Chudí lidé (Němcová)/IV

Chudí lidé Božena Němcová
III	IV

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	Literární doupě Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla jsem celou zimu ve městečku a nemohu říci, že by se mi bylo po společnostech neb pohodlích a rozkoších velkého města zastesklo. Ba čím dále, tím radši měla jsem ty dobré lidi, mezi nimiž a s nimiž jsem žila. S Jakubem sedávala jsem začasté ještě, dokud léto bylo, venku; v zimě pak při pícce a poslouchala jeho milé zbožné rozprávky, všeliké zkušenosti; o Mariettě jsme nikdy více nemluvili. Jen jednou otevřel roušku, ukázav mi ráje srdce svého; pak je ale navždy zastřel, jako zastírá pečlivý zahradník vzácné květiny, aby jim neškodil prach, ostrý mráz je nespálil, by jen paprslek božského světla je hřál. — Odblesk onoho rajského poklidu, který spočíval v srdci Jakubově, neodrážel se jen na jeho tváři, ale i ve všech jeho činech, jenže ho málokteré oko pojalo. — Také v jeho chaloupce jsem byla. Měl malou květnou zahrádku při ní a zdě byly obrostlé bobem. Uvnitř bylo prosto, ale čisto.

Také Florinku jsem blíže poznala; chodívala k nám na přástvy. Byla to tichá, dobrá duše a velmi domácná. Dokud byly sestry ve Vídni, byla čilá; ale jak přijely, chodila skrčená jako holubice, když jí křidélka svisnou. Nejenomže se začalo staré týrání, ale přinesly též nového cosi, čeho se Florinka lekla. — Bratr, malý Martoněk s červeným deštníkem, dostal chuť do Ameriky. Známý jeden, který tam odjel, psal mu tamodtud, jak skvěle se mu daří, aby jen sebral peníze, nakoupil pláten a přijel; sestry ale aby prý doma nezapomněl; ty že se vdají hned za milionáře, neboť prý je tam o ženské nouze, zvláště o hezké a pracovité. — Martoněk sestrám sdělil list a ty byly hned srozuměny, že půjdou a půjdou. Nic se nelekaly nebezpečné cesty, poněvadž najisto myslily, jak do Ameriky přijedou, že tam budou na ně čekati s kočárem. Bratr ovšem jim to ještě více maloval, poněvadž mu na tom záleželo, aby mu z obchodu nevytrhovaly svůj malý podíl, co měly po rodičích. Jak ale přijeli domů, Florinka nechtěla slyšeti a poručník, náš soused, také od toho zrazoval. Mar toňkovi ale zvláště záleželo na Florince. Z tohoť měl rozum, že by Florinku nejspíše provdal na milionáře. Ale tenkráte děvče nechtělo a nechtělo s nimi držeti, a ovšem že každý jí přisvědčoval, sám pan farář a poručník též. Martoněk byl dávno vyrostl z poručenství, sestry též obě byly více než plnoleté, mohly tedy jměním vládnout; ale Florince bylo teprv devatenácte let, ta neměla hlasu v tomto pádu, sice by snad byla svých několik set ráda byla dala, aby uspokojila bratra a sestry. Martoněk ale neustoupil a přes zimu chystal se pomalu na cestu; sestry též. Florinka ale zůstala na svém, že nepojede, že zůstane doma u pana poručníka, aneb že půjde do služby.

Jednoho dne zrána, bylo již před velikonocí, přišla paní domácí plna radosti ke mně, vím-li, co nového? — „Nevím,“ řku, „ale myslím, že se od vás dozvím.“

„Pomyslete, Mánek rychtářovic je zde. Vrátil se už z cest. Právě nám to Jakub zvěstoval a hned šel k Florince, aby jí to pověděl, aby se pak tuze nelekla.“

Ale ona se přece dost lekla. Setkaly jsme se s ní před kostelem.

„Víte již?“ ptala se domácí. Florinka přisvědčila, začervenajíc se po samé čelo. — Vejdeme do kostela. Mezi dveřmi vypadly Florince knížky z ruky a mladý, vysokorostlý muž, velmi příjemné tváře, v slušném oděvu, shýbne se hbitě pro ně, podá jí je, přitom uchopí ruku její a tiskne ji. Florinka dala se do pláče; on jí podává kropeničku s radostnou pohnutou tváří, a ona přežehnavši se křížem, jde s námi do stolice. Po mši svaté jsme se chvilku před kostelem zastavily. Mánek přistanul k nám. Jen tichých několik slov si pověděli a Florinka utíkala domů; domácí pak vítala Mánka. Přišel i pan farář a odvedl si ho do fary.

