Cirkus Humberto/Část čtvrtá/VIII.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 649- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Petříček však přestával být Petříčkem. Najednou byly všechny šaty malé, drobná kostra se začala natahovat, tělo překotně rostlo, dohánějíc a převyšujíc nepříliš vysokého tátu. Mozkové buňky, ovládající pohyby, najednou si nevěděly rady se vší tou nově přirostlou hmotou, vlekly nohama, jako by na nich bylo závaží, klátily rukama, jako by to byla cizí tělesa. Bylo potřebí nějaké hmotné posily pro všechnu tu novou váhu a Petříček, ten útlý, drobný Petříček zhltl na posezení půl bochníku chleba. Táta, strýc a děda se chechtali, ale Helena se křižovala, že hoch z toho ještě onemocní. Opravdu, nevypadal dobře, pleť mu pobledla a byla plna vyrážek a nečistot. I jeho jemný, mazlivý hlas se mu lámal, chvilku ječel kvičivě ve vysokých tónech, vzápětí kles a zněl, jako když ochraptí. Ve škole se mu smáli, že Ellahop kokrhá, a učitel zpěvu ho propustil z hodiny. Helena poplašena všemi těmi změnami zavolala k němu lékaře. Přišel, prohlédl Petříka, proklepal, usmál se, a když ho odeslal, aby se šel obléknout, pravil matce klidně:

»To nic není. Váš syn dospívá, přestává být hochem, aby se stal mužem. Jinak je zdráv a potřebuje teď vydatné stravy a víc klidu tělesného i duševního. Za nějaký čas se to urovná a z Petříčka bude Petr.«

Helena si oddychla, ale večer nemohla usnout. Z Petříčka bude Petr! Z chlapce muž! Konec dětství, konec mazlení, teď se jí nadobro vymkne z náručí a půjde za chlapy, za Vašku, za Fransem, za dědou Antonem. Všichni mužští drží nějak k sobě, a kde jen mohu, unikají ženským. Vašku tu vedle spokojeně spí, má za sebou den práce a jistě zas nějaké to hofírování u těch nestydatých ochechulí programu. Ve všech chlapech to vězí, všemi to lomcuje… můj ty bože, a co Petříček? Půjde taky za ženskými? Půjde, poběží, nějaká se vyskytne, která ho omámí, která jí ho odloudí, odvleče, ukradne. A bůhví jaká bude, rajda nějaká nebo šlejfířka nebo taková úlisnice. Och, ty to umějí narafičit, aby ulovily mužského. Což se jí jednou nesvěřila i ta počestná Alice, jak vběhla v noci navoněná Kerholcovi do náručí? A pak je konec s celým tím pošetilým mužským hrdinstvím. To se pánové buší do hrudi a zakládají svou ctí a přísahají před nebem i peklem, ale zavoní ženská a Lohengrin dá nejčistší labuti adié. A Petříček s tou svou bláhovou matematikou — takový počtář se ještě nevyskytl, aby si vypočítal, jaká neznámá je skryta v ženské rovnici. Tady je velké X, na kterém může klopýtnout i s integrálem.

Ale i kdyby měl štěstí a přivedl si tu nejhodnější dívku pod sluncem — a Helena bezděčně v posteli usedá a vytřeštěně zírá do tmy pokoje — tu nejhodnější dívku kdyby si vzal… co by znamenal její příchod jiného než konec Heleniny vlády nad ním a nad tímto maličkým kouskem světa. Tomu by nešlo vůbec nijak zabránit, to by byl přirozený důsledek, to je železný zákon: přijde nová královna, stará musí odstoupit… Stará… jaké to hrůzné slovo! Je už stará? Není a ještě nechce být, ještě se nechce vzdát, ale jak se bránit, když syn dorůstá a čas letí. Čas letí… zastavit čas, bože, zastavit čas!

Ráno, když všichni odešli, sedí Helena před zrcadlem. Oči má trochu přepadlé, ale jejich ostrý pohled soustředěně pátrá po pleti čela, tváří, krku. Ne, není stará, nelze říci, že by vyla stará, ale také tu již není ta někdejší svěžest mládí. Pane na nebi, jakou ona mívala pleť, dokud se jako děvče dost vyjezdila na ostrém vzduchu! To už je pryč, ale ještě pořád je to kvetoucí tvář. Trochu ostrosti má tuhle u nosu a u rtů, to je z toho, že je přetrenována. Ale jinak by mohla být ještě spokojena, s trochou ličidla pro večerní osvětlení mohla by se změřit s kteroukoli krasojezdkyní. Ale jak dlouho ještě to vydrží? Jak dlouho ještě? Pár let. Několik málo let. Je to poslední záření krásného léta a pak přijde zasmušilý podzim.

