Cirkus Humberto/Část čtvrtá/VII.
Cirkus Humberto/Část čtvrtá | ||
VI. | VII. | VIII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VII. |
Autor: | Eduard Bass |
Zdroj: | BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 642- Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
Licence: | PD old 70 |
Kdyby byly postupně uhynuly všecky kořínky, které udržovaly štíhlou bylinku Helenina života v plné síle, o jednom věřila, že nezajde a zajít nemůže. Byla to její láska k Petříčkovi. Ale také tu začínal osudný chod věcí nahlodávat.
Gymnasium otevřelo myslivému hochu novou říši zájmů a Helena s tesknou bolestí viděla, že se jí v ní ztrácí ještě více než předtím, kdy jí jen unikal z oblasti cirkusu. Do knih a do učiva se zabořil s nezměrnou vášnivostí. Houževnatá ctižádost, kterou míval od dětství jeho otec, ožila v něm při žákovském soupeření ve třídě. Na profesory se díval jako na apoštoly, žádné jejich slovo mu neuniklo, každé se mu hned vrývalo v paměť. Téměř se nemusil doma učit ani připravovat, tak si všecko přinesl v hlavě už ze školy. Od prvního semestru byl rozený primus; šla-li se matka naň přeptat, profesoři si nemohli vynachválit jeho pozornou soustředěnost a bystrou chápavost. Když hoši poporůstali z nevinného chlapectví do rozjívenějších let a třída se ostřeji rozestupovala na skupiny různých charakterů, talentů, schopností a zálib, nejednou se mezi neúspěšnými divochy i zlobně ozvalo, že Karas Petr je šplhoun, dříč a štrébr a že u tabule provozuje cirkus. Říkali mu Cirkusák a křičeli na něho Ella hop! To se nakonec ujalo jako definitivní jeho přezdívka, ale třída jako celek nepřijala názor, že by Ellahop byl šplhavec. Ellahop nedolézal ke kantorům, nenadbíhal jim, taky se nad hochy nevytahoval, naopak pomáhal, napovídal a byl s třídou solidární. Vynikl nad ně, že ho učení těšilo. To sice mnozí nechápali, ale dokud s nimi držel, nebyla to věc, pro kterou by byl Ellahop považován za prašivou ovci.
Helena mohla mít radost, jak lehce všecko chápal, jak hravě se nového vědění zmocňoval. Zdálo se jí, že mu tím vybude dost času, který budou prožívat spolu. V učení mu mnoho prospět nemohla. Měl už od primy v knížkách věci, které šly daleko za její velmi primitivní vědomosti. A pak se učil česky a ona mluvila v řeči svého muže jen lámané věty běžného hovoru. Ještě horší bylo, že Petříka ze všeho učení nejvíce posedlo to nejabstraktnější, matematika. Jeho dětská nechuť k cirkusu, jeho chlapecký strach ze zvířat a lidí, jeho dávné utíkání k máminým sukním a pak ke knížkám, to vše se vyhraňovalo jako stále výraznější odklon od praktického života k životu spekulativnímu. Studentík Petr byl hrozný nešika, nic neuměl vzít do rukou, k ničemu se neuměl postavit. Táta a zvlášť dědeček Karas spínali nad ním ruce, jak byl bezradný a neohrabaný ve všem, co podle jejich představ měl mít řádný kluk v malíku. Ale strýc Steenhouwer byl pln nadšení: Petřík sčítal, odčítal, násobil a dělil jako nejbravurnější zkušený účetní. Taky ze všeho nového, co ho v Praze obklopovalo, miloval po gymnasiu nejvíce Steenhouwerovu kancelář a jeho tlusté knihy. Dlouhé sloupce cifer jako by ho fascinovaly, ihned se na ně vrhl, aby si je sečetl, třebaže ani nebylo třeba jen sčítat. Prováděl součty neuvěřitelně rychle, jen tak letěl očima po cifrách a už psal výsledek. Steenhouwer zkoumal, jak to dělá, a viděl, že hoch sám od sebe přišel na praktiku sečítat skokem po skupinách dvou tří cifer. Jednou měl Steenhouwer vyúčtovat gáži baletní skupině za 18 představení po 135 zlatých. Petřík se zrovna k tomu nachomýtl.
