Cesta do středu Země/37. Pole kostí

Cesta do středu Země Jules Verne
36. Zahnáni	37. Pole kostí	38. Zkamenělý člověk

Údaje o textu
Titulek:	37. Pole kostí
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 236–241. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Měnivé pocity, jež professora Lidenbrocka trápily, úžas, nedůvěru a konečně hněv, není mi lze vylíčiti. — Nikdy neviděl jsem člověka z počátku tak nerozhodného, později pak tak rozčileného.

Nesnáze a svízele plavby, nebezpečí, jež jsme přestáli, vše to bylo nám snášeti znova. Šli jsme zpět místo ku předu.

Ale odhodlanosť strýcova nabyla poznovu vrchu.

„Jak jsme byli hříčkou osudu! — Živlové spikli se proti mně! Vzduch, oheň i voda spojily síly své, by překážely plavbě naší! Nuže dobře! Uvidíme, co zmůže vůle! Nepovolím, neustoupím ani o čárku, uvidíme, kdo bude vítězem, člověk-li, či příroda!“

Stoje na skále, nadšen, hrozivě se tváře, podobal se Otto Lidenbrock zuřivému Ajantovi, vyzývajícímu bohy. Považoval jsem za svou povinnosť, abych prchlivosť jeho ukrotil.

„Vyslechněte mne,“ pravil jsem pevným hlasem. „I ctižádosť má hranice; proto nemáme bojovati s nemožností; ku plavbě jsme špatně připraveni. Pět set mil neurazíme na několika svázaných kládách s prostěradlem místo plachty, a s holí místo stožáru proti rozpoutanému větru. — Nelze nám voru říditi, jsme hříčkou bouří; bylo by bláznovstvím, kdybychom se zase vydali na nemožnou vodní cestu!“

Deset minut uváděl jsem jeden nezvratný důkaz po druhém, neustávaje mluviti, ale strýc neslyšel jsa roztržit ani slova.

„Na vor!“

To bylo mi odpovědí. — Ať jsem činil co chtěl, prosil, zlobil se, vždy narazil jsem na jeho vůli, jež byla tvrdší než žula.

Jakub dokončil pravě opravu voru. Zdálo se, že zvláštní muž ten tušil záměry strýcovy. Několika kusy surtarbranduru vor opět upevněn, nová plachta vytažena, a vítr pohrával řásnatými jejími záhyby.

Professor promluvil s Bjelkem několik slov, a Islanďan přinesl ihned na vor zavazadla a připravoval vše ku plavbě. — Ovzduší bylo čisto, vítr vál od severovýchodu.

Co jsem měl počítí? Měl jsem se postaviti oběma na odpor? Nemožno. Kdyby Bjelke byl při mně! Ale nikoli! Zdálo se, že zanechal vůdce náš všech osobních choutek, aby si připravil rozkoš sebezapírání. — Od sluhy pánu svému tak oddaného nebylo lze čeho očekávati. Bylo mi jeti s nima.

Chtěl jsem se tedy právě na obvyklém místě usaditi, když mě strýc zadržel pravě:

„Odplujeme až zítra.“

Obrátil jsem se jako člověk, jemuž je vše lhostejno.

„Nesmím čeho zameškati,“ pravil dále, „a poněvadž mě náhoda na toto pobřeží zahnala, prozkoumám je nežli odpluji.“

Poznámce této každý porozumí, jakmile se doví, že jsme byli sice zase zahnáni zpět na severní pobřeží, nikoli však na též místo, z něhož jsme byli prve odpluli. — Markétčin záliv leží snad západněji. Tedy, jak přirozeno, chtěl strýc prozkoumati okolí, kamž jsme byli zahnáni.

„Tedy učiníme výzkumnou vycházku!“ pravil jsem.

Zanechavše Jakuba na voru odešli jsme. Prostranství mezi mořem a předhořím bylo velmi veliké; bylo nám jíti půl hodiny, než jsme přišli ku skále.

