Chudí lidé (Němcová)/I

Chudí lidé Božena Němcová
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	Literární doupě Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Oh, to je hnízdo!“ řekl mi známý jeden pán, slyše, že jedu do K… a tam delší čas pobýti hodlám. — „Tam se vám znechce bydlet. Ani pořádného bytu tam nedostanete, ani co by k potřebám pořádného žití sloužilo. — Suďte z toho, že tam ani doktora nemají; hodinu cesty musí se proň posílat, až do lázní. Purkmistra také nemají, jen rychtáře; a ten jest jako sedlák. Dlažby tam není, ani procházek, a společnost až běda. — Jediný člověk, s kterým by se dalo promluvit, je farář. Byl dříve zámeckým kaplanem a je prý člověk vzdělaný. — Ale ten mimo svoji povinnost obírá se celý den jenom květinami, ryje a kope v zahradě, a když jsem ho navštívil, byl mrzut. Učitel nemá celý den kdy. Měšťané i lepší třídy, jsou to lidé hloupí a hrubí. Když k nim přijdete, řeknou vám hned, že nemají kdy s vámi mluvit, že musejí na pole! Těch několik bohatých plátenických kupců vede ovšem bohatý dům. Muži ale bývají málo doma a ženy a dcery vysoko hlavu nosí a přitom jsou přece jen hloupé. O těch ostatních paních ani nemluvím. Sprostý lid je luza, špatná, zlodějská luza, pravá to pleva!“

„Také vás okradli?“ ptám se ho.

„Já si dal pozor; ale prosím vás, to je na nich vidět. Chodí to bídně; a kdyby měli co, kradli by dost, za to vám stojím. — To já znám takový lid!“

„No, to tak zlé není, jak povídáte, ani s tou špatností. Ostatně nesmí člověk příliš mnoho žádati, pak se mu snadno vyhoví,“ řekla jsem.

„Uvidíte a dáte mi za pravdu!“ tvrdil pán.

Jela jsem. — Městečko K… leží pod Krkonošemi, as pět šest hodin od Sněžky, v poloze velmi příjemné. U města je rybník. Z ostatních stran jest obklopeno poli a lukami. Nablízku všude lesy jehlinové a za nimi je vidět vrcholy krkonošských hor, jak čnějí do oblak.

Minulo tenkráte, když jsem tam byla, as deset let od té doby, co město skoro celé vyhořelo. — Panský myslivec udělal si podivné vyražení a začal střílet na rybníku blízko baráku divoké kachny. Na neštěstí chybil se kachny o celý barák a rána vlítla na doškovou střechu jednoho baráčníka, který mu byl dříve hrozil, že ho půjde žalovat, jestli střílení blízko stavení nenechá. — V málo okamženích byla střecha celá v plamenu. Bylo to ve dne a lidé vázali pšenice. Než se to sběhlo, byla část města v jednom ohni a do večera kolik set lidí bez příkrovu a — na žebrotě. — Po ohni stavělo se z kamene a ne ze dřeva. Kdo mohl, kryl taškami a šindelem; ale i doškové střechy se vyskytly zase, poněvadž neměl každý, čeho by mu třeba bývalo. — Na náměstí bylo několik velkých domů, ale některé nebyly ještě dostaveny. Ostatně byly tu menší větší domky. Pěkný kostel, na němž byl nový krov, jakož i na věži, a fara byla též nově kryta. — Od fary, kterou dělila od kostela jen zahrada, zakončovalo se náměstí krátkou ulicí jako hrdlem a ulici tu jako brána uzavírala zbořenina nákladného někdy domu, který stál průčelím přímo proti náměstí. — Před ním bylo kousek zpustlé zahrady, ohrazené zdí; ale železná, mřížovaná vrata zmizela, a jen špatně sbitá dřevěná byla tu místo nich. U hlavních dveří bylo vidět žulové pilíře, též i kus podobného pavlánu bylo vidět, jenž pěkně vykřesán byl. — Všecko bylo zpustlé, zbořené; jen sklepy byly k potřebě. Majetník této zbořeniny měl z nich malý užitek. — Před domem křížily se dvě cesty. Vlevo byla silnice k N…, vpravo šlo se do úvozu, na jehož obou stranách byly rozloženy skromné zahrádky a sady chalupníků a baráčníků, jichž stará stavení nahoře stála. — Tam oheň, jak bylo vidět, nepřišel; a zrovna u toho kamenného domu se musel zarazit. — Dlažby tu ovšem nebylo, ani chodníků okolo všech stavení; jen jednotlivci před svým prahem si vydláždili.

