Cirkus Humberto/Část třetí/IV.

Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Eduard Bass
Zdroj: BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 404-
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

Má drahá, nejdražší Růženko!

Především Tě stotisíckrát pozdravuji a líbám a také Tvé milé mamince posílám své pozdravení. Taky táta se dává poroučet i pan Bureš. Jsme teď už třetí den v Curychu ve Švýcařích a pobudeme zde ještě pár dní, mám tedy víc času, abych Ti mohl psát.

Jak se Ti, drahá Růženko, vede? Doufám, že jsi zdráva a že Tě Tvá paní nepřetěžuje prací. Bývá mi Tě líto, když si vzpomenu na Tvé bílé ruce, že musí pořád jen od rána do noci píchat jehlou. Ale dá Pán Bůh, že se to brzo změní, až se vrátím a až si určitěji povíme o svatbě.

Tady se mnoho nezměnilo od těch dob, co jsme odjeli z Hamburku. Jsem teď celé dny u svých zvířat. Když nepracujeme ani necvičíme, vysedávám ostatní čas u klecí, abych pozoroval ty svoje miláčky, zvláště nové tygry. Víš, to je to hlavní tajemství celého domptérského kumštu: že musí člověk všecka svá zvířata do podrobností znát. a s tím nemůžeš být snad nikdy hotova. Každý kus je jiné nátury a jinak se u různých věcí chová. Na příklad Nero, to je ten velký těžký lev z jižní Afriky, s hnědou hřívou, ten je vyložený lenoch, nejraději by se jen válel a na každé vyrušení nadává, jako když nad Šumavou hřímá. Jeho zajímá jen žrádlo, to už čtvrt hodiny před krmením je na nohou a první zvedá přední pracky, aby si stáhl svou porci koňského masa s vidlice. V tom zná čas, jako by měl v kleci budíka. To se nemusím ani o nic starat, jak vidím, že se Nero zvedl, vím, že je hodina výseku. Ale povahou je to dobrák, který nejvýš jen řve a jinak nic nedělá. Chce jen mít svůj pořádek a klid. To už Borneo a Sumatra, které jsem vlastně odchoval, jsou horší. Mají už svůj pěkný věk a jsou na všelicos mrzutí, při každém rozkazu ohrnují pysky a vrčí. Ale když mě vidí sáhnout po biči, uhánějí na svá místa a tam pak po mně huhlají. S Ramonou a Něgušem se rádi rvou, a nerozeženeme-li je dost rychle, bývá klec plná vyrvané vlny. Někdy mezi nimi udělá pořádek Nero, když ho to už dopálí, nejčastěji se však do nich pustí Fifina. To je ta fenka foxteriéra, kterou kdysi pan Hamilton přidal k Borneovi a Sumatře, když byli ještě maličtí. Teď už je to ctihodná střenka, bradu má celou šedivou, břicho odulé, měla šestkrát štěňata a pak ztloustla, že už moc běhat nemůže, nevystačí s dechem. ale když se lvi poperou, vlítne hned o klece, pustí se do nich, kouše je do uší a do nohou a do brady a tak štěká a tak vyvádí, že se ty velké šelmy vždycky vyděsí a zalezou do koutů a Fifinka pak jde a vychlastá jim všecku vodu, jak je tou rvačkou uštvaná. Ta fenka je u nich největší paní, ještě žádný z nich se neodvážil něco jí udělat. Je už chudák skoro bez zubů, ale srdce má statečné. A lvi jsou takové velké, hromotlucké ovce, jdou za Neronem jako za beranem, protože je nejsilnější, a vůbec uznávají autoritu a tu si Fifinka nedá vzít. Ta jim kolikrát za den vskočí do klece, pročmuchá jim slámu a jde zas pryč, hotová direktorka. To ty dánské dogy, co ředitel posledně koupil po produkci, jsou proti ní učiněné baby a v kleci jsou dohromady jenom pro figuru. Lidé si myslí, že mne chrání, ale kdyby k něčemu, nedej Bůh, došlo, musel bych asi já především zachraňovat dogy. Ale teď vidím, že je tu opravdu velká novinka, o které jsem Ti nepsal. Máme totiž novou klec pro vystoupení šelem, vlastně to už ani není klec, nýbrž železná mříž kolem celé manéže, která se tam před mým číslem namontuje. Ve Francii a jinde to už mají dávno. To bys teď koukala, jaká je to teprve krása, když tam mou vpustit všecka zvířata a pracovat s nimi ve vší volnosti. To se ví, musí se teď všechno přeučit, protože teď je na skoky a na figury a na každý trik víc místa. Šelmy jsou v tom velmi šťastné, protože jim přece jen chybí pohyb a tady mohou běhat i skákat naplno. Nechávám jim ráno před zkouškou volnou půlhodinku a jen sedím a dívám se na ně, jak si hrají. Jsem přesvědčen, že ta stará dresura s bitím a honěním za nic nestála; myslím si, že tygři i lvi jsou zrovna jako lidé, každý jednotlivec mezi nimi má k něčemu schopnost a něco mu nejde, a to má dobrý domptér vědět. Proč bych mlátil Ramonu, aby chodila po kouli, když vidím, že z ní má i tak hrozný strach a že okamžitě odskočí, když se ta koule v manéži vůbec pohne. Patrně je jí to tajemné a podezřelé a bojí se toho, jako my jsme se v dětství báli stínů. Naproti tomu Borneo ví, že koule je hračka a hned po ní skočí, to mi tedy ukazuje, že Borneo může na ní stát a může ji i valit pod sebou. Vůbec se mi zdá, že nejlepší triky v dresuře jsou ty, které má zvíře samo rádo.

