Cesta kolem měsíce/Kapitola dvacátá
Cesta kolem měsíce Jules Verne | ||
Kapitola devatenáctá | Kapitola dvacátá. Sekretář Maston. | Kapitola jedenadvacátá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola dvacátá. Sekretář Maston. |
Autor: | Jules Verne |
Zdroj: | Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 212–218. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | P. R. |
Licence překlad: | PD old 140 |
Znamenité bylo rozčilení na palubě Susquehanny. Důstojníci a lodníci zapomněli nebezpečí, z něhož jen šťastnou náhodou vyvázli, neb málo scházelo a koráb byl by rozkotán a celé mužstvo jeho posláno do hlubin oceánu. Neměli ničeho na mysli než úžasnou katastrofu, kterou se ukončila měsíčná výprava, a která pohříchu, jak za to měli, zničila život tři výtečných mužů.
„To byli oni,“ vykřikl mladík a každý mu rozuměl, neboť všem bylo patrno, že spadlá koule nemohla býti ničím jiným než koulí na měsíc vystřelenou, která po tak dlouhé době opět na zem se vrátila.
Stran osudu mužů v kouli uzavřených rozcházelo, se mínění.
― Jsou mrtvi! pravili jedni.
― Žijí posud! mínili druzi, moře jest zde na Štěstí hluboké a voda umírní tudíž sílu nárazu.
― Však vzduch jim schází, namítli někteří, zajisté že jsou již udušeni.
― Upečeni jsou! tvrdili jiní, celá koule byla žhavá, jako by právě z pece byla vylítla.
― Nechť jsou živí nebo mrtví, uzavřeli pak všickni jednohlasně, na dnu mořském nesmíme je nechati.
Kapitán Blomsberry svolal ihned důstojníky, a s dovolením jejich, jak podlé svého obyčeje pravil, zahájil poradu. Jednalo se nyní o to, bez odkladu chopiti se rázných prostředků k vylovení koule, ovšem nesnadná to, avšak nikoliv nemožná věc. Na korvetě nebylo strojů k ponoření potřebných, a nezbylo tudíž ničeho, nežli připlouti tak rychle, jak jen možná, k nejbližšímu přístavu a dáti dělovému klubu zprávu o tom, co se stalo.
Návrh ten byl přijat jednohlasně, a ihned přemítáno, který přístav jest nejbližší. Na nejbližším břehu pod 27. stupněm šířky nebylo nižádného příhodného místa; výše nachází se na polostrově značné místo Monterey, avšak leží v pravé poušti mimo všechno telegrafické spojení. O několik stupňů výše otvírá se záliv u města San Francisco. Z tohoto hlavního města zlatonosné Kalifornie bylo snadno, rozeslati věst na všechny strany Spojených států a korveta může tam, nešetříc páry doraziti za dva dni. Místo kde koule zmizela, bylo tudíž ustanoveno s největší bedlivostí, nacházelať se pod 27° 7′ severní šířky a 41° 37′ východní délky.
― Přetněte provazec olovnice, rozkázal kapitán, nemáme s vaším dovolením ani minuty nazbyt, ku předu!
Odetnuté lano bylo upevněno na silnou boji (plovoucí sud), pára se pustila do stroje, a kvapem úsilným spěchala korveta severovýchodním směrem k zálivu San Francisco. Byly tři hodiny z rána.
Sto a padesát mil v čase co možná nejkratším uraziti, to bylo pro výtečnou loď, jakou se již tolikkráte Susquehanna osvědčila, maličkostí; přemohla tuto vzdálenost za 36 hodin, a dne 14. prosince o 1. hodině 27 minutách odpoledne objevila se před hlavním městem amerického Eldorada.
Neobyčejný úprk, jímž se válečná korveta amerikanská k přístavu blížila, zbudil všeobecnou pozornost obyvatelstva. Velký dav lidstva shromáždil se u nábřeží, očekávaje přistání její.
