Cesta do středu Země/45. Závěrek
| Cesta do středu Země Jules Verne | ||
| 44. Stromboli | 45. Závěrek | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 45. Závěrek |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 288–292. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. K. J. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
Končím zprávu svou, jíž mnozí, kteří uvykli nediviti se ničemu, odepřou víry. Jsem však na lidskou nevěru připraven.
Rybáři strombolští přijali nás jako lidi, jimž utonula loď.
Podarovali nás oděvem i potravou. Čekavše po dva dni byli jsme pak malou bárkou převezeni do Messiny, kde jsme si za několik dní dokonale odpočali a se zotavili.
V pátek, dne čtvrtého září, plavili jsme se na Volturnu, císařské dopravní lodi, a přistáli po třech dnech v Marseillu nestarajíce se o nic, mimo prožluklou magnetovku; nevysvětlitelný úkaz mě velmi trápil.
Dne devátého září večer byli jsme v Hamburce. Nevýslovný byl úžas Martin a radosť Markétčina.
„Nuže, poněvadž jsi takým hrdinou,“ pravila milá má nevěsta, „nyní mne již neopustíš, Jindřichu!“
Zahleděl jsem se jí v oči. Plakala radostí.
Že návrat professora Lidenbrocka způsobil v Hamburce úžas, samo sebou se rozumí! Výmluvností Martinou rozšířila se zpráva o naší cestě do středu zemského. Nebylo tomu věřeno, a když jsme se vrátili, věřeno tím méně.
Ale přítomností Jakubovou, a několika zprávami z Islandu zaslanými, změnilo se pojednou veřejné mínění.
Strýc stal se velikým mužem a já synovcem muže proslaveného, to přece znamenito.
Hamburk pořádal nám na počesť slavnosť.
V Joanneu bylo sedění, v němž podal professor zprávu o svém podniku.
Téhož dne uložil listinu Saknussemmovu v městském archivě, a vyslovil své politování, že mu nebylo lze sledovati stopu islandského cestovatele až do středu zemského.
Tolik pocty vzbudilo závistníky. Vyskytlo se jich hojně, a poněvadž strýcovy theorie opíraly se jenom případnými věcmi a popíraly existenci centrálního ohně, bylo mu podstoupiti tuhé boje vědecké s učenci všech zemí.
Já sám neuznávám theorie jeho o chladnutí; ačkoli jsem všecky věci viděl, věřím v centrální teplotu a nepřestanu v ni věřiti; ale dopouštím, že jisté, ještě nedosti dokázané okolnosti zákon ten účinem přírodních zjevů přemáhají.
Když bylo o věcech těch nejpilněji rokováno, stihla strýce nemilá událosť.
Bjelkeho pojala touha po vlasti, i opustil Hamburk, ačkoli jsme ho všichni prosili, by neodcházel. Muž, jemuž jsme za vše děkovali, nedopustil, abychom se mu odvděčili.
„Farvel,“ pravil jednoho dne, a po jednoduchém tomto rozloučeni odcestoval do Rejkjaviku, kam šťastně přibyl.
Ku statnému lovci kajek jsme velmi přilnuli. Děkovali jsme mu za život svůj, budeme mu stále vděčni, a já ho za svého života jistě navštívím.
Ku konci připojuji, že cesta do středu zemského vyvolala ve všem světě úžas.
Byla vytištěna a překládána do všech řečí; časopisy, jež nejhojněji jsou čteny, přinesly nejdůležitější články její, jež potom byly vykládány, vysvětlovány, zatracovány, i hájeny se stejným přesvědčením v táboře věřících i nevěřících.
Osud popřál mému strýci toho štěstí, že za života svého dosáhl vší slávy, tak že mu Barnum za velikou cenu nabízel, aby se ve Spojených státech veřejně dal ukazovati.
Ale při vší své slávě nebyl úplně spokojen, trápil ho nevysvětlitelný úkaz na magnetovce.
Pro učence je podobný, nevysvětlitelný úkaz trýzní rozumového života. Ale nebe dopřálo strýci štěstí úplného.
Jednoho dne pořádaje v jeho pracovně sbírku nerostů spatřil jsem podivný kompas a pozoroval jsem jej.
Po šest měsíců ležel v koutku netuše, že je příčinou takového nepokoje.
Tu pojednou, jaký užas! Vzkřikl jsem hlasitě. Professor přiskočil ke mně.
„Co se děje?“
„Kompas…“
„Nuže!?“
„Ukazuje místo severu jih.“
„Co pravíš?“
„Vizte! Póly jsou obráceny.“
„Obráceny!“
Strýc prohlédl si kompas a vyskočil, až se dům zachvěl v základech.
Jaké světlo proniklo náhle jeho ducha?!
„Tedy,“ pravil strýc, jakmile mu bylo lze promluviti, „od příchodu našeho ku mysu Saknussemmovu ukazuje prožluklá magnetovka na jih, místo na sever.“
„Ovšem.“
„Tím vysvětlena naše bludná plavba. Ale který úkaz způsobil změnu pólů?“
„Velmi jednoduchý.“
„Vyslov se, milý hochu!“
„Za bouře, jež na moři Lidenbrockově zuřila, omagnetovala svítivá koule všecko železo, jež bylo na voru, a pomátla naši magnetovku.“
„Tak jest,“ zvolal professor směje se radostí, „tedy si elektřina zahrála.“
Od toho dne byl strýc nejšťastnějším učencem a já nejšťastnějším člověkem, neboť spanilá Markétka — proč bych toho tajil — zaujala v domě v Královské ulici dvojí postavení, jako neť a snoubenka.
Strýc stal se proslaveným professorem a dopisujícím členem všech vědeckých, zeměpisných a přírodopisných jednot všeho světa.