Jenom pár let. A na jak dlouho se posadili sem do té Prahy? Bože, jak se to tehdy tak lehce a bezstarostně řeklo: Půjdeme tam a zůstaneme, než Petříček bude usazen v praxi. Kolik jí bude, kdyby toho zde doopravdy vyčkala? Osmačtyřicet? Devětačtyřicet? Padesát? Což se může v padesáti letech vrátit do cirkusu? Vyprávívalo se v Cirkuse Humberto o takových kouzelnicích života, které zůstávaly v krasojezdeckém sedle do šedesáti let i déle, ale tyto výjimečné abytyše ekvestrické řehole si vyjezdily své právo na stáří, nikdy neopustivše manéž, v níž začaly jezdit jako děti. Něco jiného je odejít z cirkusu, zmizet ze šapitó na patnáct let, nechat svět na sebe zapomenout a vracet se na vítězné bojiště mládí s tváří svraštělou a se zakrývanými šedinami. Čtyřicátnice byly v těch dobách v městské společnosti považovány za matrony, jimž nepřísluší užívání světa. Helena si udržela pružnost a svěžest, jakou neměly měštky kolem ní; ale jak dlouho ještě se smí spolehnout na účin své krásy?

Jako žhavými kleštěmi byla sevřena úzkostí o svůj život. Nikoli o pouhé jeho trvání, nýbrž o jeho užití, o jeho rozvinutí, o ještě nějakou šanci, které se jí, žel, objevovala jako poslední. Byl to Cirkus Humberto v ní, který se náhle ozval se vší mocnou silou vzpomínky a volal, vábil i varoval, aby neprohrála po boku svého muže poslední svou možnost. Vašku neprohrál, Vašku pokračoval, třebaže v jiné způsobě, Vašku zůstával věren svému poslání, ale ona… což byla zrozena k tomu, aby se zřekla vší své nádherné aktivity a žila v zákoutí jen jako manželka a matka? Nebylo spíš její povinností vzepřít se tomuto osudnému běhu věcí, zvednou se proti umrtvujícímu pořádku a vybojovat si na vlastní pěst život v činnosti a kráse? Někdo někde ji k tomu nabádal, někdo někde jí o tom říkal překrásná slova. Helena vzpomínala jako ve snu na starého pana Wollschlägera v tom jeho domku se soškami a obrázky koní. Už se nerozpomněla, co řekl doslovně, ale věděla, že ohnivě hlásal odboj proti konvenci. Tehdy tomu nerozuměla, tehdy nechápala, kam míří. Dnes to ví: moudrý stařec předvídal zápasy, které ji v životě čekají, a našeptal jí slovo jako evangelium.

Helena nedospěla v myšlenkách k žádnému rozhodnutí. Nebyla z myslivých žen, které dovedou promýšlet věc až do posledních konců. Helena jednala z citových impulsů. které jí dávaly řešení jen pro nejbližší chvíli. Takovým náhlým podnětem se na čas spasila i tentokrát, aby si později doznala, že úzkosti a neklidu v ní jen přibylo. Bylo to žensky pošetilé, co učinila: přimkla se k Petříčkovi, aby ho udržela v jeho chlapectví. Zazdálo se jí, že pokud bude Petříček dětsky na ní závislý, zastaví se čas a pomine nebezpečí ubíhajících let. Vymýšlela si steré záminky, aby ho měla kolem sebe. Hýčkala ho a rozmazlovala, zahrnovala ho pamlsky, sloužila mu, pomáhala mu při oblékání, nosila mu učení, čekala na něho v poledne i ve čtyři hodiny u gymnasia, aby nešel sám domů. Bylo to všecko pro něho nezvyklé, ale ochotně se přizpůsobil nečekanému pohodlí a blahobytu. Táta na to ovšem vrčel a vytýkal Heleně, že rozmazluje hocha, který spíš potřebuje ostřejšího přistrčení do života. Helena se však nedala odvrátit. Stále se kuchyně u Karasů řídila jen podle toho, co Petříček rád, a stále byly někde připraveny čokoláda a bonbony.

Tato záplava přeněžnělé lásky měla však také svá úskalí. Třída se začala Petříčkovi vysmívat. Bystré oči kluků brzy vypozorovaly, co v tom bylo úchylného, a už se to na hocha sypalo se všech stran. »Ellahop, běž k mamince, maminečka ti dá bonbóneček!« — »Ellahop je asi holčička, proto má jeho máma o něho takový strach.« — »Ellahop, kde máš sukně?«

Petřík byl celý rudý. Kdyby byl výbojnější povahy, byl by se s kluky serval. Kdyby byl zbabělejší, byl by žaloval. Takhle mu nezbývaly než hádky nebo mlčení. Ale když se »Ellahop, kde máš sukni« začalo přenášet i do jiných tříd, Petřík se vzepřel tam, kde cítil nejmenší odpor: doma mamince. Křikem a pláčem si vymohl, že nesměla už pro něho docházet a že se mohl jako ostatní vyřítit z gymplu na ulici a pokřikovat s nimi celou petrskou čtvrtí.

