Cesta kolem měsíce/Kapitola osmá
| Cesta kolem měsíce Jules Verne | ||
| Kapitola sedmá | Kapitola osmá. Ve vzdálenosti 44253 mil od země. | Kapitola devátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola osmá. Ve vzdálenosti 44253 mil od země. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 85–94. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | P. R. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
Co se to stalo? Jaká byla příčina této podivné opojenosti, kteráž mohla míti následky nejžalostnější? Příčina nebyla jiná, než lehkomyslnost Ardanova, již na štěstí Nikol v pravý ještě čas poznal.
Překonav omráčení, jež několik minut trvalo, přišel kapitán nejdříve k sobě a nabyl vlády nad svými smysly.
Ačkoliv byl posnídal před dvěma hodinami, cítil přece tak náramný hlad, jakoby byl po několik dní nic nejedl; celé jeho útroby, mozek a žaludek byly pobouřeny.
Vstal a volal na Ardana, aby mu dal něco k snědku. Ardan, posud omráčen, ani se nehnul a neodpovídal; Nikol tedy chtěje si připraviti čaj sám, by zavlažiti mohl příkus, rozžehl sirku a nemálo se podivil, spatřiv, jak hořela leskem neobyčejným a jak rozsvícený plyn svítil skoro jako elektrický plamen.
Myšlénka se mu kmitla v mysli; již věděl, odkud pocházela tato neobyčejná zář světla, toto podivné rozčilení mozku a rozechvění veškerých tělesných i duševných sil; kyslík to vše spůsobil.
Ohlédl se po kyslotvorném stroji a vskutku kohoutek byl celý otevřený a plyn ten bezbarevný, bez chuti a zápachu ucházel celým proudem z něho a místo aby nahražoval kyslík dýcháním strávený, uvedl nadbytkem svým celé ústroji tělesné do nebezpečného stavu. Pošetilý Ardan nedal pozor a místo dopola byl otevřel kohoutek docela.
Nikol nemeškal kohoutek zavříti, by sobě a soudruhům zachránil život, jež byl množstvím uvolněného kyslíku již v patrném nebezpečenství, ne sice pro udušení ale pro všeobecné zapálení vnitřností.
Za hodinu byl nebezpečný nadbytek kyslíku z velké části ztráven a dýchání uvedeno jest zase na pravidelnou míru; soudruhové probudili se zponenáhla z opilosti, ač cítili ještě po nějaký čas zajmutou hlavu, jako po silném hodování.
Ardanovi vytýkána jest pošetilá jeho lehkomyslnost, avšak výčitky nedotkly se ho hluboko; vždyť ukrátila neočekávaná opojenost zdlouhavou cestu, pronesl na omluvu. Přísné výčitky ustouply brzo šprýmovnému hovoru, jímž si soudruhové divoký svůj rej připomínali.
― Já se proto pranic nehněvám, pravil Ardan, že jsem trochu pokusil tohoto výborného plynu. Nezdá se vám, přátelé, jak by bylo dobře pro blaho člověčenstva zaříditi veřejné ústavy k okysličování lidí povahy příliš váhavé a mysli příliš otupené. Jen si představte velkolepý dramatický účinek, kdyby na herce a na obecenstvo pořádná dávka kyslíku se pustila; jaká by to byla hra, jaké nadšeni, jaká živost na jevišti a mezi diváctvem? A což teprva v mnohém sněmu? Jak potřebný by se tam osvědčil kyslík, aby šosácké poslance z pitomé jejich podlízavosti vyburcoval a svobodné, jasné myšlenky v mozkovicích jejich roznítil! A nezdá se vám, že by v staré Evropě mnohý národ řádného opojení tím hrdinným plynem měl potřebí, aby setřásl se sebe upíry středověké hlouposti a dvořanínského padoušství? Jak by védy, umění, průmysl a blahobyt národu vykvétaly po takovém okysličení!
Ardan mluvil tak horlivě, jakoby kohoutek kyslíkového stroje posud byl otevřen, avšak otázka od Barbikana pronesená, zastavila proud jeho výmluvnosti.
― To je všechno dobře, příteli Michale, ale nyní nám povíš, odkud se vzaly slepice, které se přimísily do našeho zpěvu?
― Jaké slepice?
― Nu ty, které prvé tak divoce kvákaly a ten velký kohout, který se tak poplašil!
― Ta hloupá havět! omlouval se Ardan, kyslík je zplašil.
― Co zamýšlíš s nimi zde?
― Chci je nasaditi do měsíce.
― A proč je před námi schováváš?