Naproti faře byl domek, který se ode všech ostatních lišil čistou úpravou. Celé průčelí bylo bílé jako sníh; u oken byly letní zelené okenice, hlavní dveře a vedle nich jedny, od polovice se skleněnými okny, byly hnědé. Za sklem těch dveří bylo viděti rozličné věci: kalouny, vřetena, trubku malovanou, dýmky, fíky, míče, strakaté harasky, slovem věci, které svědčiti měly, že tam bydlí kupec. Pak se vyznamenával ještě zídkou, která celou šířkou domku zděna byla a bílými dlažicemi pokladena. Vybíhala skoro půl sáhu do silnice a ze stran vedly na ni dva stupně. Do toho domku, když jsem se po městě ohlédla, vešla jsem. Síň byla jen asi dva kroky široká, ale zdála se širší, protože byla světlá, vybílená, bílými dlažicemi vydlážděná. Bylo v ní mimo dvoje hlavní domovní dveře, zpředu a nazad, ještě patero menších. Zpředu hned byl u jedněch zvoneček, z čehož soudila jsem, že vedou do krámu. Zaklepavši na druhé, na pobídnutí, abych vešla, vešla jsem do prostranné, čisté světnice. — U okna, na němž bylo plno květin, sedělo děvče as třináctileté, velmi sličné a šilo. U stolu seděla domácí paní, baculatá, velmi veselé, přívětivé tváře, v černém kabátku, dlouhé sukni, mající červený hedbávný šátek uvázaný na hlavě. Sedíc u vysokého kolovrátku, tak zvaného kozlíku, předla len. Hned vedle ní protahoval se mourovatý kocour. — U nízkých kamen, při nichž i plotna byla, seděl na lavici domácí pán, nevelký, spíše hubený než tlustý, snědé tváře, ale velmi dobrého vzezření. Měl na sobě tmavěmodrou kazajku, též takovou vestu i spodky dole vyhrnuté, bílý šátek na krku, pantofle a na hlavě černou aksamitovou čepičku, na způsob malé homole cukru, kterou, když jsem přišla, smekl. Pod čepičkou se mu kroužilo na sta černých kroužků, které mu k jeho dobré tváři mnohem lépe slušely než ta čepice; ale to on myslím ani nevěděl. Seděl u nízkého kolovratu a předl koudel, čemuž jsem se nepodivila, vědouc, že v té krajině muži, ženy i děti předou. Vedle něho na lavici ležel modrý šátek a piksla. — Když jsem vešla, kolovrátky se zarazily, a děvče začervenavši se, po očku podívalo se na mne. Řku, že mi v hospodě povídali, že by u nich byl prázdný byt. I ptám se, zdali by si neobtěžovali mi jej ukázati.

„I pročpak, můj bože? Milerádi! Jdi, Františko, ukaž paní všecko,“ povídal domácí ochotně a hned sundal sám se hřebu svazek klíčů.

„I ukážu, ukážu — proč bych neukázala?“ usmála se paní. I vstala, oprášila si širokou modrou zástěru. Macek skočil také se stolice, a když jsme vyšly s paní ze dveří, následoval nás krok za krokem.

„Tu je krám,“ ukázala paní na dveře, u nichž byl zvonek, „tu je sklep, tuto je letní kuchyně a tu je ten menší pokojíček, co patří jako k bytu. A proč by nepatřil?“ S těmi slovy odemkla dveře a byly jsme v malinkém pokojíku, jehož větší část zaujímala veliká kachlová kamna, za nimiž byla pec, na niž se lezlo po stupínkách s lavice, kterouž byla kamna ohražena.