Koráb se zakotvil, kapitán Blomsberry a poručík Bronsfield sestoupili ihned do spuštěné lodice, hnané bujarou silou šesti plavců, a vyskočivše na břeh neměli na tisíceré otázky, jež z vřavy lidstva na ně se sypaly, jiné odpovědi, než
― Telegraf! telegraf!
Velitel přístavu vedl je bez prodlení do telegrafické kanceláře, uprostřed rostoucího davu, kterýž tu místnost oblehl.
Několik minut potom, rozlétaly se po elektrickém drátu zprávy na čtyři strany, jedna na námořního sekretáře ve Washingtonu, druhá na místopředsedu dělového klubu v Baltimore, třetí na sekretáře Mastona v Skalním Pohoří a čtvrtá na ústřední hvězdárnu v Cambridge ve státu Massachussets.
Zpráva zněla takto:
― Pod 27° 7′ severní šířky a 41° 37′ východní délky pozorována dne 12. prosince o 1. hodině 17 minutách ráno, koule z Floridy vystřelená, jak do tichého oceánu spadla. Očekáváme vaše rozkazy. Blomsberry, komandant Susquehanny.
Neminulo pět minut a již se roznášela tato novinka po celém San Francisku. Okolo 6. hodin na večer byla již rozšířena po všech větších městech ve Spojených státech a po půlnoci dověděla se ji i Evropa, pomocí lana telegrafického, též jednoho z velkých vynálezů amerických.
Nelze vypsati překvapení, jež zpráva tato na celém světě spůsobila.
Sekretář námořní telegrafoval ihned po obdržení té zprávy Susquehanně, aby nedala uhasnouti ohni pod kotli; nechť očekává každou hodinu ve dne v noci rozkazy k opětnému vyplutí.
Na hvězdárnu v Cambridgi bylo ihned svoláno mimořádné sezení, a s onou klidnou jasností, která vyznamenává učence americké, byla v úvahu vzata otázka, dočkavší se tak neobyčejného rozluštění.
V dělovém klubu nastalo ustrnutí, jako by koule uprostřed do něho byla padla. Místopředseda, slovutný Wilcome, porovnával s obdrženým telegramem předčasnou zprávu, již Maston a Belfast ze Skalného Pohoří zaslali, a v níž oznamují, že vystřelená koule spatřena byla v zrcadle dalekohledu, avšak co oběžnice měsíce, an ji ze svého oboru přitažlivosti více nepouští.
Nyní přišlo tedy na jevo, jak se ta věc vlastně má. Členové klubu rozstoupili se následkem této nové zprávy na dvě strany. Jedni připustili, že koule do moře spadlá byla skutečně koulí z Floridy do měsíce vystřelenou; druzí však, přikládajíce větší váhy pozorování na Skalním Pohoří učiněnému, tvrdili, že spadlá koule není nic než obyčejný meteor, a že se tudíž důstojníci Susquehanny mýlili.
Jen jedna okolnost podporovala nápadně zvěst Susquehanny, totiž ta, že výpočet ukázal, jak by koule, kdyby nazpět na zem padla, v skutku mezi 27. stupněm severní šířky a 41. neb 42. stupněm východní délky spadnouti musila.
Nechť tomu jakkoliv, nutno bylo dověděti se co nejdříve pravdy, a protož byli bez prodlení Blomsberrův bratr, Bilby a major Elphiston do San Franciska vysláni s plnomocenstvím dopátrati se spadlé koule, stůj co stůj.
Zvolená komise vydala se ihned na cestu; mohlať již polovinu oné obrovské železnice použíti, která se právě stavěla napříč přes celý kontinent severoamerický; od břehů Mississipi konána pak cesta v lehkých vozech s podloženými koňmi.