― I to jest, vážený předsedo, pouhý žert, který se mi ale jak náleží pokazil; chtěl jsem je vypustiti na měsíci bez vašeho vědomí, a již jsem se těšil na to, jak se budete divit, až je zaslechnete krákorat na luhách měsíčních.
― Ty věčný nezbedo, odpověděl Barbikan, tobě nemusí teprva kyslík do hlavy vstoupat; tys neustále tím, čím jsme byli na chvíli působením plynu, tys hotový blázen!
― Nu, nu, kdo pak by nás měl za mudrce?
Po tomto upřímném vyznání dali se tři přátelé do upravení svého příbytku, aby ho zase v pořádek uvedly; slepice a kohouta uzavřeli zase do posady a pošinuté předměty umístili na patřičná místa, avšak uprostřed toho zaměstnání zmocnil se jich všech tří pocit zvláštního nového výjevu.
Od toho okamžení, kdy zem opustili, zmenšovala se jejich vlastní váha, jakož i váha koule a všech předmětů v ní uzavřených postupem neustálým. Ačkoliv nebyli s to, ustanoviti tento zponenáhlý úbyt váhy na předmětech v kouli obsažených, musil přece nastati okamžik kde jim, na nich samých a na věcech, jichž do rukou brali, nedostatek váhy musil se státi znatným.
Postupná ztráta na váze nebyla by se ovšem dala ustanoviti vážkami, anať se týkala stejnou měrou předmětů na obou ramenech zavěšených, avšak strojem nějakým, nezávislým od přitažlivosti zemské byla by se dala zevrubně změřiti.
Jesti známo, že přitažlivost nebo váha těles nachází se v rovném poměru k hmotám a v obráceném čtverečném poměru k vzdálenosti jejich, z čehož následuje, že kdyby země ve světovém prostoru se nacházela sama, kdyby všechna ostatní nebeská tělesa náhle byla zničena, vystřelená koule dle výše zmíněného Newtonova zákona vzdalujíc se od země, na váze své zponenáhla by ztrácela, avšak že by jí nikdy docela nepozbyla, anať by přitažlivost země i do největší vzdálenosti působila.
V okolnostech, v nichž se koule nacházela, musil ale konečně účinek přitažlivosti zemské ustoupiti účinku přitažlivosti nejbližšího nebeského tělesa, totiž měsíce, anať při tom přitažlivost ostatních nebeských těles u porovnání se zemí a měsícem mohla považována býti za nekonečně malou.
Vystřelená koule sledovala dráhu mezi zemí a měsícem; čím více se vzdalovala od země, tím více ubývalo přitažlivosti zemské a zároveň tím více přibývalo přitažlivosti měsíčné a sice jak již podotknuto v obráceném čtverečném poměru jedné i druhé vzdálenosti; konečně musila dostihnouti bodu, v níž neměla žádné váhy více, bod to obojetný, v němž jest přitažlivost zemská a měsíčná v úplné rovnováze, a v němž tedy těleso ani k zemi ani k měsíci nepadá. Kdyby hmoty země a měsíce byly docela stejné, nacházel by se ten bod zrovna u prostřed mezi oběma, avšak z rozdílné hmotnosti obou dá se snadno vypočísti, že se onen obojetný bod musí nacházeti v sedm a čtyřicáté dva a padesátině přímé dráhy ze země na měsíc, čili v číslech vyjádřeno, ve vzdálenosti 44.253 mil od země. Kdyby počáteční rychlost vystřelené koule zevrubně tak byla vypočtena, že dostihne zrovna jen bod obojetný, kdyby tedy při dostižení jeho veškeré rychlosti byla pozbyla, ztratila by v tom bodu také všechnu svou váhu a nejmenší síla mohla by ji pošinouti.
Co se dle toho tedy s koulí stane, až dorazí do obojetného bodu?
Naskytují se tři možnosti, z nichž by každá měla jiné následky.
Buď zachová koule ještě nějakou rychlost a přešedši bod obojetný, octne se v oboru přitažlivosti měsíčné a padne na něj následkem přebytku přitažlivosti této nad přitažlivost zemskou.
Buď ztratí všechnu svou rychlost dříve než dostihne obojetný bod a musí padnouti nazpět na zem následkem převahy tíže zemské nad měsíčnou. Nebo konečně dostačí její rychlost zrovna k dostižení bodu obojetného; pak v tom bodu utkví nepohnutě a bude se vznášeti na věky mezi zemí a měsícem jako báječný rov Mahomedův.