„V létě se tu vařiti nemusí; to se vaří v letní kuchyni při mně. V zimě ale, když jsou chumelice a mrazivý vítr na okenice řinčí, tu je zde milo a na peci nejmilejší kouteček v celém domě. — A proč by nebyl?“ řekla paní. — Já jí povídala, že znám ty slasti na podobných pecinkách, což ji těšilo. — Okno bylo jedno veliké; bylo tudy viděti na dvůr a do zahrádky. — Z pokojíku vešly jsme na schody zrovna naproti dveřím; bylo jen dvanácte stupňů, jež se odpola trochu točily. Nahoře byla pěkná síňka s dvěma okny, z nichž se přehlídla celá zahrádka, za ní městský hřbitov, pak pole, les a vršky. — Síň ta byla tak čistá a světlá, že se mohla upotřebiti i za letní pokoj. Z té mne vedla do komory a do pokoje, který byl dopředu, vlastně ve štítu. Byl též vybílen jako křída; podlaha též tak bílá a hned mně paní poukazovala na panská kamna s rourami. Povídalať, že se to nyní tak žádá, ale že přece jen ta kamna s pecinkami anebo ta veliká kachlová kamna jsou jí milejší. Z oken vidělo se do farské zahrady, když se zahnul vpravo, na celé náměstí i předměstí, na rybník a za rybníkem na borový lesík, a když vlevo, na zbořený dům, na rychtářův dvorec, na kovárnu proti němu, na faru a jiná stavení.

„To tu máme hodného pana faráře,“ řekla paní, ukazujíc do farské zahrady, kde se mezi stromovím žlutila slaměná jeho čepice. — „To je pravé boží požehnání. — Byl dříve zámeckým kaplanem. Ten jest vám moudrý! — A proč by nebyl?“ řekla si zase. Měla již ve zvyku to přísloví, jak mi později muž její povídal. — Z pokoje vedla mne i do komory, kde byly bohaté sklady lenu, příze a vinutí v truhlách; kde bylo i šatstvo i nádobí, špižírny a rozličné věci. Nad komorou byla teprv nízká půda, kde byla bidla na prádlo. — Z půdy šly jsme do sklepa. Byl vydlážděn, rozličné potravy a zboží krámské tak uspořádáno v něm stálo a leželo, jako na vystavenou. Prostřed tekla voda a na té stály krajáče s mlékem. — Ze sklepa šly jsme na dvorek.

„Vodu máme dobrou a studenou!“ řekla zase paní, ukazujíc na studnu uprostřed dvora, nad níž byla zelená stříška. Pod trubkou byl z kamene vykřesaný kadlub a nad studní ořechový strom. — V koutě byl malý chlév, nad ním seník, vedle dřevníky a nad těmi kurník a vedle těch vedla vrátka do úzké uličky mezi tím a sousedním domem; a tamtudy že Sivka a jalovička vycházejí, povídala mi paní. — Pak mne provedla celou zahrádkou až ku včelníku, kde stály čtyry úly. — Zahrada nebyla veliká, ale bylo v ní všeho. Zelenina, květiny, vonné a léčivé bylinky, stromy i kus trávníku, na němž se bělilo prádlo, drnové sedátko v besídce, vínem obrostlé, kousek jeteliny před včelníkem, lípa i keř černého bezu, před nímž prý, jak mi paní povídala, má každý mužský smeknout a ženská se poklonit, poněvadž bůh velkou moc do něho vložil, kterou člověku bývá ku prospěchu v nemoci květem, ovocem, listím i mízou, a mimo to že se dřevo pálí a bezinky za potravu slouží lidem i ptactvu. — Byla to zřídka vídaná čistota v tom domě; od nejvyšší korouhvičky na špici domu až na čisté dlažice ve sklepě, a tak bylo každé místo vhodně upotřebeno, že se na té nevelké místnosti toho až ku podivu směst-nalo, a přece jedno druhému nic nepřekáželo.

„To on můj starý najde každé věci místo; a já mám z toho radost i hledím, aby zůstalo všecko v čistotě. — A proč bych nehleděla?“ pravila, když jsem jí řekla, jak se mi to líbí.

Právě přiběhl s lahvičkou malý chlapec, a nemoha dosáhnout na zvonec, křikl: „Prodávat!“ — Když pán vyšel, žádal za groš dřevěného oleje. — Vešly jsme za nimi do krámu.

„Co budete dělat s olejem?“ ptala se paní chlapce se smíchem, vědouc napřed, co řekne.

„Kolovraty mazat.“

„To snad boty?“

„Ba ne!“ odsekl chlapec.

„Stůně ti ještě máma?“

„Ba ne.“

„Umíš také příst?“

„Ba ne.“

„Co děláš?“

„Dělám kracky.“

„To jsi hodný. Jíš také suché slívy?“ — Chlapec přisvědčil a radostně obrátil se k paní.

