Cesta do středu Země/3. Pergamen Arne Saknussemmův
| Cesta do středu Země Jules Verne | ||
| 2. Stará listina | 3. Pergamen Arne Saknussemmův | 4. Odhalené tajemství |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. Pergamen Arne Saknussemmův |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 14–21. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. K. J. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
„Jsou to runy,“ pravil strýc svraštiv čelo. „Ale tajemství, jež jimi jest zahaleno, zajisté odhalím, kdybych měl…“ — a pohrozil zaťatou pěstí.
„Sedni ke stolu!“
Okamžitě jsem vykonal rozkaz jeho.
„Budu ti předříkávati písmena naší abecedy jedno za druhým tak, jak souhlasí s runami. Uvidíme, co z toho vznikne. Ale dej pozor, abys ani nejmenší chybičky se nedopustil.“
Strýc mi předříkával jedno písmě za druhým, a tím vznikla nesrozumitelná slova:
| mm. rnlls s gtssmf kt, samn emt naeI Atvaar ccdrmi dt, iac |
esreuel unteief atrateS nuaect .nscrc eeutul oseibo |
seec I de niedrke Saodrrn rril S a ieaabs frantu Kedii I.[red 1] |
Potom uchopil strýc papír, na němž jsem psal.
„Co to znamená?“ zvolal mechanicky.
Dokládám se svou ctí, že bych mu nebyl mohl pověděti obsah tajemných řádků, kdyby se mne byl tázal. Dále mluvil professor sám se sebou.
„Písmo takové nazývají tajným, poněvadž smysl zúmysla zatajen je tím, že písmena, jež by tvořila jasnou, srozumitelnou větu, kdyby byla náležitě sestavena, jsou bez ladu a skladu pomíchána. Snad je tím zatajen objev veledůležitý.“
Já myslil, že tím není čeho zatajeno, bál jsem se však domněnku svou vysloviti.
Potom porovnával strýc rukopis na pergameně a v knize: nebylyť touž rukou psány. Písmo na pergameně bylo původu pozdějšího než kniha.
„Na pergameně stojí na prvém místě dvojité m, jehož není ve knize Sturlessonově, poněvadž přidáno jest abecedě islandské teprve ve čtrnáctém věku. Různí se tedy rukopisy dobou asi dvou set let.“
Důkaz tento byl mi jaksi velmi důsledný.
„Z toho domnívám se,“ pokračoval strýc, „že některý majetník knihy této napsal tajná tato slova. Ale u všech všudy komu náležela? Snad majetník některý napsal někam své jméno!“
I jal se prohlížeti bedlivě jednu stránku za druhou drobnohledem, až shlédl na předposlední stránce skvrnu, podobnou inkoustové kaňce, v níž shledal několik čar sotva znatelných. Pochopiv, že místo toto je velmi důležito, neustál pozorovati dříve, až poznal drobnohledem runy, jež snadno přečetl:
.svg)
„Arne Saknussemm! Arne Saknussemm!“ volal jásaje; „jméno islandské, jméno učence a proslulého v 16. věku alchymisty!“
Pohlížel jsem na strýce udiveně.
„Alchymisté,“ pravil dále, „Avicenna,[red 2] Bacon, Lullus, Paracelsus, byli jediné pravými učenci doby své. Učinili objevy, jimž se my divíme. Snad zatajil Saknussemm takto některý znamenitý objev? Tak tomu bude — tak tomu jest skutečně!“
Hypothesí touto rozjařila se strýcova fantasie.
„To jistě,“ odpověděl jsem směle, „jaký měl však úmysl, že objev svůj takto zatajil?“
„Proč, proč! Což to vím? Nezatajil tak Gallilej objevu svého o Saturnovi? Avšak uvidíme. Tajemství listiny této odhalím, a nebudu jísti ni spáti, dokud se mi to nepodaří.“ —
„Pěkný úmysl!“ pomyslil jsem si.
„Vždyť ani ty dříve jísti nebudeš, aniž kdo jiný v mém domě —“ pravil strýc uštěpačně.
„U všech všudy!“ myslil jsem si, „dobře, že obědval jsem za dva.“
„Nyní jde o to,“ pravil professor dále, „bychom určili, v jaké řeči je listina psána. To je přece snadno.“
Uslyšev tuto řeč pozvedl jsem rychle hlavu. Strýc mluvil sám se sebou:
„Nic není snazšího! Na listině jsou 132 hlásky, a sice 79 samohlásek a 53 souhlásky. Skoro týž poměr je v nářečích jižních, kdežto nářečí severní jsou samohláskami mnohem chudší. Je to tedy některé nářečí jižní.“
Dovozování to bylo správno.
„Saknussemm byl vzdělanec,“ pokračoval strýc dále, „nepsal-li tedy svou mateřštinou, bylo mu voliti řeč, jíž užívali učenci šestnáctého věku, totiž latinu. Klamu-li se, zkusím to frančinou, španělštinou, italštinou, řečtinou nebo dokonce hebrejštinou. Ale učenci šestnáctého věku psali vesměs latinou, tudy lze právem tvrditi, že je to latina.“
Vyskočil jsem se sedadla. To, co jsem si z latiny zapamatoval, odporovalo tomuto tvrzení. Jak možno si jen mysliti, že by skupiny těchto neobyčejných slov byly z libé Vergilovy mluvy!
