Cesta do středu Země/9. Příchod na Island

Cesta do středu Země Jules Verne
8. Cesta na Island	9. Příchod na Island	10. Professor Fridrickson

Údaje o textu
Titulek:	9. Příchod na Island
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 58–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Přiblížil se den odjezdu. Přívětivý pan Thomson odevzdal nám odporučující list k místodržiteli islandskému, hraběti Trampemu, pak koadjutorovi biskupovu, panu Pictursonovi, a měšťanostovi rejkjavickému panu Finsenovi. — Strýc děkoval tiskna mu vřele ruku.

Dne 2. června o 6. hodině ranní byla zavazadla dopravena na palubu „Walkyry“. Kapitán uvedl nás do malých kajut.

„Je vítr přízniv?“ tázal se strýc.

„Velmi,“ odvětil kapitán, „vane od jihovýchodu. Veplujeme již brzy ze Sundu na vysoké moře.“

Za malou chvíli veplula „Walkyra“ rychle do úžiny. Za hodinu zdálo se nám, že hlavní město dánské klesá v dáli do vln. Pluli jsme podle pobřeží helsingoerského.

Byl jsem u vytržení. Bylo mi, jako bych viděl ducha Hamletova na tarase starého zámku, jenž ostatně je mnohem mladší než bohatýrský princ dánský. Nyní je zámek nádhernou budkou strážníka vrátného, jenž střeží Sund, jímž ročně propluje 15.000 lodí všech národův.

Zámek Kronborg zmizel v mlze, jakož i helsingoerská věž na švédském pobřeží, a loď kolísala za vanotu větrů mořských v Kattegatu.

Walkyra plula výtečně, ale plachetní lodi nelze nikdy úplně věřiti. Vezla do Rejkjaviku uhlí, potraviny, hliněné zboží, vlněné látky a obilí. Mužstvo sestávalo ze pěti Dánův.

„Jak dlouho bude plavba trvati?“ tázal se strýc kapitána.

„Asi deset dní,“ odvětil tázaný, „nestihne-li nás u Faroeerů nepříznivý severovýchodní vítr.“

„Ale ni tím se snad příliš neopozdíme?“

„Nikoli, pane Lidenbrocku; buďte beze starosti.“

Večer pluli jsme mimo mys „Skag“ na severním výběžku poloostrova Jutského, v noci propluli jsme Skage-Rakem, a minuvše mys Lindenaes na jižním výběžku norvéžském vypluli jsme do Severního moře.

Dva dni potom uzřeli jsme skotské pobřeží u Peterheadu, a „Walkyra“ plula mezi Orkadami a Shetlandami ku Faroeerům.

Brzy brázdila loď naše vlnami Atlantského moře; k ostrovům těm plula namáhavě proti severnímu větru.

Osmého června poznal kapitán Myggenaes nejvýchodnější ze skupiny, a odtud pluli jsme přímo ku Cap Portlandu na jižním pobřeží islandském.

Za plavby neudálo se nic zvláštního. Přestál jsem lehce mořskou nemoc. Strýc churavěl k veliké své rozmrzelosti a styděl se za to!

Proto nemohl zeptati se kapitána na Snaefield ani na dopravu. Odložil to tedy do přistání a mařil čas leže v kajutě, jejíž stěny od nárazů vln chrastily. Zasloužil poněkud svého osudu.

Jedenáctého června spatřili jsme Cap Portland. Za jasna viděli jsme též Myrdals Jokul, jenž se nad ním trůní. Mys záleží v mocné vyvýšenině na pobřeží se příkrými svahy.

„Walkyra“ plula ve slušné vzdálenosti od pobřeží západním směrem mezi hejny žralokův a velryb. Brzy spozorovali jsme prorvanou skálu, do níž vnikalo rozpěněné moře bouřlivě ječící. Westmanské ostrůvky jevily se nad hladinou jako roztroušené skály. Odtud plula „Walkyra“ daleko od země, by obeplula mys Rejkjanaes, jenž se na západním výběžku islandském zvedá.

