Cirkus Humberto/Část druhá/I.
| Cirkus Humberto/Část druhá | ||
| I. | II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Eduard Bass |
| Zdroj: | BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 179 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět promluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímluvčí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, musel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat roznášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místech nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.
Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selhávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní příhrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.
Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony Haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát »splašený arcivévoda« skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s kocovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. Tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné však to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.
Pak přišla ta nehoda v Mezöhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kancelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.
Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.
Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich zatloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udeřil první a po něm sletěla na plochou hlavici »kotvy« tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak jest nutno upevnit boční plachty na runtovky a propadající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanu a rychle se spojovala v kruhový amfiteátr. Ještě nebyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.
Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s maršem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvěří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.
Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první sklouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že pot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchytit zájem a prodávat, prodávat, prodávat — kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.
Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatřila již navyklý pořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotitele. Poměrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.
Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, lidských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velký vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. »Vanidoso, mas prudente,« domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, suchou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: »Héctor má cit pro linii.« A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. »U oltáře a na hrazdě má čert vždy co dělat,« říkal, šplhaje se prvý po provazovém žebříku.
Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou — to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži –, hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěř džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěř Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčel se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl z míry dobrák, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice Korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je proti pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké město by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.