Cirkus Humberto/Část třetí/III.

Cirkus Humberto/Část třetí
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 394- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Je krásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Sv. Pavla odbíjí desátá hodina. V hale hotelu Réunion přechází mladý muž, velmi světácky nafintěný, s vysokým cylindrem na kučeravých vlasech. Občas netrpělivě hartusí na personál, kdy už přijde posel, na kterého čeká. Pak konečně vběhne do dveří premovaný hoch s kyticí v růžovém papíru, mladý muž ji uchopí, vyřítí se ven, vskočí do čekajícího fiakru a jede k Cirkusu Humberto na Reeperbahn.

V neděli odpoledne se zkouší jen to nejnutnější. V onu hodinu je už ředitel Berwitz volný a usedl ve své kanceláři. Za poslední léta zešedivěl, podstatně ztloustl, mohutná záda se mu vyklenula. Na čtení korespondence musí si nasadit brýle. Vprostřed té práce ho vyrušuje paní Hammerschmidtová, která má nyní vlasy černé jak temný uhel. Nějaký pán prý si přeje s Berwitzem mluvit a vypadá velmi šaramantně. Berwitz se podívá letmo na navštívenku a kývne hlavou. Paní Hammerschmidtová s líbezným úsměvem vpouští muže z hotelu Réunion a zmizí.

»Čím vám mohu vyjít vstříc, pane hrabě,« táže se ředitel, odkládaje důstojným gestem brýle.

»Pane řediteli,« odpovídá mladík s kyticí v ruce, »přicházím k vám… v zále… v záležitosti velmi delikátní. Přál bych si opravdu, abych vás za… zastihl v nejlepší náladě a abyste v klidu… mohl… vyslechnout, co mám na srdci.«

Mladý muž je velmi rozechvěn, v jeho řeči se objevuje trémovitá křeč, na některá slova se rozbíhá, jako by koktal.

»Prosím, pane hrabě, usedněte,« odpovídá klidným pokynem Berwitz. Jeho zkušené oči spočívají na rozčileném návštěvníkovi a zjišťují, že je to asi čtyřiadvacetiletý muž hezké bledé tváře, ale nějaký slaboch, který to nemá zcela v pořádku s nervy. Oblečen je bezvadně.

»Přál bych si, abychom spo… abychom spolu mluvili co muž s mužem, pří… přímo a otevřeně. Co mne k vám pudí a ja… jaký je můj vztah k vašemu ctěnému podniku, naznačím… naznačím snad nejkratšeji, když vám odevzdám… tuto kytici.«

Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.

»Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?«

»Ano. Váš podnik… lépe řečeno jednu osobu… jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte… já nemám dost slov, abych to vyjádřil… mademoiselle Helène je pro mne… je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle… od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já jsem přijel do Hamburku jen náhodou… na návštěvu… večer jsme si řekli, no co, ať něco užijem, pojďme do cirkusu… ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak… co jsem zažil a procítil… mademoiselle Helène… úplný otřes…«

»Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!«

»Do nemoci? Hůř… mnohem hůř, drahý pane… do transu jsem upadl… do vidin… já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím… ale obávám se, že je jediné vystihující… upadl jsem do lásky. Comprenez-vous? Já nevím, jak se vy v cirkuse na lásku díváte… já jsme se tomu slovu vždy posmíval… ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach… nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit… nejsem s to napsat domů… jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí… promluv… poraď se… dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat. Tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte… na jedné straně je to nesmírně obtížná věc… morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice… na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk… a co vy se mnou, já umím jezdit jen tak v sedle, ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné, a skákat neumím a nic neumím… a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?«

»To je opravdu těžký případ, pane hrabě,« pomalu odpovídal Berwitz, »vy chcete, abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluvil jste již s Helenou?«

»Ne, pane řediteli… ani slova… nemohu se odvážit…«

»A své rodině jste také nic neřekl?«

»Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hogy-Mezö-Vásárhely… víte, to je u Segedína…«

»U Segedína?« vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. »Jaké je, prosím, ctěné jméno?«

»Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich…«

»A na svém panství pěstujete lipicány?«

»Ano, máme tak říkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby… odkud to víte… a proč se tak smějete?«

Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše, aby to host nepozoroval, ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.

»Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace… až to pochopíte…«

Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.

»Zatím nic nechápu, pane řediteli!«

»Ano, ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?«

»Jakže… starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?«

»Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto, a tou hvězdou, chachacha, tou hvězdou jsem byl já!«

»Jak je to možné, pane řediteli?«

»Chtěl líbat moje útlé ručky, chachachá, a to jsou, pane, tyhle pařáty, hohohó…«

»Dovolte, nechápu…«

»Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá, a to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó…«

»Jak si to mám vysvětlit?«

»Šílil po mé úbělové pleti, chachachá, a to je, pane, tahle moje sviňská kůže, hohohó…«

»Proboha, řekněte mi…«

»Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá, ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte… Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk…«

»Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!«

»A on seděl každý den v lóži… a když jsem vyjel, zrudl jako rak… a já s ním koketoval, já jsem se před ním pýřil, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali…«

»Oh, což bylo to jeho poblouznění tak veliké?«

»Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!«

»Ale jak mohl starý pán…«

»Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou, ale s pistolí a div mě nebouch!«

»To je strašné… já jsme taky už myslil na revolver, ale netroufal jsem si…«

»To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochopíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehrajeme světu všelijaké komedie!«

Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné řeči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.