„No, tu máš; dvě si nech a čtyry dej mámě. Ale to ti povídám, ať dáš! — Já se jí zeptám — a proč bych se nezeptala?“ — Sáhnuvši pak do jedné z příhrad, podala mu šest švestek. „Ba dám. Však mně máma beztoho dvě zase vrátí.“

„Vidíš, jak tě má ta máma ráda; kdybys neposlouchal, zasloužil bys pardus!“

„Ba poslouchám!“ usmál se chlapec, podal groš pánovi, vzal lahvičku a utíkal z krámu.

„Ty máš s těmi dětmi melu,“ povídal pán, když hoch odešel.

„Vždyť jsou to naši kupečkové! A kdyby i po zlatých nenosili, z mnoha grošů bývá přece zlatý. — A proč by nebyl?“ Muž jí posvědčil, a ukazuje kolem sebe, pravil mi, že má obchod jen skromný, že se nechce na velký kredit odvážit, jako pan soused (vedle byl větší dům a také kupec), že on nejraději zboží hned si zaplatí. Čeho není třeba, že nebere, ale co beře, že musí být pořádné. — To bylo také na něm viděti. — Nad kupeckým stolem vznášely se dvě mořské panny s červenými lícemi a žlutými vlasy; spodní díl těla rybí byl zamodralý a visely na něm kolikeré vážky, kornouty, kalouny, svíčky, bubínky a bůh zná co všecko. — Ty panny, povídala paní, že se tuze líbily každému a dětem zvláště a že přicházely kvůli nim do krámu; že je dělal jeden řezbář v městě. — Já si pomyslila, že to nebyl veliký umělec; ale proč bych byla paní pokazila radost, když se jí líbily?

Líbili se mi lidé, líbil se mi i přívětivý domek, i ptám se stranu činže.

„Šedesát zlatých!“ povídá pán po krátkém rozmýšlení a ostýchání; bálť se, aby se mi to nezdálo mnoho, a dodal ještě, že kdybych chtěla, by se mi něco zjinačilo, že se mi všecko spraví, že mohu poroučet, co chci. V zahrádce že si mohu sedět celý den a zeleniny i květin i ovoce že si mohu natrhat. A to vše za šedesáte zlatých! A nemyslete snad stříbra! Bylo to ještě za oněch časů, kde se v Praze nepodívali na člověka, jako by z onoho světa přicházel, když někdy sluchu svému nedůvěřuje, s ustrnutím se zeptá prodavače: „To snad šajnů?“ Tenkráte neznamenalo ještě slovo „dobrák“ jen dobrého člověka, ale také peníz, který zaujal místo někdejšího šajnového krejcaru, který pomalu z paměti prodavačů vymizí, ale v paměti kupovačů dlouho potrvá. S povzdechem vzpomínají a budou vzpomínati na ty časy, kde za ten tenounký krejcárek tolik se koupilo, co nyní za tlustý dobrák. — Ale časy se mění!

Hned jsem řekla panu Hlouškovi (tak se milý ten kupec jmenoval), že byt v jeho domě najímám; a on sám se mi postaral o přenesení věcí, pomohl mi vše spořádat a paní domácí musela jsem slíbit, že přijdu na svačinu. V určitou dobu jsem žádost její vyplnila. Stůl byl již pokryt červeným ubrusem, na němž pak stály malované šálky, cínové lžičky, cukrovka bílá skleněná, na způsob dýně, na talířích byly topinky, bílý chléb i máslo. Pan Hloušek obcházel okolo stolu, aby žádná moucha naň nesedla, ačkoliv nebylo o jaké ani vidu v celé světnici. Teprv tu ohlédla jsem se trochu více po světnici, v níž domácí bydleli. Byla velká, prostranná a měla výklenek blíže kamen, kde spala v létě Francla, v zimě ale domácí paní, protože ráda měla hodně teplo; „ba raději méně jíst a více tepla,“ jak říkala. Postele a několik kusů nábytku byly dubové, nepolírované; ale prádelník tam byl z ořechového dřeva, překrásně vykládaný a na něm stály hodiny staromódní, krásně pracované, ve skleněné skříni. — Vždy když odbila hodina, zahrály Mozartův menuet, píseň od Beethovena a rejdovák, jak jsem to napotom a mnohonáctekráte slýchala. Mezi okny viselo zrcadlo nevelké, ale pěkně leštěné ve skvostném rámci. Mezi obrazy svatých na stěně visel též obraz Panny Marie s Ježíškem, olejovými barvami pěkně malovaný, též ve zlaceném rámci. Také tam byla lenoška s vysokým vycpaným lenochem a nízkými opěradly pro lokte, potažená těžkou protkávanou hedbávnou látkou, jejíž barvy však vybledlé byly. Všechny tyto věci posledně jmenované zdály se poukazovati, že kdysi v jiných místnostech stávaly a jinou společnost mívaly okolo sebe.