„Ano, je to latina,“ pravil strýc, „ale notně zmatená.“
„S tím ještě souhlasím,“ rozumoval jsem, „ale pravíš-li to ty, milý strýče, tož jsi znamenitý muž!“
„Zkoumejme důkladně,“ mluvil professor dále, a vzav do ruky list, jejž jsem popsal, jal se takto hovořiti:
„Na listě tomto je skupina 132 písmen, jež jsou úplně přeházena. Vyskytají se tam slova složená ze samých souhlásek, jako hned prvé: „m. rnlls“, jiná zase, v nichž mají převahu samohlásky, jako páté: „unteief“, nebo předposlední: „oseibo“. Z toho vysvítá, že skupiny nebyly složeny dle těchto hlásek, nýbrž že jsou mathematicky udány neznámým poměrem, jímž seřadění toto určeno. Tvrdím, že byla dle základního pravidla, jež nám nalézti jest, přeměněna. Kdo nalezne klíč k rozluštění této zmateniny, přečte ji pak bez obtíže. Jindřichu, nemáš ho?“
Na otázku toto jsem neodpověděl; neboť zrak můj utkvěl na krásné podobizně, jež visela na stěně. Byla to podobizna Markétčina. Poručenka strýcova byla tehdy návštěvou u přátel v Altoně, i byl jsem nepřítomností její nemálo zarmoucen; neboť — proč bych toho tajil — sličná Markétka a synovec professorův milovali se pravou německou vroucností a láskou!
Zasnoubili jsme se bez vědomí strýcova, jenž se příliš věnoval zemězpytu, aby si byl snad povšiml našich citův. Markétka byla sličná děva, ruměných tváří, modrých očí, povahy a mysli klidné, a mne milovala. Zbožňoval jsem ji v pravém slova toho významu.
Pohled na podobiznu mé milenky unesl mě ze skutečnosti do oboru vzpomínek a snův. Na podobizně spatřoval jsem věrnou družku svých prací, radostí i strastí. Každého dne pomáhala mi rovnati a nápisními lístky opatřovati vzácné strýcovy nerosty. Mineralogii rozuměla lépe než některý učenec. Ráda řešila vědecké otázky. Kolik slastných dní zažili jsme studujíce pospolu! Jak často záviděl jsem mrtvým, bezduchým nerostům, když se jich hebkýma ručkama dotekla!
Když jsme neměli čeho na práci, procházívali jsme se starým stromořadím alsterským a chodili do mlýna, jenž se v jezeře zrcadlil. Jdouce ruku v ruce žertovali jsme a rozprávěli o směšných věcech.
Když jsme došli k Labi a rozloučili se s bělostnými labutěmi, jež plovaly mezi velikými květy leknínovými, vydali jsme se za soumraku po parníku domů.
Tu vyrušil mě ze snění strýc udeřiv na stůl.
„Prvý znak, jenž se nám jeví, převrátíme-li ve kterékoli větě pořádek slov nebo písmen,“ pravil professor, „je tuším ten, že píšeme písmena pod sebe, místo aby řaděno bylo jedno vedle druhého. Zkusíme to. Napiš, Jindřichu, jakoukoli větu, ale písmena piš pod sebe po pěti nebo šesti.“
Pochopiv myšlenku jeho napsal jsem:
| D | a | k | o | l | t | e |
| r | M | e | , | u | ě | l |
| a | a | t | m | j | v | e |
| h | r | k | i | u | ř | ! |
„Dobrá!“ pravil strýc, „nyní napiš slova ta vodorovně.“
Učinil jsem dle rozkazu jeho, a tak vznikla tato slova:
Dakolte rMe, uěl aatmjve hrkiuř!
„Nyní podobá se to staré listině. Samohlásky i souhlásky jsou nepravidelně sestaveny, velká písmena, čárky jsou ve středosloví zcela jako na Saknussemmově rukopise.“
Poznámka ta nebyla mi zrovna příliš rozumnou.
„Abych přečetl větu, již jsi napsal, a poznal její smysl,“ pravil strýc, „seřadím nejprve prvá písmena slov těchto vedle sebe, pak druhá, třetí a tak dále.“
I četl k velikému úžasu mému:
Drahá Markétko, miluju tě vřele!
„Oho!“ zvolal pohlížeje na mě udiveně.
Neopatrně vyzradil jsem svou lásku.
„Tedy miluješ Markétku?“ pravil poručnickým hlasem.
Koktal jsem: „Ano… nikoli…“
„Tedy miluješ Markétku!?“ opakoval si mechanicky.
„Užijeme tedy nových zkušeností svých.“
Znovu zahloubal se professor v myšlénky, tak že na neopatrná slova má téměř zapomněl. Neopatrná pravím, neboť učenec nepoznal nikdy věcí srdce se týkajících. Ale na štěstí nabyla důležitosť pergamenu v mysli jeho vrchu.
Když se chystal k poslednímu rozhodnému pokusu, zářily mu oči, a vznešeně dojat vzal chvějící se rukou pergamen. Potom odkašlav předříkával mi povýšeným hlasem prvá, druhá, třetí písmena slov a tak dále, až vznikla věta takto složená:
„MmessunkaSenrA. icefdoK. segnittamurtn ecertserrette, rotaivsadua, ednecsedsadne lacartniiiluIsiratracSarbmutabiledmek meretarcsilucoYsleffenSnI“.[red 1]
Když jsem dopsal, byl jsem velmi rozčilen. Slova ta byla mi jaksi beze smyslu, i byl jsem velmi zvědav, jakou latinskou větu strýc z nich vykouzlí.
Kdo by si to byl pomyslil! Mohutná rána pěstí otřásla stolem, tak že mi péro z ruky vypadlo a inkoust se rozestřikl.
„Vždyť je to beze smyslu! Nic to není!“ volal strýc; potom přeběhl jako střela pokoj, sběhl se schodův a běžel co mu nohy stačily Královskou ulicí.