»Kolik je osmnáctkrát sto pětatřicet?« zeptal se ho prastrýc.
»Sto pětatřicet?« opakoval Petřík, napsal si na papír 270 a zvolal:
»Dva tisíce čtyři sta třicet.«
Steenhouwer se mu díval do péra a zavrtěl hlavou:
»Jak jsi to spočítal?«
»To je přece, strýčku, jednoduché,« vysvětloval hoch, »osmnácti nejlíp násobíš, když násobíš dvaceti a odečteš desetinu.«
»To jste se učili ve škole?«
»Ne, ale já jsem na to přišel. Sedmadvacíti se nejlíp násobí, když to vezmeš třicetkrát a odečteš deset procent. A u 36 násobíš čtyřiceti, u 45 padesáti, 54 šedesáti a tak pořád.«
Steenhouwer si sedl, přepočítával, násobil a odečítal a večer prohlásil Karasovi, že z kluka bude matematický genius a že by mohl jednou vystupovat jako rychlopočtář.
Profesoři v Truhlářské ulici potvrzovali, že studující Karas Petr jeví zcela výjimečné nadání matematické a nezvyklou zálibu v číslech.
»S ciframi, pane řediteli,« poučoval tehdy třídní profesor Václava Karase, »je to u vašeho syna pravý opak toho, co známe ze zkušenosti u všech studentů. Největší potíž bývá přimět je, aby si zapamatovali čísla, ať už jsou to data historická nebo atomové váhy prvků. Váš syn si však především pamatuje čísla. Má k nim takovou náklonnost, že si nějakou podivnou cestou i poučky z jiných předmětů převádí do číslic. Jednou si v latině zaměnil paucus, pauca, paucum, račte rozuměti na příklad tibia foramine pauco, s výrazem paulus, paula, paulum. Rozdíl není veliký, latiník ho přece dbá, neboť rozhojňuje to podklad jazyka, řekneme-li jednou paucis horis a jindy post paulo, že ano. Byv na to upozorněn, váš syn již nikdy ta dvě slova nezaměnil. Ale v jeho sešitě jsem našel poznámku: paucus, pauca = 3141, paulus, paula = 1413. Přiznám se, že mně je to záhadné, kterak si hoch spojil slova s číslicemi, a také se mi nezdá, že by to bylo pravé vniknutí do krás řeči Ciceronovy; nicméně nemohu popřít, že si Karas Petr věděl s tím rady. O jeho počítací vášni mluví všichni kolegové. Nedávno nám v konferenci vykládal kolega dějepisec, že ho Karas Petr překvapil poznámkou, že součet nástupních let tureckých sultánů převyšuje součet nástupních let habsburských panovníků téměř o dvojnásobek. A jednou prý mu pověděl, že úmrtní rok Mojmíra I. Velkomoravského sečten s úmrtním rokem knížete Boleslava III. dává rok nastoupení vlády našeho Veličenstva. Prosím, to jsou jevy zcela neobyčejné, ať nedím přímo úchylné. Mohlo by vás to snad jako otce znepokojit, kdyby se tato záliba projevovala na úkor učebních předmětů ostatních. Musím však výslovně podotknouti, že žák jest ve všech disciplínách prospěchu výborného, kromě zpěvu ovšem a tělocviku. Tyto dva nepovinné předměty budou mu kaziti vysvědčení. Jinak však jeho píle je vzorná, chování chvalitebné, vnější úprava písemných prací výtečná. Vyjímajíc kolegu tělocvikáře a učitele zpěvu jsme s ním všichni velmi spokojeni, považujeme jej za žáka vzorného a kolega matematik spatřuje v něm dokonce budoucí znamenitou hvězdu té prastaré vědy, jestliže se Karas Petr rozhodne věnovati se jí i na studiu vysokoškolském.«
Bylo to potěšení, které manželé Karasovi přijímali se srdcem téměř sklíčeným. Co bylo jim, cirkusákovi a cirkusačce, po té Hekubě matematice? Jakou radost mohli mít z bleskurychlých součtů a součinů svého syna, když věděli, že si přitom vytrvale plete vlevo bok a vpravo bok a že se po každé potluče, má-li v tělocvičně vylézt na bradla, kruhy, hrazdu, žebřík nebo kolovadla? Neobyčejný talent, jímž byl úplně uchvácen strýc Frans, ten věčný počitač a statistik, přijímali jako boží dopuštění a už si jen na závěr rodičovských hovorů říkali:
»Děj se vůle Páně! Dal nám matematika, nedejž nám něco ještě horšího.«
Od chvíle, kdy Karas viděl, že syn není pro cirkus, přenechával jeho výchovu matce a strýci Fransovi. Sám se s ním setkával skoro jen při obědě, kdy si se zájmem vyslechl, co hoch přinesl nového ze školy. Bylo v tom leccos, co by Václava Karase i v mužných letech zajímalo, a s velkou zálibou si každého roku prohlížel Petříkovy učebnice. Dalo by to hezké čtení po večerech, říkal si, kdyby člověk nebyl téměř do půlnoci zaměstnán divadlem.