Milá Růženko, to jsem Ti napsal včera večer, než se naše parta vrátila z hospody. Dnes jsem zase sám, a mohu tedy pokračovat. Především Ti musím říci, že se mi o Tobě v noci zdálo. Byl to takový neurčitý sen, já jsem šel do klece a Ty jsi najednou u ní stála v těch růžových šatečkách a plakala jsi a volala, abych ty dveře neotvíral, že se mi něco stane. Byl to tak živý sen, že jsem ráno opravdu měl nepříjemný pocit, když jsem u té velké klece otvíral zástrčku. Ale přemohl jsem to a jen jsem dával pozor. Myslím, že tygr Šejk, ten královský indický, chtěl po mně skočit, aspoň jsem ho přistihl přikrčeného a oči mu svítily jako dva zelené ohně. Ale pak jsem na něho křikl, začal prskat a zalez. Taková věc mezi námi nic neznamená. Šejk je lovec, ten vždy by chtěl na něco skočit, je to v něm. Hlavní věc je, že já jsem jako jeden z nich, já jsem mezi tygry jako nejtěžší sibiřský tygr a mezi lvy jako nejstarší Habešan. Jedni mě milují, nejvíce lvice, ty mi pořád vyznávají lásku, ti druzí cítí ke mně úctu a mají strach. Zlé jenom je, že přitom mezi sebou žárlí a že jsou ochotni poprat se mezi sebou pro mou přízeň. Musím být pořád mezi nimi spravedlivý, ke všem stejně spravedlivý, jinak bych to prohrál. To je pořád ještě lepší než u medvědů. U těch není spolehnutí na nic, to jsou záludní prevíti, kteří ustavičně žebrají o lahvičku se syrupem, ale přitom jsou kdykoli ochotni kousnout. Tu je člověk musí udržovat při vědomí, že nejsem jeden z nich, jen tím, že na ně pořád mluví. U lva a tygra vím, kdy je podrážděn nebo ve špatné náladě, u těchto hnědých potvor se to nepozná, medvěd zůstane dokonale klidný, dělá si své kotrmelce nebo tancuje, a najednou rafne. To jsou mi lvi a tygři mnohem, mnohem milejší, ti aspoň mají svou předehru, nežli skočí, a člověk se může připravit. Nejkomičtější je to s tygřicí Kambodžou, ta je do mne tak zamilována, že bys na ni mohla věru žárlit. Kde jen může, rozvalí se přede mnou na záda a olizuje mi boty. A když se mi má podívat do očí, třese se na celém těle, šeptá svoje přřř, přřř, to je takový mazlivý zvuk, a hned odvrátí hlavu a líže mi ruku, div ji drsným jazykem nepodrápe. Je to nádherná, štíhlá krasavice ze Sumatry, a to je dost podivné. Gambier aspoň vždycky říkal, že tygři odtamtud jsou nejúkladnější, protože žijí v temnu džungle.

Ale ach, co jsou všecky šelmy džungle proti lidem! Nechtěl jsem Ti to původně ani psát, ale mezi námi přece nesmí být žádné tajemství, a proto Ti vyjevím i tohle. Nevím, odkud to přichází, ale poslední dobou dělají na mne se všech stran nátlak, abych se ucházel — o Helenu Berwitzovou. Milovaná Růženko! Při všem, co je mi nejdražšího, Ti přísahám, že jsem sám na Helenu Berwitzovou ani stínem myšlenky nepomyslil. Znám se s ní od svého příchodu k Cirkusu Humberto, stýkali jsme se v manéži už jako malé děti, jezdili jsme spolu své první číslo a měli jsme velký sukces. A pak jsme rostli vedle sebe jako dobří kamarádi, ona pracovala jako krasojezdkyně a velmi se osvědčila, já jsem pracoval ve voltyži a v batúdě a všelijak, takže jsme byli každý večer pohromadě, ale ani ona, ani já jsme se na sebe nepodívali jinak než jako řádní artisté. Teď, co pracuji jako domptér, je těch styků ještě míň, někdy se za celý den ani nespatříme. A když se střídáme o zkouškách nebo v programu a promluvíme spolu pár slov, je to vždy, jako by to ani ženská nebyla. To bys musela znát ten pravý život u cirkusu, abys pochopila, že tu chodí mužští i ženské vedle sebe a mají na mysli jen svůj trik a sukces a ne nějaké pitomé pletky. Na to není tady ani kdy, ani nálada.