„Koupil jsem to v licitaci po tom, co mu někdy patříval ten zbořený velký dům na konci,“ řekl Hloušek vida, že na tyto věci s větší pozorností se obracím.

„A jak se jmenoval a kdo byl?“

„Martoň se jmenoval a byl pláteník,“ řekl domácí. Vtom vešla paní. Francla nesla za ní žlutý plechový tác se starodávnou konvičkou kamennou, v níž byla káva, a s hrnéčky se smetanou. Nechala jsem si tedy další poptávku napodruhé.

„Zde to není sice ve zvyku píti kávu,“ řekla paní, „ale my dva, já a můj starý, jsme už tak na ni navyklí, že nemůžem ani odvyknout.“

„A proč byste odvykali, když ji můžete mít?“

„Ale ona prý škodí?“ pravila paní.

„Čeho člověk střídmě požívá, to myslím neškodí, leč jestli jste toho na sobě shledali,“ povídám.

„I pánbůh chraň! To jen moje stará takový bloudek. Ta když se napije, teprv se ptá, jestli jí to neuškodí; proto ale přece odvyknout nemůže.“

„Je to tak, milá paní, — nemůže odvyknout starý ani stará,“ usmála se paní. „Jednou jsme si to umínili, uvařili jsme si polívku, ale měli jsme po ní žízeň; druhý den mléko, dostali jsme štípání; třetí den ptám se: ‚Ty starý, copak dnes mám k snídaní uvařit?‘ On se na mne podíval, já na něho; pustili jsme se do smíchu a já šla vařit kávu. Od té doby zůstalo při starém zvyku, a proč by nezůstalo?“

„Ale Francla, jak vidím, nedrží s vámi,“ povídám já.

„Oh, když jsem byla tak mladá, také jsem kávu nepila, jen mléko jako Francla. Já se ji teprv naučila pít, když jsem se vdala za kupce. — Franclina matka posud říká kávě černá polívka a pije ji jen, když mne navštíví.“

„Franclina matka?“ ptám se. „Dovolte, není to vaše dcera?“

„Ne, tu porodila moje sestra, a já si ji vychovala, — protože mi pánbůh žádných dětí nedal, — bezpochyby proto, abychom si mohli sestřiny vzít., Pomyslete si, paní, sestra má šest dětí; to je požehnání! A nemá mnoho, její muž jest tkadlec. — Když měla míti to šesté, umluvili jsme se s mým starým, že bychom si to dítě vzali, hned jak se narodí. — Když se narodila tuta naše Francla, já si pro ni došla, vzala jsem jí chudou jednu ženu za kojnou a vychovala jsem si ji. Myslila jsem: když s ní něco zkusíš, budeš ji mít tím radši, a proto mi pánbůh hodně mnoho trápení s ní seslal. Byla často a těžce nemocná. Ale ať mi nikdo neřekne, že nemůže mít matka dítě ráda, když ho nezrodila. — Třesky plesky! — Není to pravda! Já to vím podle sebe a děvče nemá tak důvěry k rodné matce jako ke mně; a sestře jsou také bližší ty, co má doma a s nimiž přivykla. — Můj starý, aby měl jednou někoho k své ruce, vzal si chlapce jednoho na starost také od sestry. — Máme ho v městě ve škole. — Ale ti hoši — s těmi nic není; ti se hned odkutálí od rodičů jako jablko od stromu. — A proč by neodkutáleli!“ usmála se paní.

Francla vypila mléko, při čemž mnohdykráte svoje hnědé, krásné oko po nás obrátila, — pak ale vstala, dala „zaplať pánbůh!“ a šla do zahrádky zalívat, jak se omlouvala.

„Není-li jako hřebíčkový karafiátek?“ řekla paní.

„Věru je to krásné děvče,“ povídám.

