Cesta do středu Země/27. V temném bludišti

Cesta do středu Země Jules Verne
26. Bloudění	27. V temném bludišti	28. Hra akustiky

Údaje o textu
Titulek:	27. V temném bludišti
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 164–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Zoufalství mé bylo veliké. Byl jsem za živa pohřben; bylo mi zemříti hladem a žízní.

Mimovolně sáhl jsem rozpálenýma rukama na zem. Jak vyprahlou zdála se mi skála!

Ale jak uchýlil jsem se od potoka? Neboť krátce, nebylo ho již zde. Pochopoval jsem příčinu nápadného ticha, když jsem posléze naslouchal, neslyším-li hlasu druhů svých.

Nezpozoroval jsem nepřítomnosti potoka, když učinil jsem prvý chybný krok. Bezpochyby cesta dělila se vidlicovitě; já jsem se dal jednou chodbou a potok Jakubův sleduje záhyby druhé spěchal se společníky mými do neznámých hlubin!

Jak se vrátím? Stopy nebylo. Do žuly se noha nezatlačila. Marně jsem se namáhal, abych rozluštil nerozluštitelný problém. Stav můj byl vyjádřen jediným slovem: „Ztracen!“

Ano! Ztracen ve hlubině, jež se zdála nekonečnou!

300 kilometrů silná vrstva země tížila mne nesmírnou svojí tíhou. Bylo mi jako bych byl rozdrcen.

Pokoušel jsem se, bych obrátil myšlénky své na hořejší svět. Stěží jsem toho dosáhl. Hamburk, dům v Královské ulici, má nešťastná Markétka, všechen svět nade mnou, míjely rychle v mých vzpomínkách.

Ve snění přehlédl jsem všecky události cesty. Plavba na Island, pan Fridrickson, Snaefield! Pravil jsem sám sobě, že kdybych si byl uchoval aspoň stín naděje, ač by to bylo pošetilstvím — bylo by zoufalství lehčím.

Jakou mocí mohl jsem býti přiveden na povrch zemský? Kdo rozeštěpí ohromné oblouky, jež se klenou nad mojí hlavou? Kdo ukáže mi zpáteční cestu a přivede mne k mým druhům?

„Ó, strýče!“ zvolal jsem zoufale.

To byla jediná výčitka, jež mi splynula se rtů, neboť pochopil jsem, jaká asi muka snáší strýc hledaje mne!

Vida se tak opuštěna, beze vší pomoci lidské, neschopna podniku, jímž bych se zachránil, rozpomněl jsem se na pomoc nebeskou.

Upomínky z dětství, vzpomínka na matku, jíž jsem skoro nepoznal, zase mne oživily.

Jal jsem se modliti, jakkoli jsem měl velmi málo nároků na pomoc boží, by Bůh, k němuž tak pozdě jsem se obrátil, prosby mé vyslyšel.

Modlitbou jsem se poněkud upokojil a pokusil se veškery síly ducha svého soustřediti na svůj stav.

Potravy měl jsem na tři dni a k tomu láhev vody. Déle nebylo mi lze žíti. Ale jest mi jíti vzhůru či dolů?

Bezpochyby vzhůru; stále vzhůru.

Dojdu jistě místa, na němž jsem se od potoka odchýlil do nešťastné postranní chodby. Tam přijdu k potoku a bude mi lze jíti proti proudu až ku krateru Snaefieldu.

Že jsem na to nepomyslil již dříve! Mám tedy přece naději na spásu? Nejnutnějším bylo, bych nalezl opět Jakubův potok.

Šel jsem tedy vzhůru podpíraje se holí. Svah byl dosti strmý. Kráčel jsem doufaje a zároveň se strachuje jako člověk, jemuž nic jiného nelze.

Půl hodiny jsem již šel a dosud nenarazil na překážku.

Pokoušel jsem se, bych poznal cestu po tvaru, po skalních výběžcích a záhybech, ale neshledal jsem žádného znamení a nabyl jsem přesvědčení, že cestou tou nedojdu rozcestí. Neměla východu. Naraziv na neproniknutelnou stěnu sklesl jsem na skálu.

Nelze mi vylíčiti zoufalosť a hrůzu, jež mne pojaly. Bylo po mně veta. Poslední má naděje rozbita o žulovou stěnu.

Ztracen jsa v labyrinthu, jehož chodby ve všech možných směrech se křížily, nemohl jsem se pokusiti o nemožné vyváznutí. Bylo mi zemříti hroznou smrtí! Ani nevím jak mi připadlo, že povstane vědecký spor, až bude jednou nalezeno zkamenělé mé tělo ve hloubi 300 kilometrův.

Chtěl jsem hlasitě promluviti, ale z vyschlého hrdla draly se mi nesrozumitelné zvuky. Zajikal jsem se.

V hrůze této připadl na ducha mého strach nový. Svítilna má byla pádem poškozena, a já ji nemohl spraviti! Světlo bledlo a haslo.

Viděl jsem, jak světelný proud slábne v závitnici přístroje. Na temných stěnách tvořily se skupiny pohyblivých stínů. Neodvážil jsem se již zamhouřiti oči boje se, bych neztratil ani nejmenšího atomu mizícího jasna. Každým okamžikem se mi zdálo, že hasne, že mne obklopuje čirá temnota.

Konečně zachvěl se poslední světelný zablesk. Sledoval jsem jej, zachytil jsem jej zrakem svým, sebral jsem na něj všecku sílu svého zraku, jakoby to byl poslední zákmit jasna, jehož mi přáno dříve, než sklesnu v nekonečné temno.

Děsný skřek vydral se mi ze stísněných prsou. Nahoře na zemi nepozbývá světlo ve tmě noční zúplna svého práva. Je rozptýleno, jemno; ale jakkoli málo z něho zbývá, zachytí je sítnice přece. Zde nic! Čirá temnota učinila ze mne slepce v pravém smyslu slova.

Opouštěli mne smyslové. Vstal jsem a vztáhna ruce hodlal jsem hmatati, ač mi to působilo bolestí. Dal jsem se do běhu a hnal se temným bludištěm na štěstí stále dolů, jak obyvatel podzemních jeskyní; křičel jsem, volal, hulákal, narážel na skalní výběžky, klesal jsem a vstával opět krváceje, dávaje neustále pozor, abych nenaběhl na nepozorovanou stěnu a nerozbil si hlavy.

Tak běžel jsem bez rozvahy nevěda kam. Za několik hodin sklesl jsem všecek vysílen jako mrtvá hmota podle stěny.