Cesta kolem měsíce/Kapitola osmnáctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá. Boj proti přemoci.	Kapitola devatenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmnáctá. Boj proti přemoci.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 196–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Dlouho pohlíželi Barbikan a soudruhové jeho v němém zadumání na svět, do něhož jim bylo popřáno nahlédnouti jen ze vzdálí jako Mojžíši na zaslíbenou zem kananejskou, aniž by však oddati se mohli naději, že kdy do ní dorazí.

Postavení koule mezi tím se změnilo, kdežto spodek její dříve namířen byl k měsíci, pošinul se znenáhla tak, že měřil k zemi.

Změna tato, již nejdříve Barbikan pozoroval, spůsobila v cestovatelích našich nemalé ustrnutí.

Pohybuje-li se koule kolem měsíce v dráze elliptické, proč neobrací neustále tu samu stranu k němu, jak to činí měsíc s ohledem na zeměkouli? Zde vězela nějaká zvláštní záhada.

Dle směru a rychlosti koule dalo se souditi, že se pohybuje v dráze zakřivené, jejížto povaha nyní při vzdalování od měsíce jest ta sama, jaká byla při sbližování se k němu. Nepochybně letí v ellipse velmi protažené, kteráž dosahuje až k obojetnému bodu, kde se přitažlivost měsíce a přitažlivost země v rovnováze nachází.

Toť byly nutné závěrky, jež činil Barbikan na základě výjevů pozorovaných, a s nimiž oba jeho soudruhové zcela souhlasily.

Hovor točil se nyní jen kolem tohoto předmětu.

― A až se do toho obojetného bodu dostaneme, co se z nás stane? tázal se Ardan.

― To nevím, odpověděl Barbikan suše.

― Ale nějaká domněnka jest přece možná?

― Domněnky jsou možné dvě, odvětil Barbikan; buď nebude rychlost koule dostatečná, aby obojetný bod přeletěla a pak uvázneme na věky v onom bodu —

― To bychom tomu dali, přidržím se raději druhé domněnky, nechť je jakákoliv, horlil Ardan.

― Nebo bude rychlost koule ještě dostatečná k dalšímu pohybu, a pak budeme na věky kolem měsíce lítati.

― Pěšky jako za vozem, hořekoval Ardan, pěkné to nadělení státi se podruhem chlapa, jehož jsme posud považovali za svého služebníka!

Ani Barbikan ani Nikol nic neodpověděli.

― Vy mlčíte? zvolal Ardan netrpělivě.

― Nevím, co bychom měli ještě říci, pravil Nikol.

― Což nemůžeme se o nic pokusit?

― Nemůžeme, odvětil Barbikan, máš snad odvahy podniknouti boj proti nepřekonatelné přemoci?

― A proč bych neměl odvahy? Jeden Francouz a dva Amerikáni neměli by dohromady míti tolik odvahy, že by se slovem přemoc dali odstrašiti?

― Nu, a co chceš dělat?

― Řídit chci ten pohyb, který nás dále unáší.

― Ty ho chceš řídit?

― Ano! horlil Ardan, řídit a zatáčet jej chci, a byl by v tom kozel, jest-li konečně nezarejduje tam, kam chceme.

― A jak to vyvedeš?

― To je vaše věc, vy učenci. Byli byste pěkní dělostřelci, kdybyste nebyli páni své koule. Kdyby koule poroučet měla vám, a vy ne jí, pak by vás měli nabíti do děla místo koule. Jste mi pěkní ptáčkové! Nyní nevědí, kde jim hlava stojí, ale mne za nos vodit, to umějí. —

― Za nos vodit! vykřikli Barbikan a Nikol, co tím chceš říci?

― Nu, nu, vždyť není tak zle, chlácholil je Ardan; já proti té procházce nic nemám, ale o vás mi jde; a proto mám za to, abychom seč síly naše jsou, o to se přičinili, by ta prožluklá koule již někam spadla, ať si je to kam chce.

― Ale vždyť my také nic jiného nechceme, odpověděl Barbikan, jen že nemáme kouli nikterak ve své moci.

― A což by nebylo nikterak možná, její směr změniti?

― Ne.

― Nebo její rychlost umenšiti?

― Také ne.

― Nebo aspoň jí ulehčiti jako se ulehčuje lodi, má-li příliš velký náklad?

― A čím bys ji ulehčil? Nemáme s sebou žádného přítěží, pravil Nikol, a snad by potom šla ještě rychleji.

― Pomaleji by šla, tvrdil Ardan.

― Rychleji, tvrdil Nikol.

― Ani pomaleji ani rychleji, vysvětlil Barbikan, neb se pohybujeme v prostoru skoro prádném, v němž vlastní váha koule na vetší nebo menší rychlost její nemá vlivu.

