Cirkus Humberto/Část druhá/II.

Cirkus Humberto/Část druhá
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 191- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, která šla za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdánlivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyžadovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.

Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný špalík vyschlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesměli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždycky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.

»To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře,« vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, »on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck… ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: »A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův.« Já mu povídám: »Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?« A on na to: »Kohopak jinýho: vlastního tátu.« Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla.«

»A co Kryšpín — vyřezal ho tam?« zeptal se Karas.

»No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořád dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní.«

»Utopil se?«

»Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala.«

»A co říkal?«

»Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil.«

»No a kam moh jít?« zeptal se někdo.

»Copak já vím, kam Dunaj teče?« pokrčil rameny Malina.

»Dunaj se vlévá do Černého moře,« poznamenal Bureš.

»Pro mne za mne…« mávl rukou Malina.

Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebas dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako »královskou«.

»Což o to, pane řediteli,« odpověděl Karas, »po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Já jí to slíbil… ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl.«

»Bohyni s rohem?« pozastavil se ředitel. »Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce — to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!«

Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.

Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.

»Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum.«

»No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?«

»Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla.«

»Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš…«

»Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k němu skočím.«

A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.

»Povídám, Bureš,« spustil na něho Malina, »jakpak vypadá bohatá rohyně?«

»Cože?«

»Bohatá rohyně jak vypadá…«

»Bohatá… co?«

»Rohyně.«

»Co to má být?«

»No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele.«

»Rohyně s bohem?«

Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.

»A Karas to chce vědět?«

»Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem…«

V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.

»Táto Malinů… tohle je pěkná konina…«

»Jaká konina, Honzo?« durdil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.

»Anton, neřezej kozu. Bureš říká, že je to konina. A já tomu vůbec nerozumím.«

Antonín Karas starší našel tedy v cirkuse celkem dobré bydlo, lepší, než čekal. Ale velké starosti mu dělal Vašíček. Co se s Vaškem dálo, na to nechtěl Karas ani pomyslet, natožpak to vidět.