Cesta do středu Země/35. Bouře
| Cesta do středu Země Jules Verne | ||
| 34. Geyser | 35. Bouře | 36. Zahnáni |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 35. Bouře |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 221–228. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. K. J. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
Příštího dne zmizel krásný, velikolepý geyser. Svěží vítr odháněl nás rychle od Jindřichova ostrova. Jekot byl stále slabší a slabší.
Počasí, může-li se zde o něm mluviti, brzy se změní. Ovzduší plní se parami, jež přijímají do sebe všecku elektřinu vyvinutou parnatěním slaných vod; mraky se značně sklánějí a nabývají jednotvárné olivové barvy; paprsky elektrického světla sotva pronikají temnou touto clonou, jež spuštěna je před jevištěm, na němž odehrávati se bude bouřlivý výjev.
Působilo to ve mne podivně, jako působí v každého tvora pozemského průtrž mračen. Mračna na jihu vystupující poskytují neobvyklého pohledu; zdají se tak nemilosrdnými, jak obyčejně na počátku bouře. Jest úmorné vedro, moře pokojno.
V dáli hromadí a kupí se mraky jako balíky bavlny v malebném nepořádku; zvolna se šíří, jest jich méně, za to však jsou větší a těžší, tak že nemohou odloučiti se od obzoru; ale silnější vítr vznáší je do výše, by zvolna splynuly, ztmavěly a brzy spojily se v jedinou strašnou vrstvu.
Patrno, že ovzduší nasyceno jest elektrickým fluidem; jest jím všecko proniknuto; — vlasy se mi ježí, jako když se přiblížíme k elektrickému stroji. Zdá se mi, že by společníci moji dostali silné jiskry, kdyby se mne jen dotkli.
O desáté hodině stávají se známky bouře zřejmějšími. Nevěřím sice dosud hrozbě nebes, ale lze mi říci: „Chystá se bouře.“
Professor mi neodpovídá. — Má špatnou chvíli, poněvadž vidí před sebou nekonečnou hladinu. Krčí jenom ramenoma.
„Blíží se bouře,“ pravil jsem ukazuje na obzor. Mračna se sklánějí k moři jakoby je chtěla rozdrtiti.
Úplné ticho. I vítr se ztišil. Příroda jakoby odumřela, nevěje ni větérku. Se stěžně, na němž jaksi pozoruji plamének, splývá dolů napjatá plachta. Vor se nehýbe; moře se nevlní. Ale když neplujeme v před, proč pak máme plachtu, jež nás snad při prvém rozmachu bouře v záhubu uvede?
„Sejměme ji,“ pravil jsem, „povalme stěžeň. Opatrnosti nezbývá.“
„Nikoliv, u ďasa!“ vykřikl strýc, „stokráte nikoliv! Ať nás vítr zachvátí, bouře odnese! Já však uvidím konečně skaliny pobřežní, kdyby vor náš měl se o ně na tisíce třísek roztříštiti!“
Pojednou změnila se na jihu podoba obzoru. Nakupené páry mění se ve vodu, a poněvadž vzduch mocně proudí, by se vyplnil prázdný prostor, jenž povstal zhuštěním, zvedá se vichr. Přichází z nejzazších končin pekel. Tmí se; snad bude mi lze učiniti několik neúplných poznámek.
Vor vyzdvižen jest do výše a skáče po vlnách. — Strýc přehozen s jednoho konce na druhý. Plazím se k němu. Zachytil se pevně kusu lana; zdá se, že dívá se divadlu rozpoutaných živlů se zálibou.
Jakub se nehýbe. — Vichrem rozčechrané vlasy jeho halí nepohnutý jeho obličej, a to dodává mu zvláštní tvářnosti; neboť konce jeho vlasů jsou ozdobeny světelnými paprsky. Podobal se oděnému pravěkému člověku.
Plachta je napjata jako měchýř, jenž v nejbližším okamžiku praskne. — Vor letí báječně rychle.
„Plachta! Plachta!“ volal jsem kyna, by ji svinuli.
„Nikoli!“ zvolal strýc.
„Nej,“ vece Jakub potřásaje pouze mírně hlavou.
Zatím tvoří déšť na obzoru ječící vodopád, k němuž se nesmyslně ženeme. Ale dříve než jsme k němu dopluli, roztrhla se mračna, moře se vzdulo, a počaly se jeviti účinky elektřiny vyvinuté ve svrchních vrstvách chemickými proměnami.
Nesčetné blesky se křižují, hrom bije ráz na ráz; veškero ovzduší je rozežhaveno; padají zářící kroupy, a zdá se, že rozbouřené vlny soptí oheň.