Helena tedy jen tajně a zpovzdálí sledovala jeho denní návraty z gymnasia. A jednoho dne se jí přitom rozbušilo srdce: od rohu novostavby Městského musea spatřila dole v parčíku vytáhlého Petříka s hromadou učebnic pod levou rukou, jak pravicí horlivě šermuje a vší svou výmluvností vykládá cosi zlatovlasé dívce s dlouhými dvěma copy na zádech. Helena je sledovala s vytřeštěnýma očima, než jí zašli za skupiny keřů. Pak se obrátila a zrovna letěla do Varieté Humberto.

»Je pan ředitel nahoře?« vykřikla u vchodu na vrátného.

»Ano, milostpaní, už je po zkouškách,« odpovídal pan Dvořák a zůstal udiven stát, jak se bez dechu hnala do schodů.

»Máš, doufám, minutku volného času?« vyrazila ze sebe, když se vřítila do Karasovy pracovny.

»Copak se stalo, Helenko?« zeptal se Vašku udiven.

»Moc se stalo, nesmírně mnoho se stalo — Petříček má holku!«

»Petříček?« zvedl Vašku překvapen obočí do výše. A v té chvíli mu to kolem očí zahrálo a se rtů mu spokojeně ujelo: »Zaplať Pámbů.«

»Co to říkáš?« vykřikla Helena a zůstala napjatě stát.

»Děkuji Bohu, Helenko, že se chlapec tak vzmužil. To už je jediná cesta, která ho může přivést k zdravému životu.«

»Ty to schvaluješ?«

»Ovšem!«

»A co já… já se mám zříci toho jediného, co mám?«

Hlas se jí roztřásl, slzy vyrazily, Helena se zhroutila do křesla. Vašku k ní přistoupil a vzal ji za ruku.

»Helenko,« pravil se vší tichou srdečností, »to je přece úděl všech rodičů, že jim jednoho dne děti začnou ulétati z hnízda! Díváš se pořád na Petra, jako by to byl chlapeček, a zatím mu na tvářích už vyráží chmýří.«

Domlouval jí, co mohl nejrozumněji, ale srdcelomné štkaní se nezastavilo. Odcházela od něho zlomená a plačící. Chystala se, že doma promluví s Petříčkem, ale byt našla prázdný a pustý. Byl někde s ní, s tou se zlatými copy. A tu zachvátil Helenu otřes, kterému se před časem vyhnula. Ztratila svou lásku a oporu. Kolik let že jí zbývá z plnosti života? Snad osm, snad pět, snad tři. A hlavou jí třeštila zoufalá myšlenka, že musí z toho urvat a zachránit, co se dá.

Třetího dne přišel pan Dvořák k paní Dvořákové do kuchyně za portýrkou.

»U direktorů se něco děje,« zvěstoval důležitě. »Tuhle přiletěla direktorka celá bez sebe za ředitelem a šla zpátky celá ubrečená. A teďka zrovna tak přiletěl direktor, a že prý mu mám hned sehnat starýho Karase. To voni budou mít něco ve familii. Podle mýho by mohlo být něco s mladým.«

Nahoře opravdu přecházel Václav Karas po kanceláři jako lapené zvíře. Strýc Frans Steenhouwer seděl u okna s rukama sepjatýma a jen tiše vrtěl lysou hlavou. Čekali na Antonína Karase. Vrazil dovnitř a rovnou se zeptal:

»Co je, Vašku?«

»Zlá věc, táto. Helena ujela.«

»I hrome — a kam?«

»Ještě nevím. Patrně někam k cirkusu. Včera dala odeslat svého koně do Drážďan, ale to asi nebude jeho konečná štace.«

»I ty můj bože, to je pěkné nadělení!«

»Tuhle mám od ní dopis. Prý jí není možno v Praze žít, že prý musím pochopit, že varieté nevyhovuje jejím ideálům, a když prý se i Petřík od ní odtrhává, musí prý zachránit ještě kus svého života.«

»Tak jo, chlapče, to jo. To jela za manéží. Pámbů tě potěš, abys neztratil hlavu. Tak tu zas budeme žít bez ženské jako v maringotce. Ono to bylo pořád nějak na krajíčku — Cirkus Humberto se nezapře.«