„Dobře že o tom neví a že jí to nikdo neřekne,“ ozval se domácí. „Ale jest pracovitá a dobrá a nábožná; to se nám na ní líbí. — Pánbůh dej, aby se někdy do hodných rukou dostala. — Umínili jsme si, ať si někdy oblíbí třebas chudého nádeníka, když ji zaslouží, že mu ji dáme. Ale u nás bydlet musí; my bychom toho děvčete postrádat nemohli. — Toho chlapce dám na kupectví, a když by Francla z jiného stavu voliti měla, předám mu po smrti ten krám.“

„To je plánů,“ řekla paní, ťuknouc muže do ramena, „starý, starý! A neřekl jsi ani, bude-li v tom vůle boží.“

„A když nedáš člověku domluvit. Toť přece samo se rozumí, že si člověk jen tak myslí a pánbůh že svět řídí — a když jinak ustanoví, že se musíme podrobit,“ odpověděl starý.

„A vždyť ještě dost času myslit na její zaopatření. — Jest jí teprv třinácte let, ačkoliv by jí každý šestnáct hádal, — a proč by nehádal?“

„Ano, byly jí tři léta, když byl velký oheň,“ dotvrdil pán.

„Tenkráte musela být ve vašem městě hrůza?“ pravím já.

„O paní, hrůza při ohni a po ohni ještě větší hrůza a bída. Ačkoliv se mnoho sešlo příspěvků na poživě, šatstvu a penězích od rozličných dobrodinců z široka daleka — a od vrchnosti, přece bylo dost zle zprvku. — Vrchnost vlastně nejvíce dala; a kdyby jí nebylo, že nás všech poplatků na tři léta zprostila, že jsme dostali cihly, dřevo k stavění, říkajíc zdarma, věru by se nebylo město ani z polovic zase vystavěti mohlo. Oprava kostela, fary — škola ničehož neutrpěla —, to beztoho šlo na její útraty, zvony také hned druhý rok se přivezly a krásnější, než bývaly. — Ale což je to platno? Škoda, co se lidem na věcech stala, a škoda na zdraví — to se nedá ani nahradit. Ten člověk má mnoho na svědomí.“

„Dověděla se to vrchnost, že byl myslivec její původcem toho neštěstí?“ ptám se.

„Bezpochyby že ano, neboť přišel hned na jiné místo. Ale mnoho mu asi neudělali. Povídá se, že jest v milosti. Ale nechť je to jakkoli; vrchnost hleděla škodu napravit, jak jsem řekl, a člověku tomu to snad posloužilo k pokání. My se z toho také již pomalu vykluveme, a mnohému zde to byl snad prst boží, aby se nespoléhali na ten mamon světa a nechali nádhery.“

„Viďte, že se nemýlím,“ ptám se, „hořejší díl města že neutrpěl a oheň že jen po ten dům šel a nic dále? Dále jít mu snad vršek překážel?“

„I bože, vršek? Vždyť od dolního předměstí až po ten dům je vždy pomalu do vrchu. A oheň skákal brzy na ten, brzy zase na onen dům, a z Martoňovic domu vyšlehoval jako věž. Nebylo možná už nikde postát. Na rynku nikdo vydržeti nemohl, od boku nebylo k domům přístupu, stříkaček nebylo dostatek, ani ták daleko nedonášely. Byli jsme již zcela v zoufalství. Jak jste viděla, paní, hoření díl města je všecek ze dřeva, a hned ty chalupy za Martoňovic domem jsou pod doškami. A nahoře už jsou stodoly, ty byly skoro plné; za stodolami táhnou se pole, byla na nich ještě nepokosená pšenice, ječmen a tak co je, to by se bylo vzňalo a nebylo by nám praničeho zůstalo; snad bychom byli museli hlady mřít. Proto jsme spínali ruce jen k Bohu; lidská pomoc už tu nic nebyla platna. Měli jsme tehdáž stařičkého faráře. Když oheň vypukl, nechal faru farou, šel do kostela a s kostelníkem odnášeli drahé věci a velebnou svátost do širého pole. Přes celý oheň setrval pak tam v širém poli za hřbitovem. Ženy nosily k němu děti a věci a on mezi tím klečel a modlil se. Když bylo nejhůře, no však ty, Františko, jsi byla venku, a víš to lépe, já byl u stříkaček,“ obrátil se domácí na ženu.