Šlapali jsme po nesčíslných lasturách všech tvarův a velikostí, v nichž žili živočichové prvého období.

Spozoroval jsem také obrovské želví štíty průměru asi patnácti stop. Žili v nich obrovští glytodontové.

Mimo to byla půda pokryta velikým množstvem rozdrceného kamení, — jakéhosi druhu oblázků, — jež vlny ohlazovaly a na břehu vrstvily.

Připadlo mi, že snad moře před časy pokrývalo všechno toto prostranství. Na roztroušených skalách, jichž se moře nyní nedotýká, zůstavily vlny zřejmé známky.

To mohlo až na určitou okolnosť skutečnosť moře čtyřicet mil pod povrchem zemským vysvětliti. Ale, dle mého mínění, ztratily se snad hmoty tyto kdysi v nitru zemském, a objevily se z vod okeánu, jež touto trhlinou vytryskly. Leč jest nám uznati, že trhlina ta je právě zacpána, sice by tato sluj, či lépe ohromná nádržka, v době dosti krátké byla naplněna.

Snad proměnila se tato voda částečně v páry bojujíc s podzemským mořem. Odtud vznikly mraky vznášející se nad hlavami našimi a elektřina, jež působí v nitru zemském bouře.

Theorie zjevů, jež jsme viděli, zdála se mi uspokojivou; neboť jakkoli byly divy přírody veliké, bylo je lze vysvětliti fysickými zákony.

Šli jsme tedy po půdě usazené, která jako všecky druhy půdy útvaru tohoto, jež tak četně nalézáme na povrchu zemském, vznikla z vody.

Professor zkoumal bedlivě každou skalní trhlinu. Objevil-li se nějaký otvor, zdála se mu hloubka jeho velmi důležitou.

Když jsme ušli podle břehu moře Lidenbrockova míli cesty, změnila se zcela podoba krajiny.

Půda zdála se násilným pozvednutím spodních vrstev převrácenou a proházenou.

Na mnohých místech dokazovaly prolákliny nebo vyvýšeniny převraty základů zemských.

Stěží dostali jsme se přes žulové balvany smísené s oblázky, křemenem a usazeninami z neplavu na pole, nebo spíše na rovinu pokrytou kostmi.

Nazval bys ji nesmírným pohřebištěm, kde mísila generace dvacíti století svůj nikdy nemizící popel a prach.

V dáli bylo viděti kupy kostí, jež se táhly až na rozhraní obzoru, kde v rozplývavé mlze se ztrácely. Zde, na rovině asi tří čtverečných mílí, spočívaly děje zvířecího života, jež na nové půdě obydlené země se neudály, aniž byly zaznamenány.

Ale netrpělivá zvědavosť pudila nás dále. Naše nohy rozšlapávaly s praskotem zbytky předhistorických tvorův, a zkameněliny, jichž vzácné a zajímavé trosky zdobí musea velkoměstská.

Tisíc Cuvierů nebylo by spojilo v příslušné celky kosti organických bytostí, jež na velikolepém pohřebišti tomto ležely.

Žásl jsem. Strýc pozvedl dlouhé ruce své k hustým mrakům, jež nám byly oblohou.

Otevřená ústa, oči zářící pod okuláry, potřásání hlavou na všecky strany, vůbec celá postava jevila jeho úžas.

Pohlížel na vzácné, neocenitelné sbírky leptotherií, mericotherií, mastodontů, megatherií, lofodií a jak všecky ty pravěké obludy slují, jež nahromaděny zde byly pro osobní jeho choutku.

Ale jaký byl jeho úžas, když nalezl mezi kupou zbytkův organických holou lebku!

„Jindřichu, Jindřichu, lidská lebka!“ volal hlasem chvějícím se.

„Lidská lebka, strýče?“ zvolal jsem rovněž žásna.

„Ovšem, synovče! Ó! Milne-Edwarde! Ó Quatrefagesi (čti: Katrfáži)! Kéž jste zde, kde já, Otto Lidenbrock!“