― Nuže tedy, zvolal Ardan, pak nám nezbývá nic než jediná ještě věc.

― A ta jest? ptal se Nikol.

― Abychom se najedli! odpověděl neohrožený Francouz, kterýž se vždy vytasil s tímto prostředkem, kdykoliv se vyskytly zlé okolnosti.

A v skutku, jestli tento výkon, totiž požití pořádného pokrmu, neměl žádného vlivu na směr koule, nebylo příčiny jej neuskutečniti; ba s ohledem na stav žaludku, již poněkud zanedbaný, byl ten výkon i výhodný. Nedá se upříti, Ardan měl někdy velmi dobré nápady.

Soudruhové naši dali se tedy do jídla, a to ve dvě hodiny po půlnoci; však co jim záleželo na tom, kolik je hodin? Ardan rozdělil několik masitých lahůdek a přištědřil láhev výborného vína. Jest-li jim pak lepších myšlenek v hlavě se zrodilo, nebyl v tom zajisté mok ohnivý bez účastenství.

Po jídle započalo opět pozorování.

Předměty z koule vyhozené letěly pořade ještě za ní jako před tím, důkaz to, že koule skrze žádný hustší vzduch na zadní straně měsíce neprošla, ješto by pro odpor její pohyb menších předmětů se byl musil opozditi.

Na straně zemské nebylo posud nic viděti. Země byla v ten čas teprva v prvním dnu nastávajícího osvětlení, neb v minulé půlnoci nacházela se v novozemí, a dva dni musí ještě uplynouti, aby světlojev její stal se patrným a aby mohl k ustanovení času sloužiti.

Se strany měsíce řinulo se však světlo plnými proudy; měsíc sám zářil v úplňku uprostřed nesčíslného množství hvězd, jež nikterak nevyhasl; roviny jeho prostíraly se co přišedivělé pláně, zrovna tak, jak jsou se země viděti, a v hornaté zášti leskla se znamenitá hora Tycho, převyšujíc svým leskem celé okolí.

Barbikan nebyl posud s to, rychlost koule ustanoviti, avšak po uvážení všech okolností přišel k tomu výsledku, že ta rychlost se musí umenšovati.

Neboť, připustí-li se, že koule kolem měsíce obíhá, musí dráha její býti elliptická. Dráha ta jest nutným výsledkem mechanických zákonů, kteréž jednostejně celým hmotným světem vládnou a žádné výminky nepřipouštějí.

Všechny uzavřené dráhy těles nebeských mají podobu drah elliptických, platí to o měsících, jež krouží kolem planet, o planetách, jež obíhají kolem slunce, o kometách, kteréž mají dráhy kolem slunce uzavřené. Proč by tedy koule dělového klubu činila v tom ohledu výminku?

Měsíc, kolem něhož tedy koule v elliptické dráze se pohybovala, nacházel se v jednom ohnisku ellipsy, a dle toho měla ta koule jednu největší a jednu nejmenší vzdálenost od měsíce. Jak zákon pohybu učí, jest však rychlost v elliptické dráze největší, když se nachází letící koule v největší blízkosti k ohnisku a naopak jest nejmenší, když se nachází v největší vzdálenosti, an nesmrtelný Keppler dokázal, že plocha, již proběhne v jistém čase průvodič (radius vector) planet v ellipsách se pohybujících, jest ve všech polohách stejná.

Barbikan měl tedy pravdu, domnívaje se, že koule v té míře, jak se od měsíce vzdaluje, také rychlosti své pozbývá, a žeby ovšem všechen pohyb ztratiti musila, kdyby dostihnuvši obojetného bodu, tolik síly v sobě neměla, aby nemohla překročiti místo, kde přitažlivost země a měsíce v rovnováze se nachází.

Barbikan přemýšlel, jaké následky by v jednom neb druhém případu nastaly, an najednou Ardan rukama se oháněti a křičeti počal:

― U všech všudy! jaká jsme to nedochůdčata na rozumu!

― Nechci tvrdit, že nemáš pravdu, řekl Barbikan, však pověz, co tě najednou tak dopálilo?

― Poněvadž máme v rukou prostředek, abychom rychlost koule umenšili a přec nám ještě nenapadlo, upotřebiti ho.

― V čem záleží ten prostředek?

― V ničem jiném, než abychom zužitkovaly zpátečního nárazu střely, kterou máme uchystanou.

― A z toho si slibuješ nějakého prospěchu?

― Nepokusili jsme se posud o to, učiňme tedy ten pokus, podotkl Barbikan.

― A kdy? tázal se Ardan.