„Ba já na ten den do smrti nezapomenu. Plakaly jsme, modlily jsme se, ruce spínaly, jako beze smyslů jsme byly strachem a hrůzou. Pan farář se ale vždy modlil a s ohně nespouštěl oči. Najednou bylo slyšet křik: ‚Martoňovic dům hoří, po všem jest veta!‘ — Tu se vzchopil pan farář, ustrojil se do kněžských šatů, jako když jde o slavnosti k oltáři, vzal velebnou svátost, řekl nám: ‚Modlete se, děti, aby Bůh všemohoucí to zlé odvrátil,‘ a šel pořád po poli k hořejšímu městu. Velebný stařeček kráčel rychle a tak nesl hlavu vzhůru, že se nám zdálo, jako by to nebyl ani on. Pak jsme ho viděli zrovna nad Martoňovic domem. Stál tam jako v ohni a velebnou svátostí přežehnával oheň,“ pravila paní.

„My byli již nahoře a chtěli právě střechy trhat, když se tu pan farář mezi námi octne, jako by spadl s nebe. Odhodili jsme háky, klekli a modlili se s ním. Jiskry na nás padaly, oheň vyšlehl každou chvíli do výšky, jako by snop ohnivý vyhodil. A vidíte, tak blízko byly doškové střechy, a přece ani jediné stebélko aby se bylo vzňalo! Pan farář stál s velebnou svátostí dlouho nad ohněm, modlil se, až krov domu s hrozným praskotem spadl. Dále oheň nešel. Bylo to věru jako zázrak boží!“ řekl starý.

„A ten myslivec, dal se na pokání?“ ptám se.

„Jak slyšíme, dal se na pokání. Dříve býval ukrutník na chudý lid; nyní prý žádnému neubližuje. — Kdo se odvážil do panského revíru, pokavad on zde byl, běda mu, zbil i ženy, které chodily na roští, což přece dovoleno bylo; a když si zamanul, nesměly děti ani na jahody. Když spatřil v lese muže, že by byl klestil staré větve, aby mu roští přibylo, — tu teprv býval oheň na střeše. Tu ho buď zbil až hrůza, a jestliže utíkal, nedělal si svědomí z toho, když mu vpálil trochu broků do nohou! Zdá se, že i tenkráte schválně střelil na střechu, protože prý z toho baráku na něho volali, aby tam nestřílel, že půjdou pro rychtáře! — Kdyby ho ale tenkráte nebyli skryli, rozkacený lid jistě by ho byl hodil do ohně.“

„A kdo ho skryl?“ ptám se.

„Jeden z těch, kterým nejvíce ubližoval. — Nechtěl pánbůh, aby zkažena byla jeho duše. Až jednou vám to povím, jestli bude libo, vždyť budeme nyní spolu bývat,“ povídal domácí.

Mluvili jsme ještě o rozličných domácích záležitostech. Mezi jiným napadl mi můj známý. I ptala jsem se, u koho bydlel.

„Byl také u nás se podívat, ale zdálo se mu to malé. Najmul si v jednom z těch velkých domů a ten patří židovi. Dali mu nábytek, ale nekřesťansky s ním zacházeli, co se týká správy a platu. Byl prý zde tuze nespokojen, na všecko že lál a přál si jen být zase v Praze. — Inu ovšem! U nás se takovému pánu nelíbí; zde je to všecko jinaké než ve velkém městě,“ odpověděl mi starý.

Nato jsme se rozešli. Já šla do svého obydlíčka, které se mi velmi líbiti začínalo; když pak se slunéčka záře již jen o malý kousek zdi u samého okna odrážela a když i tam zašlo, dívala jsem se z okna za ním, sledovala jsem je zrakem, až se pomalinku ztrácelo za lesy, za horami. Potom jsem obdivovala ty zlatorůžové červánky, ty obláčky, co se okolo nich chumáčily, a dále tu čistou oblohu, na které měsíc svým mírným jasným světlem svítil s družicí svou, zařící večernicí. — Pak zazněly zvonce stáda, práskání bičů. Kravičky, odlučujíce se od stáda, každá k své jeslí pospíchaly. Také Sivka, kráva to na nízkých nohách, a za ní mladá jalovička obrátily do úzké uličky, a domácí paní stála na zídce a poplácala ji po hřbetu. Stará Mařenka přišla již s travou domů, volala je k jeslím, děti stály na záspích sousedních a křičely: „Hou a hou, krávy jdou, nesou mléko s smetanou!“ — Před práh vyšla naše Francla, za ní huňatý domácí pes Lapan i chtěl si lehnout před práh. Avšak na silnici rejdilo mnoho psů, běžel mezi ně. Macek ale zůstal sedět na prahu a díval se na bílé kotě, co se procházelo po farské zdi. — A šlo okolo děvčete mnoho lidí, každý se na ni ohlídl řka: „Dej pánbůh dobrý večer, panenko!“