„A jak to nyní bude?“ povídám domácí.

„Inu, vezmou se! A proč by se nevzali?“ usmála se.

Ano, proč by se nevzali? — Tak si myslil mnohý, jen otec Mánkův ne a sestry a bratr Florinčin. — Otec nechtěl slyšeti, aby mu Mánek za nevěstu přivedl tu bankrotářovu dceru, že on ji neuzná. Florinka zas musela poslouchati co vždy jindy, že se jí odřeknou, jestli si vezme toho sprosťáka tkalce. — Bratr tím hůře na ni dorážel, poněvadž doufal přece, že při nich zůstane a odjede do Ameriky. Mezi lidem hned šlo jako po trubách, že pan farář Mánka chválí, jaký je šikovný, zkušený člověk, a ten že krajany svoje v mnohém přiučí. Byli ovšem také takoví, kteří Mánka očerňovali a zlehčovali umělost jeho, které ještě ani žádný neviděl. — Mánek si toho ale pranic nevšímal; jemu záleželo na tom, zdali Florinka slovu dostála. Když viděl, že jej posud miluje jako předtím, myslil, že mu pranic v cestě nestojí. Promluvil s panem farářem, svým příznivcem; pak šel hned k poručníkovi Florinčinu, který, ač by si byl přál jiného ženicha, přece nenamítal ničehož, — dokonce když mu Florinka řekla, že jiného do smrti si nevezme, jestli nedostane Mánka. Bratr Martoněk s ním nechtěl mluviti a s rychtářem také nebylo řeči. Ten vedl svou; zvláště to jej hnětlo, že nemá Florinka pražádné jmění. On vybral synovi jednu velmi bohatou selskou dceru, která měla mnoho peněz. Syn ale o ní ani slyšeti nechtěl, ačkoli ji rychtář nemohl dosti vychválit. Tu si ho vzal na starost pan farář. Domluvil mu, takže konečně svolil, ale přispět synovi penězi do nového hospodářství nechtěl. O to s ním ale farář ani nevyjednával; on chtěl jen svornost v rodině. Florinka se ovšem zase všecko to dověděla a teprv jí napadlo, že jest chudá. A to ji začalo trápit. — Mánek ale na takovéto věci nedbal. Jak měl otcovo svolení, neptal se na nic, vyjednal na úřadě, čeho bylo potřebí, a s Florinkou se zasnoubil. „A nyní jsi moje nevěsta před celým světem a konec řečím! Já se postarám, abychom měli pořádnou domácnost,“ řekl. I radil se s panem farářem, jak by nejlépe upotřebiti mohl nabytých vědomostí, neboť pan farář mu vždy ve všem radil a chtěl, aby též později bez něho nic nepodnikal.

„Zatím, Mánku,“ řekl pan farář, „zůstanete zde a budete dělat řemeslo. Tak jak vy, nezná zde pracovat žádný; práce budete mít dost. Později, dá bůh, že se nám i jiné plány podaří. Tu vám odevzdávám část věna vaší nevěsty. Byla mi doručena od přítele s tím doložením, abyste vy ho použil a používal, dokud byste neměl sám takového jmění, abyste mohl tu část uložit na stranu a dle vůle ženy upotřebit. Co více potřebovat budete, to vám zaopatřím já.“

„Já to přijmout nemohu,“ zvolal Mánek, „a nechci!“

„Jen to přijmete! Dar ten je dávno, jak vidíte, vaší nevěstě přichystán. Pochází od nejšlechetnějšího srdce, které znám, které miluje Florinku i vás.“

Byly to dvě záložní knížky do spořitelny, psány na jméno Florinky Martoňové; každá byla na čtyry sta stříbra. Mánek ptal se na jméno dobrodince. To ale pan farář vyzradit nechtěl a nevyzradil. Mánek dar přijal a hned dělal přípravy k zařízení nové domácnosti. Poněvadž nechtěl pan farář, aby se o tom daru po městě mluvilo, svěřil to Mánek jen Florince. Ale moji domácí to věděli také hned a já též.

„To je od pana faráře. On má rád Mánka i Florinku — to je od něho! —A proč by nebylo?“ mínila domácí. — Také Mánek i Florinka tak soudili, nevědouce o žádném jiném tak šlechetném příteli.