― Až nastane to pravé okamžení, kde nám může ten náraz bytí užitečným. Uvážíme-li, že homolitá koule naše má polohu s ohledem na měsíc poněkud šikmou, musíme vyčkati, až se postaví zrovna do směru k měsíci jdoucímu. Vždyť Ardan si přeje, abychom se dostali na měsíc, není-li pravda?

― Ano, tak jest.

― Nuže spodek koule obrací se z příčin nám posud neznámých k zemi, až dostihne obojetný bod, kde rychlost její bude nejmenší nebo docela žádná, pak se obrátí vrchol její zrovna k měsíci, a pak nastane okamžení k výstřelu, jehož zpátečný náraz kouli by mohl uvésti do pohybu v obráceném směru.

― Výborně! zvolal Ardan.

― Čekejme tedy trpělivě, pravil Barbikan, mám za to, že ještě všechna naděje nezmizela, abychom přece svého cíle dosáhli.

― Sláva presidentovi! křičel Ardan; jen Nikol krčil rameny, neb mu právě tanula na mysli resoluce, že měsíc nechová žádného živého tvorstva, a že tudíž dostižením měsíce vlastně nic nebude dosaženo, než nové nebezpečí.

Však Ardan a Barbikan plni naděje nepřipustili si stran toho žádných starostí.

Nastala nyní otázka, kdy bude dostižen bod obojetný, aby se mohlo zpátečného nárazu nejprospěšněji použíti?

K tomu konci jal se Barbikan prohlížeti zápisky na první polovici dráhy učiněné, aby nynější položení koule porovnal s předešlým. Neb patrně musilo by, předpokládaje pravidelnou ellipsu dráhy, zrovna tolik času uplynouti od proběhnutí koule z pólu jižního k obojetnému bodu, jako uplynulo před tím od obojetného bodu až k dostižení severního pólu měsíce.

Barbikan vypočetl, že okamžení, kdy koule opět obojetného bodu dostihne, nastane o jedné hodině po půl noci mezi 7. a 8. prosincem.

Nyní bylo právě tři hodiny po půl noci mezi 6. a 7. prosincem; koule dostihne tedy onen bod za 22 hodiny.

Střela s nábojem byla opatrně prohlídnuta a k vypálení připravena; všechna pozornost byla soustředěna k okamžení, kde osud cesty konečně měl se rozhodnouti.

Pozorování hvězd a měsíce v té době již nevábilo.

― Poněvadž máme nyní trochu prázné chvíle, řekl Nikol, učiním nějaký návrh.

― Jaký? tázal se Barbikan.

― Jen ať je to něco řízného, podotkl Ardan.

― Řízného to právě není nic, odpověděl Nikol, ale užitečného; již je tomu dávno, co jsme se pořádně nevyspali, navrhuji tedy, abychom si mezi tím, než do obojetného bodu přijdeme, lehli a se vyspali.

― Co ti napadá, teď spát! namítal Ardan.

― Dělej co chceš, pravil Nikol, mne se již víčka zavírají, já budu spát.

To řka, natáhl se na pohovku a usnul.

― Nikol nemá zlé nápady, podotkl Barbikan, mám za to, že je nejlépe příkladu jeho následovati. A za několik minut přimísil se jeho basový chrapot k barytonu Nikola.

― Co mne zbývá dělati, řekl pak Ardan sám k sobě, ti učenci mají někdy přece praktický nápad. I natáhl své dlouhé nohy na druhou pohovku, vložil si ruce pod hlavu a usnul také.

Spaní nebylo však ani trvalé ani pokojné. Tisíce myšlenek vířilo jim v hlavě a shlukovalo se v těkavých snech; okolo osmé hodiny ráno byli pak všickni tři zase na nohou.

Koule vzdalovala se víc a více od měsíce, namířujíc k němu znenáhla svůj vrchol, výjev to posud nevysvětlený, který však nyní sloužil Barbikanu k ustanovení doby pro poslední pokus příhodný.

Ještě 16 hodin a žádoucí okamžik nastane. Hodiny plynuly pomalu. Jakkoliv odvahy a smělosti cestovatelům nescházelo, očekávali ono okamžení přece v nepokojné netrpělivosti, okamžení, v němž se dle jejich mínění rozhodne, zda-li dostihnou přece ještě znamenitého cíle své cesty, nebo zda-li budou uvrženi do věčného kolotání v prostoru příměsíčném.

Barbikan a Nikol pohříželi se do počtů, Ardan přecházel z místa na místo a zabýval se přehlížením a urovnáváním zásob a nástrojů.