Strýc nemohl pro mocné vlny vystoupiti na palubu a podivovati se prorvanému pobřeží.

Za dva dny po bouři, jíž jsme stěží s napjetím všech sil unikli, spozorovali jsme východně výběžek Skagen, jehož nebezpečná úskalí daleko pod hladinou se táhnou. Na loď přišel islandský lodivoda, a za tři hodiny zakotvila „Walkyra“ ve přístavu Faxu před Rejkjavikem.

Tu vyšel konečně professor Lidenbrock ze své kajuty bled a zmořen, ale stále nadšen a spokojenosť zářila mu z očí.

Strýc pospíchal, aby svůj žalář, abych neřekl nemocnici, opustil. Ale dříve než odešel s paluby, odvedl mě na přídu a ukázal mi prstem na severní straně zálivu vysoký vrch se dvěma vrcholy, dvojitý kužel pokrytý věčným sněhem.

„Snaefield!“ zvolal. „Snaefield!“

Potom přikázav mi nejhlubší mlčení vstoupil do člunu; učinil jsem taktéž, a brzy vstoupili jsme na půdu islandskou.

Obyvatelstvo hlavního města, jež přijíždějící loď velmi zajímala, procházelo se po nábřeží.

Hned objevil se statný muž v generalské uniformě. Byl to místodržitel islandský, baron Trampe. Professor podal mu doporučující list z Kodaně a dal se s ním do rozmluvy v dánštině, jíž jsem se z dobrých příčin nesúčastnil. Výsledek její byl ten, že nám místodržitel nabídl své služby.

I purkmistr, pan Finsen, přijal nás též srdečně. Byl velmi vlídný; měl na sobě také vojenskou uniformu.

Koadjutor biskupův, pan Pictursson, byl právě na biskupské cestě po severní diecesi; bylo se nám odříci naděje, že mu budeme představeni. Ale professor přírodních věd na rejkjavické škole, pan Fridrickson, muž velmi úslužný, poskytl nám vzácné pomoci své. Důmyslný ten učenec mluvil jen islandsky a latinsky; oslovil mě latinou, tak že jsme se dobře srozuměli. Byl také jediným mužem, s nímž jsem se za celého svého pobytu na Islandě pobavil.

Ze tří pokojů, jež byly jeho obydlím, postoupil nám dva; hned jsme se u něho ubytovali. Rejkjavičtí žasli nad velikým množstvím našich zavazadel.

„Vše se daří, Jindřichu, hlavní nesnáz byla odbyta.“

„Hlavní nesnáz?!“ zvolal jsem.

„Ovšem; nyní budeme sestupovati jen do nitra zemského.“

„Takto-li tomu rozumíte, máte pravdu; ale myslím, že se nám bude zase vrátiti.“

„Ó, toho nedbám, to mi nečiní starostí. Ovšem, časem nesmíme plýtvati. Nyní se podívám do knihovny; snad naleznu tam manuskript Saknussemmův, jehož bych rád užil.“

„Já prohlédnu si zatím město. Neučiníte také tak?“

„Nedbám o to. Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“

Vyšel jsem do města.

Zablouditi ve dvou rejkjavických ulicích nebylo věru snadno. Nebylo tedy třeba ptáti se na cestu; ostatně byla by řeč posunková vedla k nesmyslům.

Město je mezi dvěma výšinami v nížině. Nížina je po jedné straně pokryta mocnou lávovou vrstvou, jež sklání se stupňovitě k moři; na druhé straně šíří se veliký, na severu mocným ledovcem Snaefieldu ohraničený záliv Faxa, v němž právě Walkyra a mimo ni několik jiných lodí stálo na kotvách. Obyčejně bývá tam mnoho anglických a francouzských lodic; tehdy byli rybáři právě na lovu ve vodách severně od ostrova se prostírajících.