„Pan farář sám nic nemá a musel by si to byl vypůjčit,“ řekl domácí. „Ale ať je to od kohokoli; z hodných rukou to jest a pánbůh vám toho požehnej!“

Domácí věděl, od koho to je, a já — tušila. Když jsme byli sami, povídám: „Neztratily se vám, pane, žádné knížky, co má u vás Jakub schované?“

„Tak se mohou ztratit; proti tomu nic nemám,“ usmál se domácí, „když si je majetník odnese sám. Paní, já si to vždy myslil, že je ten člověk lepší než my všickni dohromady. Vidíte, vidíte, Martoňovic Florince to dal — Martoňovic! Proto on si vždy ty knihy zapečetil, abych neviděl jméno. Chytrák! — No, dobře udělal!“

„Ale divím se, že si mohl tolik peněz uspořit?“

„Oh ten je šetrný nadmíru! Každý rok více než čtyrycet zlatých dobrých peněz na stranu odložil, to musel mít. To on už tak počítal. Patnácte let jest už doma. Sto zlatých od myslivce také k tomu dal; něco si z vojny přinesl. Vidíte, jak se to ustřádá; člověk by neřekl. — Ale on skoro nic nepotřebuje. Vždyť tu mám ještě jednu knížku na dvě stě pro sestru, na kterou on nyní beztoho bude střádat zase, dokud mu dá pánbůh zdraví. Já se nezmíním nikomu. Když jinak nechce, ať to zůstane při nás!“

A zůstalo to při nás. Žádný netušil, že ten nepatrný Jakub v haleně jest ono šlechetné srdce.

Sestry a bratr Florinčin nechtěli se dočkati svatby. Prodali, co měli zbytečného, a odjeli do Vídně, by později štěstí svoje hledali v jiném dílu světa. Ale nenašli ho, a trest za hrdost neminul jich. — Nešlo to Martoňkovi tak, jak si myslel, a byl ošizen. Sestry zakusily hladu i opovržení a obě zemřely tam. Martoňka bylo vidět po letech chodit zase po vídeňských ulicích s červeným deštníkem pod paždí, v bílém šátku a žluté vestě. Dělal raději dohazovače, než by byl přijal nabídnutí švagra tkalce. To prý se na něho neslušelo.

Já se dočkala ještě Florinčiny svatby, která byla tichá, ale veselá, poněvadž se mohlo jistit, že novomanželé všecko mají, co buduje základ pravého štěstí. Jakub byl také mezi hostmi, ale stál u svého sloupu pokorně, jenže ve svém vojenském šatu. Tvář jeho zářila neobyčejnou radostí a z oka padala slza za slzou. — Když pak šli svatebčané z kostela a on u dveří přistoupil, by jim přál štěstí, nevěsta slzíc vzala ho za ruku, prvního: „Jakube, pojďte s námi a zůstaňte u nás! Vy jste mi mnoho dobrého udělal.“ Jakub se vroucně na ni podíval a po prvé za patnácte let se usmál. — Šel s nimi.

Po svatbě dovedl si Mánek svoji mladou ženu do nové domácnosti, hezkého to domku, kde stály tři stavy a na jednom již od něho započatá práce. Byla to přízná látka tak krásná, že tam podobné nikdo ještě neviděl. — Jak farář předpověděl, tak se i stalo. Záhy rozneslo se v celém okolí, jaký je Mánek „kunštýř“. I měl práce dost a dost. Ale mnozí mu toho nepřáli a říkali: „No, no divy nedělá; vždyť my také nejsme na hlavu padlí!“

Já se později rozloučila s městečkem a nebylo mi přitom volno. Jakub plakal, když jsem mu naposled podávala ruku, a slíbil, že se snad do Prahy podívá a že se ještě jednou shledáme. — Neshledala jsem se s ním více. Slýchala jsem však, jak se jim všem daří. — O panu faráři čítala jsem v novinách. Stal se děkanem v N… a blahodějně v celém okolí působil. Jeho přičiněním zřídila se řemeslnická nedělní škola, opatrovna a přádelna, jejímž ředitelem byl Mánek. Bohužel, že onoho dobrodince smrt tak záhy uchvátila!

„To se prý teprv lidé divili,“ povídal mi domácí, který si jednou schválně přijel pro koření až do Prahy, „když je učil Mánek zcela jinak zacházeti s lenem a přísti ho tak tence, že čtyry přadénka vážila lot, a plátno z té příze jak pavučinka tenké utkal. Pak prý teprv uznali, že cizina bystří rozum.“

„A Jakub?“ ptala jsem se ho.

„Nechce opustit svou chaloupku a sestru, která často stůně. To víte, co vždy říká: Budu sloužit bohu a lidem, až dosloužím!“