Skoro v tom samém okamžení, ve kterém sekretář námořní, místopředseda dělového klubu a hvězdárna v Cambridgi telegramy obdrželi, došla ta zpráva též sekretáře Mastona na hvězdárně v Skalním Pohoří. Účinek její byl strašlivý; málem by jej byla stála život.
Připomenuto budiž, že sekretář Maston a první ředitel hvězdárny, Belfast, ihned po výstřelu se odebrali k stanovišti na Skalním Pohoří, aby ohromným tam postaveným dalekohledem běh vystřelené koule stopovali.
Obrovský ten nástroj měl takové zařízení, že se pozorované předměty bezprostředně do oka od zrcadla odrážely, aby jim jasnosti neubylo, pročež Maston a Belfast při pozorování se nacházeli u hořejšího konce stroje a nikoliv u dolejšího.
K tomu konci musili vystoupiti po lehounkých a důmyslně sestavených schodech nahoru, a spatřili pak na dně ohromné roury 224 stop dlouhé kovové zrcadlo, v němž se paprsky od pozorovaného předmětu vyslané sestředily.
Z počátku, jak známo, bránily husté chumáče oblak všemu pozorování, a teprv v noci, dne 5. prosince podařilo se, spatřiti kouli, v níž se nacházeli odvážní jejich přátelé. Radost pozorovatelů byla náramná, brzo se však valně umenšila stopováním dráhy kulové, kteréž je vedlo k domněnce, že koule vržena byla do dráhy uzavřené a že obíhá kolem měsíce. V nepředloženém chvatu rozeslali tuto zvěst do učeného světa.
Koule brzo zmizela a nebylo možno více ji spatřiti, ovšem z té jednoduché příčiny, že se ukryla za druhou stranu měsíce. V každé noci očekávali nové její objevení a probděli všechen čas u dalekohledu. Konečně zdálo se Mastonovi, že ji opět spatřil; Belfast tomu odporoval, tvrdě, že posud není viditelná.
Kruté hádky nastaly z té příčiny mezi oběma učenci a právě v noci ze dne 14. prosince na 15., když večer pozorování u hořejší galerie dalekohledu činili, dosáhl spor jejich stupně pro přátelství jejich již velmi povážlivého.
Byloť deset hodin na večer, když služebník došlý právě telegram nahoru na galerii donesl.
Byl to telegram zaslaný od komandanta Susquehanny.
Belfast odtrhl obálku, četl a vykřikl leknutím.
― Co je? ptal se Maston.
― Koule!
― A co dál?
― Spadla na zem!
Nové vykřiknutí, nyní však vyražené z hrdla Mastona.
Belfast chtěl mluviti dále, v tom mu Maston před očima zmizel. Nešťastník ztratil následkem leknutí rovnováhu, a spadl přes kraj roury dalekohlední do vnitřku jejího, letě střemhlav dolů do hloubky 224 stop.
Belfast trnul; z roury vyrážel pronikavý křik, neb Maston zachytil se tam na štěstí na kovové příčce, která k udržení tuhosti stěn do roury byla zasazena a volal úpěnlivě o pomoc.
Přiběhli služebníci, nasadili kladkostroj a ne bez velkého namáhání vytáhli ztrnulého sekretáře ven na galerii.
― Co by se stalo, kdybych byl rozbil zrcadlo? tázal se Maston a oddechl si z hluboka.
― Byl byste je zaplatil! odpověděl Belfast přísným hlasem.
― A ta zlořečená koule tedy spadla? tázal se dále.
― Ano, do tichého oceanu.
― Jeďme!
A za čtvrt hodiny uháněli oba učenci k San Francisku přes hory a doly, zanechávajíce co svou stopu na stanicích poštovních koně k smrti zachvácené. Komise baltimorská již před nimi tam dorazila.
― Co dělat? tou otázkou vrhli se Elphiston, Blomsberrův bratr a Bilsby na příchozího Mastona.
― Jděmež lovit kouli, odpověděl Maston, čím dřív tím líp.