V takovýchto okolnostech nacházeli se cestovatelé v oněch dobách a Barbikan vysvětloval svým druhům rozličné možné následky spůsobem, jak právě vyloženy byly. Věc je zajímala velice a dychtivě očekávali okamžení, až se budou nacházeti v 44.253 mílích vzdálenosti od země; okamžení to, v němž ani oni, ani předmětové kolem nich nebudou podrobeni tíži.
Posud nebyli cítili úplný nedostatek tíže, ač jim umenšení její bylo patrné, však tohoto dne, okolo jedenácté hodiny dopoledne, vyšinula se sklenice Nikolovi z ruky a zůstala v povětří viseti, jakoby ji neviditelná ruka udržovala!
― Ah! vykřikl Ardan, již ho máme ten bod obojetný, to bude teď švanda!
A popadnuv co v rukou měl, nádobí, láhve, nástroje položil je do vzduchu a vše zůstalo tam vězeti, kam to umístil. Popadl Dianu, a také ta zůstala v povětří, ba chodila v něm, jako po podlaze, netušíc ani, že se vznáší v povětří.
Cestovatelé sami, octnuvše se jako v říši divů, necítili na sobe již nejmenší váhy, ruka vyzdvižena zůstala v povětří viseti, aniž by sklesla, hlava se jim klátila, nohy povinovaly se jako na hladkém ledě, zmítali se na všechny strany, jako opilí. Pohádky vypravují o lidech bez stínu, a zde byla skutečná, ač báječnější pravda, zde byli lidé bez tíže.
Najednou se Ardan vzchopil, poskočil a tkvěl uprostřed dutiny kulové v povětří jako zázračný svatý na klášterním obraze. Soudruhové ho následovali a všickni tři vznášeli se a rozmlouvali v povětří jako vykupitel s oběma proroky na hoře Tábor.
― Je-li to možná? je-li to k víře podobno? křičel Ardan; není! a přece jest to pravda! jaký bychom to mohli býti model pro nanebevzetí!
― Však ten zázrak nebude dlouho trvat, pravil Barbikan; jestli koule obojetný bod přeletí, přitáhne nás měsíc opět k podlaze.
― A budeme potom choditi po stropě, doložil Ardan.
― Nikoliv, vysvětloval Barbikan, těžiště naší koule nachází se pod podlahou a přitažlivost měsíce je zponenáhla k sobě obrátí.
― To se nám také všechno nohama vzhůru obrátí, mínil Ardan.
― Toho se nestrachuj, podotkl Nikol, nic se nepřevrátí, neb přešinutí koule stane se velmi pomalu.
― Tak jest, dodal Barbikan, bude to ještě nějaký čas trvati, než se koule zcela převrátí, dříve však musíme minouti rozdělovací čáru zemské a měsíčné tíže.
― Toť jako na rovníku! zvolal Ardan, a proto musíme tu čáru pokropiti, jako námořníci.
Malé odstrčení nohou pošinulo Ardana až k polici u stropu, vyndal tam láhev vína, a sklenice, postavil je do povětří uprostřed koule, a vesele si připíjejíce pozdravili soudruhové šťastné překročení významné čáry mezitížní trojnásobným: Urá!
Tento výjev zrušené tíže trval asi hodinu. Cestovatelé cítili, že je nová síla opět k podlaze přitahuje a Barbikan pozoroval, jak se strop válcové koule zponenáhla od dráhy uchyluje a těžší spodek její k měsíci se blíží; přitažlivost měsíce nabývala tedy převahy nad přitažlivostí zemskou. Nastalo tedy padání koule k měsíci, posud sice zcela neznatné, neb při volném pádu neobnášelo by víc než 590 tisícin jedné čárky za sekundu, avšak zponenáhla se stávalo znatnějším, vrchol koule obrátil se k zemi a rychlostí přibývající měla již až na měsíc dopadnouti. Nic nepřekáželo již šťastnému vykonání znamenité pouti a Nikol i Ardan sdíleli tedy plným srdcem radost, kteráž z tváře Barbikana zářila.
Hovor jejich zabýval se nyní s novým tímto divem, a zvláště Ardan, jsa stále v nadšení, nedal si ho ujíti, aby k němu nepřipojil své poznámky, kteréž ovšem nebyly nic, než pouhé fantasie.
― O, drazí přátelé, zvolal, jaký by to byl pokrok pro obyvatele zemské, kdyby se mohli sprostiti tíže, těch pout, které je jako věčné otroky připevňují k žaláři! Pak by teprva nastala pravá svoboda! Nebylo by žádného namáhání, nikdy by se neunavila ani ruka, ani noha; a je-li pravda, že člověk v nynějších svých poměrech potřebuje 150krát větší síly svalové než má, aby jako pták v povětří se mohl vznášeti, pak by mu jediné pokynutí vůle, jediný okamžitý nápad postačil, by octnul se v prostoru, kdekoliv by si jen žádal.
― Máš pravdu, pravil Nikol usmívaje se, kdybychom mohli potlačili tíží, nabyla by lidská společnost podoby z brusu nové.
― Ano, deklamoval Ardan dále, jsa nadchnut svou myšlénkou, zrušme tedy tíži, ať přestane všechno břemeno! Nač dále jeřábů, zdviháků, rumpálů, žentourů a jiných strojů, nic podobného nebudeme více potřebovati.
― To se ti snadno řekne, namítl Barbikan, avšak nebude-li nic míti svou tíži, nebude také věc pohromadě držeti, ani tvůj klobouk na hlavě, ani kámen na kameně, z něhož jsou domy vystaveny, a kteréž hlavně pro tíži pohromadě se drží; moře, jehož vodu nebude tíže více udržovati v rovnováze, rozleje se po pevninách, a vzduch, jejž země k sobě táhne, poněvadž má také váhu, rozptýlí se do celého světa.
― To je škoda! zvolal Ardan, vy přírodoskumci nepřejete mi ani jedné radosti, každý můj pěkný zámysl zničujete svým prostým výkladem.
― Nedělej si z toho nic, Michale, odpověděl Barbikan, neni-li světového tělesa, na němž by nevládla tíže, octneš se brzo na místě, kde jest účinek její aspoň mnohem menší než na zemi.
― Myslíš na měsíci?
― Ano na měsíci, neb tam mají všechny předměty šestkráte menší váhu, než na zemi, což se dá snadno vypočísti.
― Tak jest, dodal Nikol. Hmotnost měsíce je 81krát menší než hmotnost země, za to ale i poloměr její jest 3,7krát menší než poloměr země; bude tedy podle zákona gravitace tíže na povrchu měsíce rovnati se 81 děleným čtvercem ze 3,7, totiž 6kráte menší nežli na povrchu zemském.
― A budeme moci toto ulehčení poznat? tázal se Ardan.
― Ovšem, neb jeden cent ze země na měsíc přenesený bude tam vážiti jen 16 liber.
― A naše svalová síla se tam neumenší?
― Nikoliv, tou silou, kterou bys doskočil na zemi na sáh, doskočíš tam 36 sáhů, a tou samou snadností, jako vyzdvihneš na zemi ovci, vzdvihneš tam celého koně.
― I to budeme praví Herkulesové! vykřikl Ardan.
― Ba ještě více, doložil Nikol, je-li tělo měsíčníků v stejném poměru k hmotnosti měsíce, mohou býti sotva větší, než jednu stopu.
― Liliputáni! radoval se Ardan, budu si hrát na Gullivera,[1] jak tě živ bych si to nebyl myslil; vidíte, jak je dobře opustiti zem a cestovati po sluneční soustavě!
― Jen pozor, Michale, řekl Barbikan, chceš-li si hráti na Gullivera, smíš navštíviti jen dolejší planety: Merkura, Venuši nebo Marsa, jejichž hmotnost jest menší než zemská, ale ať nezabloudíš na velké planety, jako jest Jupiter, Saturnus, Uranus, Neptun, tam bys byl Lilliputanem sám.
― A což na slunci?
― Slunce, ač hutnost jeho čtyřikráte menší než na zemi, má obsah 1,324.000krát větší než země a přitažlivost 27krát silnější, nežli na povrchu zemském; zůstane-li vše v stejné míře, musili by obyvatelé jeho míti nejméně 200 stop výšky.
― Tisíc láter! vykřikl Ardan, to bych si tam dal, vždyť bych tam vypadal jako chroust!
― Byl bys Gulliverem mezi obry, řekl Nikol.
― Tam bych si musil vzíti s sebou několik děl, abych se bránil.
― Ty by ti byly málo platny, pravil Barbikan, koule by doletěly sotva na několik sáhů.
― Ale jdi!
― Tomu se nediv, řekl Barbikan, přitažlivost jest na slunci tak velká, že by tam tvůj klobouk vážil 15 liber, tvé cigáro půl libry, a kdybys tam padl na podlahu, nemohl bys se zvednout, neboť bys tam vážil asi 3000 centů.
― Nu dobrá, odpověděl Ardan, tedy tam nepůjdeme a spokojíme se prozatím s měsícem; to by nám tak za to stálo, abychom vždy brali jeřáb s sebou, kdykoliv bychom chtěli něco k ústům přiložit!
- ↑ Naráží na známý anglický román: Gulliverovy cesty.