Upomínky na vzdálenou zeměkouli vystupovaly v jejich ročilené mysli. Spatřili v duchu své přátele z dělového klubu a zvláště se zabývali s milým soudruhem Mastonem. V tom okamžení stál nepochybně přítel jejich před dalekohledem na skalním pohoří. Zdaž je spatřil v ohromném zrcadle svého stroje, zdaž je stopoval, jak zmizeli za pólem severním a jak se objevili zase u pólu jižního? Poznal, že nešťastná koule stala se satellitem měsíce? Nerozhlásil snad tuto znamenitou událost celému učenému světu? Uznal snad již také, že tímto nešťastným výsledkem se ukončila velkolepá výprava, která tolik vědecké kořisti zpočátku slibovala? —

Mezi tím čas vypočtený uplynul a půlnoc před 8. prosincem se blížila. Ještě jedna hodina, a osudný bod obojetný bude dostižen.

Rychlost se nedala ustanoviti, avšak umenšovala se neustále, a zdálo se, že se úplně stráví, až do onoho bodu dorazí.

Znamenitý výjev, kterýž při výstupu k měsíci cestovatele naše tak zajímavě bavil, počal se nyní opět ukazovati, totiž ztráta veškeré tíže. Ardan se zase povznášel v povětří jako nějaký svatý u vytržení a nástroje zůstaly tkvíti ve vzduchu, jako by je byl někdo očaroval. Nyní již nastávalo ono okamžení, kde střela vypáliti se měla.

Kuželitý vrchol koule již byl namířen dle rovné čáry, která ji s měsícem spojovala a bylo se co nadíti, že jest-li koule nyní všechnu rychlost ztratila a nebo jest-li náraz větší bude, než posavadní síla pohybu jejího, že po výstřelu opačného směru k měsíci nabude.

― Jedna hodina bez pěti minut, upozornil Nikol.

― Vše je přichystáno, odpověděl Ardan, drže hořící lunt v rukou a čekaje rozkazu k vypálení.

― Pozor! rozkázal Barbikan dívaje se na chronometer.

V tom okamžení přestalo všechno působení tíže; koule nacházela se patrně zrovna v obojetném bodu.

― Jedna hodina! pal! zvolal Barbikan.

Ardan přiložil lunt k pánvi, náboj se vzňal a vyletěl, aniž by slyšeti bylo ránu, neb vzduch okolní byl přeřídký. Avšak skrze sklo ve stěně pozorován byl hořící kotouč, jak letěl od koule, a jak brzo uhasl.

Koule po nárazu trnula, patrně náraz účinkoval, byltě pocítěn od všech tří soudruhů.

Pohlíželi na sebe, nemluvíce ani slova, a sotva dýchajíce; bylo takové ticho, že mohlo skoro slyšáno býti tlučení jejich srdcí.

― Padáme? tázal se konečně Ardan.

― Nepadáme! odpověděl Nikol, koule podržela tentýž směr pohybu!

Barbikan odvrátiv se od skla, skrze nějž za vystřeleným nábojem se díval, byl bledý jako smrť, a měl obočí a rty křečovitě stažené.

― Padáme! zvolal.

― K měsíci? ptal se Ardan.

― K zemi! odvětil Barbikan.

― Hrom a peklo! vykřikl Ardan, to bude teď mela!

A v skutku úžasný pád započal. Vlastní pohyb sdělený prvním nárazem přenesl i teď kouli až přes obojetný bod a rychlost jeho počala teď každou sekundou se množiti. Koule letěla v elliptické dráze dále avšak k zemi, opisujíc dle zákonů fysiky tu samu dráhu a v tom poměru přirůstající rychlostí, jakou byla při výstupu ubývající rychlostí vykonala.

Byl to pád strašný, z výšky více než 40 tisíc mil, a nižádný prostředek nebyl s to, pád ten umírniti. Nebylo již jinak, než že koule s tou samou rychlostí na zem narazí, s jakou byla vystřelena, rychlostí to 11 tisíc metrů za sekundu.

A aby číslo k porovnání bylo pohotově, budiž připomenuto, že kámen spuštěný s věže 200 stop vysoké, dosáhne zemi rychlostí 72 mil za hodinu. Koule však z obojetného bodu na zem spuštěna musí jí dostihnouti s konečnou rychlostí 4950 mil za hodinu.

― Jsme ztraceni! podotkl Nikol chladně.

― Budiž! zvolal Barbikan, máme-li zahynouti, tak zhyneme aspoň s vědomím, že nám jediným popřáno bylo vniknouti za záclonu tajemství, před námi od žádného smrtelníka nepoznaného. Brzo spojí se náš duch s veleduchem naplňujícím přírodu a pak nám obsah všeho, o čem nám nyní jen tušiti možno, jasný a známý bude.

― Až se dostaneme na druhý svět, doložil Ardan, budeme aspoň mnoho nového o své cestě vypravovati.

Barbikan složil ruce na prsou a nadchnut citem nábožným zvolal s resignací:

― Staň se vůle Páně!