Mnohem víc lpěla na hochu Helena. Pro ni bylo největší radostí čekat na něho s odpolední kávou a pak s ním být několik hodin pohromadě. Tyto chvíle ji v prvních pražských letech odměňovaly za všechnu její opuštěnost. Mazlili se spolu, povídali si pošetilosti, hráli si všelijaké hry, které Petříka bavily. Ale to vše trvalo jen nějaký čas. Čím nadšeněji se Petřík zakusoval do učebné látky, tím více se vzdaloval prostému světu své matky. Měl plnou hlavu školy a učení, o ničem jiném téměř nemluvil, a Helena, ach, tak málo věděla a znala. Byla jeho důvěrnicí, ale nemohla mu v ničem ani pomoci, ani poraditi. S láskou a obdivem sledovala, co všechno její syn umí, byla hrda na jeho úspěchy a podporovala jeho ctižádost, ale večer, když šel spát, s povzdechem si seznávala, že je jí to všecko cizí.
Ale když ho pak posedlo to počtářství, začalo jí být z toho zle. Co ona věděla z počtů? Pro voltiž i pro krasojízdu jí stačila malá násobilka a v té si ještě nebyla jista. Jako malá holčička ji uměla jako Otčenáš, pak však po celá léta na ni ani nevzpomněla a teď před synem matematikem nevěděla nikdy bezpečně, kolik je šestkrát sedm. A Petřík pomalu nechtěl o ničem jiném slyšet než o počítání, utíkal jí do strýcovy účtárny, kde byly cifry, a navrhla-li mu nějakou hru, přinesl papír a tužku a žádal ji, aby mu dala početní úkoly. Psala tedy nazdařbůh množství všelijakých miliardových číslic, které Petřík sčítal, dělil a násobil a které pak ona domněle kontrolovala. To všecko ještě nějak šlo, ale pak přišly rovnice a hoch jí začal blábolit cosi o neznámém x, mluvil o a, které se rovná b plus c, hledal nějaké n, pak přišel s jakýmsi pí a r. Heleně bylo, jako by se už i ta pouhá řeč, která je spojovala, rozpadala na písmenka a měnila se v nesrozumitelné trosky.
A přišly mocniny a odmocniny, x na druhou, x na třetí, Pythagoras, geometrie, syn s mámou se vůbec nemohli dorozumět. Najednou tu byly věci, které Petřík už nedovedl německy pojmenovat a Helena česky pochopit.
»Schau, Mutti, es ist doch so einfach: der čtverec an der přepona gleicht der Summe der čtvercen an der odvěsny!«
Tak zazněl v jeho domácím výkladě slavný pythagorský »oslí můstek« a Heleně to bylo jako tajemné heslo zasvěcenců třetího stupně. U Pythagorovy věty se skončilo všechno dorozumění; co kdy pak pronesl její přemoudřelý syn, všechno bylo u ní jako v sektě pythagorejců autós éfa, ipse dixit, »sám to řekl,« — nezbývalo než přikývnout a uznat.
A pak už byl koníček Čao jediný tvor, jemuž se mohla Helena vyzpovídat, jemuž si mohla postesknout a požalovat na to, jak je tu opuštěná a osamělá.