— a ona každému: „Dej pánbůh!“ Zatím do krámu chodili mladí staří a zvoneček se ustavičně ozýval. Pak přišla děvčata a zastavila se u Francly, dala si ruce pod zástěrky. Jedna druhé se vyptávala, co byly přes den dělaly a co druhý den před rukama mají — a to bylo jen: šila jsem — předla jsem, bílila jsem, byla jsem na poli — a naše Francla, ta zalívala. Povídala jim, jaké má pěkné květiny, a zvala je, aby se přišly jednou podívat. — A před prahy vycházeli stařečkové a babičky, ženy i děti a mužů stál tu a tam malý roj pohromadě. A šli okolo nějaké dámy i pánové, ale před těmi Francla uskočila do síně. Hlasitě mluvili německy a hnali se. Lidé, ti se na ně podívali, ale nepozdravili je, protože neradi děkovali, — a když zašli, lidé si o nich šeptali. — A pak šel vysoký, trochu přihrblý muž po náměstí přímo k faře a děti, jak ho zhlédly, běžely k němu, chtíce mu ruce líbat. Muži smekali před ním, a kdo ho potkal, pozdravil: „Dej pánbůh dobrý večer, pane učiteli!“ — Na malá vrátka ve zdi u fary zazvonil a přišli mu hned otevřít. Ze dveří farských vyběhl krásný černý pes, zaštěkl, ale vida denního hosta, hned umlkl. — Vyšel také mladý kaplan a podal mu ruku. Pan farář si právě umyl ruce, odhodil plátěnou halenu i slaměnou čepici, vzal na se černý kabát a též pana učitele vítal. A pak prostřeli pod široký ořech pro tři, postavili na stůl malý korbílek a studená jídla. — Tu zaznělo z věže klekání. — Každý se požehnal svatým křížem, sepjal ruce, a matky braly dětem hračky z rukou, napomínajíce: „Což neslyšíte Anděl Páně?“ — Ve farské zahradě pod ořechem stáli také tři muži a modlili se, a pomodlivše se řekli si: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ Dali si dobrý večer, pak zasedli k večeři. — A hned usadil se černý pes nedaleko stolu. Bílé kotě přiběhlo a vyskočilo na lavici vedle pana faráře a špaček skákal odkudsi, vlítl na roh stolu a pan kaplan mu drobil a dával. Po jídle chvíli poseděli, bavíce se rozmluvou, pak se ještě na chvíli zvolna po zahradě procházeli, než vešli do fary, — a nato za dlouhou chvíli ozvaly se z otevřených oken líbezné zvuky dvojích houslí.

„Poslouchejte, maminko, tatínku!“ volala Francla do okna. „Pojďte ven, vždyť dnes velebný pán s panem učitelem hraje!“

„Ti to znají — a proč by neznali?“ ozvala se domácí na prahu a z okna vykukovaly konce černé čepičky.

Vážné a těžké to byly kusy, co hráli, a dlouho lidé poslouchali, až se pak stmívalo víc a více, tu šli posluchači spat a okna u fary se zavřela, zvuky houslí temně zněly, až i umlkly. Tu a tam ozval se ještě smích nebo píseň neb štěkot psa, klapání dřevěnek neb bouchnutí vrat. Pak se ukázala před farskými dveřmi služka se světlem, pustila pana učitele ze vrátek, dala dobrou noc a zamkla a světlo zhaslo. Pozhasínala pomalu všecka světla, jen na obloze nebeské ta věčně zářící světla jasněji a jasněji svítila, osvětlujíce temný plášť noci, do něhož bůh zemi zahalil, aby po denním vedru pookřála. Tu se ozval z křovin ve farské zahradě sladký klokot slavíka; hned se na faře jedno okno do zahrady rozevřelo a temný stín se z něho vyhnul. Poslouchal tu jistě umělec umělce.

Když odbila jedenáctá a ponocný si odzpíval svoji píseň, zavřela jsem i já okno, myslíc: „Ba ovšem že tu život jinaký!“