»Pane řediteli… uvedl jsme mne v úplný zmatek… v nehorázný zmatek… opravdu… je to zoufalé… prosím vás, co mám dělat?«

Berwitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.

»Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit, aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství… a přišel mi s ní, že jste se dohodli, že se máte rádi… no, spánembohem. Ale tak, jak jste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jak řeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, jak se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu…«

»Asi ano. O otci jsem to nevěděl, ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi ně rozdával.«

»To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit, až budete pánem v Hogy-Mezö-Vásárhely.«

Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.

»Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde… já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí… Co já si teď počnu? Jak se z toho dostanu?«

»To vám, hrabě, nepovím. U nás v cirkuse se takovéhle věci nedějí. Leda v obecenstvu, toť se ví. Za lidstvo direktor nemůže. Já vám mohu dát jen jedinou radu, jeďte domů a uchylte se k rodinnému receptu, kterým se Pallachichové osvědčeně léčili z lásky k cirkusačkám. To je všechno, co vám mohu říci. A co se té kytice týče, — odevzdám ji, dovolíte-li, naší Helence jako váš pozdrav na rozloučenou. Platí?«

»Na rozloučenou…« šeptal Pallachich. Ale protože se Berwitz zvedl a dal najevo, že rozmluva je u konce, povstal i mladý hrabě, podléhaje jeho energické převaze.

»Na rozloučenou,« opakoval, »jste velmi laskav. Ale jak já k tomu přijdu, abych trpěl za hloupý omyl svého otce?«

»Tomu se říká snímat viny svých rodičů,« zasmál se Berwitz, podávaje mu ruku. »Pozdravujte, prosím, starého pána doma od Miss Satanelly. Řekněte mu, že jste se s ní setkal a že je z té krasavice starý táta, který má velké soužení se svou dcerou — a s jejími ctiteli. Sbohem, pane hrabě, těšilo mě. Sbohem.«

Petr Berwitz zůstal stát v kanceláři, chvilku mu bylo ještě do úsměvu, když si vzpomínal, kterak tehdy před Pallachichem vyhrnoval sukýnky. Pak se mu ponenáhlu úsměv vytratil, když místo sebe viděl v duchu na hřbetě koní svou dceru.

Když přišel v poledne k obědu, nebyla Helenka ještě doma. Zavolal si tedy Anežku, zavřel se s ní do svého pokoje a vyprávěl jí dnešní příhodu. Vrtěla užasle hlavou, jaké náhody se v cirkuse dějí.

»O tuhle historku mi není,« obrátil však Berwitz řeč, »ta mi jen ukazuje, že je na čase, aby se s Helenou něco stalo. My si to ani neuvědomujeme, že je to vyspělá žena…«

»Ty si to snad neuvědomuješ,« odvětila Anežka, »ale já to vím. Člověk sám na sobě pozoruje, jak léta utíkají.«

»Ano. A je už potřebí myslet na to, co bude dál. S námi, s Helenou, s Cirkusem Humberto. Už bych byl rád, kdyby se objevil ženich, kterého bych s radostí mohl přijmout. Má snad Helena nějakou náklonnost?«

»Nemá, Petře. Aspoň jsem nic nepozorovala. A od těch mužských, kteří jí příležitostně nadbíhají, je lépe být dál než blíž.«

»Hm, pro ni by se nejlépe hodil někdo od profese. Někde nějaký mladý majitel cirkusu nebo menažerie…«

»Ano, ale žádný takový není. Už jsem probrala všecky rodiny. Všude jsou však mladí muži ženatí. Nebo jsou to teprve chlapci.«

»To je mrzuté, Anežko. Cirkus Humberto je teď tak veliká firma, že do ní nemohu vzít někoho, na koho není úplné spolehnutí.«

»Jednoho takového znám. Ale není z principality.«

»Kdo to je? Znám ho taky?«

»Ovšem — Vašku!«

»Vašku! Syn tenťáka… hm, ovšem, Vašku… ano, je to marné, Vašku je klasa. Vašku šel od píky vším a všemu rozumí. Je to solidní hoch, žádný flamendr. A myslíš, že by ho Helena chtěla?«

»Můj bože, zaručit ti to nemohu, ale kamarádili spolu od mládí, hoch je to příjemný a účinlivý, myslím, že by si Helena dala říci. Ona má přece taky rozum, že do firmy nemůže přivést jen tak někoho z ulice.«

»Vašku. Ano, Vašku,« pokyvoval si hlavou Berwitz, »to není špatné. Musíme to, Anežko, připravit. A raději hned, než až bude pozdě.«

A s tímto rozhodnutím šli k obědu, kde na ně už čekala Helena, hlavu plnou Paola.