Delší ulice rejkjavická táhne se rovnoběžně s pobřežím, a obydlena jest obchodníky a řemeslníky. Obydlím jsou dřevěné chýže, jež sroubeny jsou z červených, vodorovně položených trámů; druhá, kratší ulice, táhne se více na západ mezi sídlem biskupovým a jinými domy, jichž neobývají řemeslníci ni obchodníci, k malému jezérku.

Smutnými a pustými ulicemi rychle jsem prošel.

Někde zahlédl jsem kousek půdy porostlé bezbarvým trávníkem, jež se podobala starému, notně opotřebovanému koberci. Jinde zase místečko podobné zahrádce s troškem zeleniny, bramborů, lociky a zelí, jež by byly dojista liliputánským hodům postačily. Jinde opět několik živořících bledulí shlíželo se ve sluneční záři.

As u prostřed „neobchodní“ ulice je hřbitov, ohrazený velmi nízkou hliněnou zdí. Po několika krocích stanul jsem před sídlem místodržitelovým, palácem mezi islandskými chýžemi, ač byl pouze tak velký jak obyčejný dům městský v Hamburku.

Mezi malým jezérkem a městem stojí kostel, jenž úplně je zbudován z kamene sopkami vyvrženého. Stavěn jest slohem protestantským. Tašková střecha byla by s něho v okamžiku prudkými severními větry smetena.

Na blízkém návrší spatřil jsem národní školu, v níž, jak mi později hostitel náš pověděl, vyučováno hebrejštině, angličině, frančině a dánštině, ze kterých čtyř řečí jsem ke svému zahanbení nerozuměl ani slůvka.

Byl bych býval mezi čtyřiceti žáky malého toho gymnasia poslední, aniž jsem byl hoden, abych s nimi spal v „kotci“ o dvou přihrádkách, v němž snadno slabší hned prvé noci mohli se zadusiti.

Za tři hodiny prohlédl jsem město i s okolím. Většinou byl to pohled smutný. Nikde ni strůmku, ba takořka ni vegetace. Všude jen vrcholy sopek a kamení z nich vyvržené. Chýže Islanďanů slepeny jsou ze hlíny a rašeliny, majíce stěny do vnitř nakloněny. Podobají se střechám bezprostředně na zemi spočívajícím. Jsou střechy ty vydatnými lukami. Účinem vnitřního tepla bují na nich tráva, již v čas senoseče požnou, nebo by se na zelených střechách pásl dobytek.

Lidí potkával jsem na svojí procházce málo. Vraceje se domů „obchodní“ ulicí zastal jsem většinu obyvatelstva zaměstnánu sušením, nasolováním a nakládáním tresek, jež jsou hlavním zbožím výrazným. Lidé jsou takto silni, ale těžkopádni, jsou vzorem Germanů světlé pleti s jasným okem; považují se za vzdálence lidské společnosti, za ubohé, do ledových krajův odkázané vyhnance, jež určila příroda k životu v krajinách polárních. Marně hledal jsem úsměvu v jejich tváři; někdy zasmáli se bezděky pohnouce svaly, ale nikdy nedali se do radostného smíchu.

Oděni byli ve hrubý kabát z červené vlny, jež je ve skandinávských zemích známa jménem „badmel“, v klobouk se širokým okrajem, v kalhoty s červenou obrubou, a v kusy kože na spůsob bot složené.

Ženy smutných lící byly obličeje příjemného, leč bezvýrazného. Oděny byly v blůzy a sukně ze tmavého „badmelu“; děvčata měla vlasy spleteny ve vrkoče pod hnědým pleteným čepečkem. Vdané měly hlavu pokrytu tmavým šatem, s bílou plátěnou ozdobou.

Když jsem se ze pěkné procházky vrátil do bytu páně Frídricksonova, zastal jsem strýce ve společnosti hostitelově.