Proto jsem byl úplně překvapen, když se mi najednou začalo nadhazovat, že bych já a Helena… Když jsem to slyšel po prvé, dal jsem se prostě do smíchu a víc jsem s o to nestaral. Ale tím to odbyto nebylo, narážky na to byly stále častější a teď už se o tom šeptá po celém cirkuse. To je pro mne hrozná věc, protože o tom nechci ani slyšet. Co je mi do Heleny Berwitzové, když já mám a miluji svou Růženku, své poupátko, svou lásku jedinou a nehynoucí, které zůstanu věren na celý život a kterou si nikým nedám vyrvat. Kdybych jen věděl, do ty bídné řeči roztrušuje! Zdálo se mi, že to vychází od Kerholce, a udeřil jsem tedy na něho. Odpověděl mi: »Já nic neroztrušuji, ale já ti přímo a otevřeně říkám, že to máš udělat. Berwitz stárne a nebude-li mít včas spolehlivého nástupce, může to znamenat konec Cirkusu Humberto a bídu několika desítek rodin.« Šel jsem na Bureše, znáš ho, jaký je to ideální člověk. Položil mi obě ruce na ramena, díval se mi upřímně do tváře a povídal: »Vašku, já vím, jaké posvátné city v tobě planou. Mladý kamaráde, mám k nim nesmírnou úctu. Já jsem taky jednou zahořel láskou a byl jsem ochoten všecko pro ni obětovat. Ale po všech zkušenostech života ti musím říci, že jsou někdy věci, které jsou vážnější nežli láska. Stát se pánem takového velkého podniku, toť událost nemalá. A pro náš národ by měla cenu znamenitou. Nechci tě přemlouvat, ale radím: rozmysli si to!« Byl jsem tím všecek zdrcen, od Bureše jsem toho nečekal. Bezděky jsem si o tom posteskl před tátou, táta pokýval hlavou a povídá: »Inu, jsou to opravdu těžké věci. Do tvé budoucnosti ti ovšem mluvit nebudu. Vím, jaká je Růženka hodná holka a že budete jistě spolu šťastni. Ale to mi zůstaneš na celý život u těch šelem a já mám strach, že to pak nebude dlouhý život… rozumíš… že ti jej některá ta potvora zkrátí. Kdybys byl pánem cirkusu, nemusel bys dělat práci tak nebezpečnou. Mysli na to, Vašku… prosím tě…«

A tak to běží jako na kolovrátku, každý jinak, a přece všichni stejně: Vezmi si Helenu Berwitzovou. I ten starý Malina, považ, shledal tuhle za dost důležité povědět mi široce a dlouze, jak se Bernhard Berwitz, jako otec našeho principála, přiženil do rodiny Humbertovy a jak se tím stal z pouhého žongléra pánem celého podniku. Ale já nechci takové řeči slyšet! Je to všecko hloupost a nesmysl a jenom mi tím otravují život. Já už své rozhodnutí učinil; pro mne není žádná jiná než ty, má sladká, sladká Růženko. Na Tebe pořád myslím, o Tobě sním a život bez Tebe je teď pro mne opravdu utrpením. Jak nesmírně se těším na naše shledání! Jak počítám již dny, kdy se začneme obracet k severu, a kdy žloutnoucí listy na stromech budou pro mne jako nové jaro, v němž opět budu moci uzříti Tebe! Nyní, když jsem to všecko vypsal na papír, co mne tu pronásleduje, když jsem to ze sebe vysypal a zbavil se té můry, je mi najednou zas mnohem lehčeji a veseleji. Ó, jak jsem blažen, že mám Tvou dobrou duši, které se mohu svěřit se svými bolestmi. Ty jediná mi rozumíš, Ty jediná mě chápeš. Ty jediná máš pro mne srdce, protože víš, jak nesmírně Tě miluji a že od Tebe nikdy, nikdy, nikdy neustoupím.

Tisíckrát, stotisíckrát Tě líbám, Ty má drahá, jediná, milovaná, krásná moje nevěsto!

Tvůj věčně po Tobě toužící

Vašku

P. S. Než jsem toto psaní moh odeslat, sekla mě Kambodža prackou do levé paže a trochu mi rozedrala maso. U Berwitzů mě ošetřili. Buď klidná, nic to není, vidíš, že Ti mohu psát. Buď sb., moje milov.!