Zraky mé jsou oslepeny, uši ohlušeny. — Držím se pevně stěžně, jenž prohýbá se mocnými nárazy vichru jako třtina.
— — — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — — —
(Nyní jsou zápisky mé velmi neúplny. — Shledal jsem jenom několik zběžných poznámek, jež jsouce krátky a nejasny nesou na sobě známku rozčilení mého, ale přece lepších zpráv mi poskytují než paměť.)
— — — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — — —
Kde jsme? Kam nás bouře zahnala?
Byla to hrozná noc. — Bouře zuří stále. V hukot a jek mísí se nepřetržitý rachot hromu. Uši naše jsou ohlušeny. Není nám lze promluviti spolu ani slova.
Neustálý bleskot. Vidím hadovité blesky, jež metány jsouce s hůry vracejí se zase k žulové klenbě. Kdyby se sřítila!
Jiné blesky rozštěpují se, nebo mají podobu kulí, jež pukají jako bomby.
Zdá se, že hukotu nepřibývá; dospěl nejkrajnějších mezí a výše, již ucho naše ještě snese.
Nepřetržitý je proud světla s povrchu mračen, elektřina hromadí se stále; nesčetné vlny dují se jako věže do výše, a klesají dolů silně ječíce.
Kam jsme unášeni?…
Strýc leží roztažen na jednom konci voru.
Zdvojnásobená teplota. Hledím na teploměr; ukazuje....................... (číslice zmizely.)
— — — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — — —
Bouře neustává! Proč by nebyl tento stav atmosféry, jednou se změniv, určitým?
Jsem unaven, vysílen námahou.
Jakub jak obyčejně.
Vor unášen je stále na jihovýchod. — Od ostrůvku Jindřichova urazili jsme více než dva tisíce kilometrův.
O polednách přibývá zuřivosti bouře. Jest nám všecko přivázati. Přivázali jsme se také. Vlny valí se nám přes hlavy.
Již po tři dny nelze nám spolu mluviti. Otvíráme ústa, hýbáme rtoma,… ni nesrozumitelný skřek nevznikne. Nedorozumíme se ni mluvíce si do uší.
Strýc se mi blíží hláskuje několik slov. Zdá se mi, že pravil: „Jsme ztraceni!“
S jistotou toho však tvrditi nemohu.
Napsal jsem mu rychle tato slova: „Pryč s plachtou!“
Pokynul mi projevuje svůj souhlas.
Z nenadání spadla na vor ohnivá koule. Stěžeň byl v okamžiku uražen i s plachtou a vznáší se ve vzduchu jako pravěký pták.
Jsme leknutím zkoprnělí. Koule polo bílá, polo lazurově modrá, velikosti šestipalcové bomby koulí se zvolna semo tamo, skočí na zásobu naší potravy, smýkne se pomalu zase dolů, hopkuje, blíží se zásobě prachu. Hrůza! Vyletíme do vzduchu! Nikoli. Strašlivá koule vzdaluje se, blíží se Jakubovi, jenž na ni vyvalil oči. Tvář jeho nabyla jasem a vedrem hrozné podoby; koule snuje se mimo mou nohu, již chci odtáhnouti, ale není mi možno.
Zápach po chlóru plní vzduch, vniká do hrdla, do plic — k udušení.
Proč nemohu odtáhnouti nohu?
Elektrická koule zmagnetovala všecko železo. Nástroje, náčiní i zbraně uvedeny tím v pohyb a napadají na sebe jasně zvučíce. — Cvočky bot mých utkvěly pevně na železné desce zasazené do dřeva. Proto nelze mi nohy odtáhnouti! Konečně se mi to podařilo s nejvyšším úsilím, když by mi byla koule ve svém krouživém oběhu narazila na nohu.
— — — — — — — — — — — — — —
V tom praskla a jasně se zastkvěla; byli jsme skropeni plamenným deštěm. Spatřil jsem ještě, jak strýc na voru se obrátil, a Jakub byl přitisknut útulně ku svému kormidlu. — Sršely z něho jiskry; byl proniknut elektřinou!
Kam plujeme? Kam?
— — — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — — —
Procitl jsem ze dlouhé mdloby.
Bouře zuří stále; blesky ječí a syčí rozpoutány jako hadi.
Jsme stále ještě na moři? Letíme báječnou rychlostí. Propluli jsme pod Anglií, kanálem La Manche, Francií a — snad pod celou Evropou!
Stále je slyšeti hukot! Bezpochyby naráží moře na skálu! Ale potom…
— — — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — — —