Cesta do středu Země/11. Jakub Bjelke
| Cesta do středu Země Jules Verne | ||
| 10. Professor Fridrickson | 11. Jakub Bjelke | 12. Ke Snaefieldu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 11. Jakub Bjelke |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 73–80. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. K. J. |
| Licence překlad: | PD old 140 |
Prošed se večer po nábřeží rejkjavickém a vrátiv se brzy domů ulehl jsem a záhy usnul.
Když jsem ráno procitl, slyšel jsem strýce ve vedlejším pokoji hlasitě hovořiti. Vstal jsem tedy a pospíšil k němu.
Rozmlouval dánsky s velkým, statným mužem. Velikán připadal mi nesmírně silným. Hlavu měl velikou, výraz tváře byl přívětivý. Modré, důmyslné oko zářilo stále. Dlouhé vlasy, jež považovali by v Anglii za rudé, splývaly mu až na silácká ramena. Pohyby jeho byly sice hbity, ale ramena a ruce při tom téměř nehybny; gestikulované řeči neznal. Ve všem zračila se povaha docela pokojná a klidná, nikoli však lhostejná. Bylo zřejmo, že od nikoho ničeho nežádal, že pracoval vždy a ve všem dle své hlavy, a nic na světě že mu v životní jeho filosofii nepřekáželo.
Tyto odstíny povahy jeho pozoroval jsem, když naslouchal proudu vášnivých slov strýcových.
Založil ruce a stál nepohnutě, ačkoli strýc stále posuňkoval. Odpíraje zavrtěl hlavou, přisvědčuje uklonil se, ale tak nepatrně, že dlouhé vlasy jeho sotva se pohnuly. S pohyby téměř lakotil.
Pohlédna na něj byl bys ho uznal vzorem lovce; ten zvěře jistě nevyplašil; ale jak se k ní přiblížil?
Pochopil jsem to, když mi pan Fridrickson pověděl, že je lovcem kajek. A ku sbírání peří „mořských hus“, řečených kajek, největšímu to bohatství ostrova, třeba opravdu velké obratnosti.
Za prvých letních dnů staví samičky hnízda mezi skalami v zálivech a vystelou je pak jemným prachovým peřím svého těla. Když lovec nalezne hnízdo, nebo spíše obchodník v prachovém peří, sebere hnízdo, a samička počne stavěti znova. To se opakuje dotud, pokud stačí samicím prachové peří. Když už žádného nemá, počne stavěti sameček. Poněvadž peří jeho jsouc hrubo a drsno nemá ceny, nechává sběratel hnizd na pokoji, a samičky snášejí do nich vejce, jež vysedí. Příštího roku opakuje se sběrání prachu týmž způsobem.
Poněvadž kajka vyhledává pro svá hnízda mírných, skalnatých svahů, jež snadno jsouce dostupny do moře vybíhají, provozuje lovec kajek živnosť svou bez veliké námahy. Je rolníkem, nesije, nežne, ale svobodně shromažďuje.
Tento vážný, flegmatický a mlčelivý muž slul Jakub Bjelke; byl přijat za vůdce doporučen byv panem Fridricksonem. Povaha jeho lišila se podstatně od strýcovy.
Ale dohodli se snadno. Žádný z nich nechtěl určiti platu. Bjelke byl hotov přijati, co mu bude nabídnuto, strýc dáti tolik, kolik bude požádáno. Snazší smlouvy jsem neviděl nikdy.
Jakub se tedy uvolil, že dovede nás až ke vsi Stapům na úpatí Snaefieldově. Cesta vypočtena na dvacet dvě míle, jež chtěl strýc ve dvou dnech uraziti. Ale když uvážil, že dánská míle rovna je 24.000 stop, změnil svůj úmysl a určil na cestu sedm aneb osm dní.
Bylo zjednáno čtvero koní; dva k jízdě a dva k nesení břemen. Bjelke šel dle svého zvyku pěšky. Znal krajinu podrobně, i slíbil, že povede nás cestou nejkratší.
Ve Stapech nevystoupil však z naší služby, ale sloužil po celou dobu strýcova podniku za tři dolary týdně. Výslovně jenom podotknuto a vyjednáno, by mu plat byl dáván vždy v sobotu večer.
Odchod ustanoven určitě na den 16. června. Strýc chtěl mu dáti závdavek, ale on ho nepřijal.
„Efter,“ pravil.
„Až později,“ přeložil strýc jeho odpověď.
Bjelke odešel, jakmile byla smlouva učiněna.
„Famosní člověk!“ zvolal strýc, „ale ani netuší, jak důležitý mu přidělen úkol!“
„Doprovodí nás tedy až do…“
„Až do středu zemského, milý Jindřichu,“ odpověděl professor.
Zbývaly nám tedy dva dni do odjezdu. K velkému žalu mému užito jich k cestovním přípravám. Bylo třeba veškery naší vynalézavosti, by vše co nejvhodněji bylo upraveno. Veškery potřeby cestovní rozděleny ve čtyry vaky: jeden na nástroje, druhý na zbraně, třetí na vědecké přístroje a čtvrtý na potraviny.
Přístroje vědecké měli jsme tyto:
- Stodílný teploměr Eiglův se stupníkem do 150°, jenž mi byl jaksi příliš nízkým i vysokým zároveň; nízkým, budeme-li měřiti teplotu pramenů, nebo roztavených hmot a vysokým, dosáhne-li teplota v okolí našem takého stupně.
- Manometr k měření vzdušného tlaku, by udával vyšší stupně, jež převyšují tlak nad hladinou mořskou. Obyčejný tlakoměr nebyl by nám dostačil, poněvadž tlaku vzdušného přibývá stejnoměrně jak sestupujeme.
- Chronometr od Boissannasa mladšího v Ženevě, jenž byl přesně nařízen dle meridianu hamburského.
- Dva kompasy; kolmý a vodorovný.
- Noční dalekohled.
- Dvé přístrojů Rhumkorfových, jež pomocí elektrického proudu poskytují světla velmi jasného a bezpečného, a vyžadují malého prostoru.[1]
Zbroj naše záležela ve dvou karabinách od Purdleye Morea a spol., a ve dvou revolverech od Colta. Ale k čemu zbraň? Myslím, že netřeba báti se nám divochův ani šelem?! Ale zdálo se, že strýc lpí na své zbrojnici právě jako na přístrojích; zvláště postaral se o značnou zásobu střelné bavlny, jež netrpí vlhkem a má větší rozpínavosť nežli prach.
Nástroje naše záležely ve dvou špičácích, dvou motykách, hedvábném žebříku, třech okovaných holích, sekeře, kladivu, dvanácti železných pákách a šroubech, a dlouhých provazcích, opatřených na konci zápalkami. Vak s nástroji byl velký, poněvadž byl žebřík 300 stop dlouhý.
Konečně potraviny; neveliký vak obsahoval sušené maso a suchary. Zásoby ty měly vystačiti na šest měsíců. Jalovcová kořalka byla jedinou tekutinou. Vody nedostávalo se úplně, ale měli jsme tykvové láhve na vodu podzemských pramenů; námitky mé proti jejich teplotě a spůsobilosti k pití vůbec zůstaly bez výsledku.
Abych doplnil seznam cestovních potřeb a pomůcek našich, zmiňuji se ještě o cestovní lékárně s ohnutými nůžkami, průtržními pásy, obvazky, žemničkami a kusem látky z pevné příze na úvazky, fontanellami, a noži ku pouštění žilou, vůbec odstrašujícími nástroji. Potom lahvice s dextrinem, lihem na rány, olověným octem, étherem a salmiakem, vůbec s léky málo spokojivými; konečně látky do Rhumkorfových přístrojův.
Strýc nezapomněl ani na tabák, střelný prach, zápalky, zvláště pak kožený opasek s dostatečnou zásobou zlatých, stříbrných i papírových peněz. Šest párů pevných střevíců, jež učiněny nepromokavými dehtovým a pružcovým povlakem, uloženo mezi náčiním.
„Jsouce takto vypraveni a opatřeni,“ pravil strýc, „nemáme příčiny báti se daleké cesty.“
Dne 14. června spořádány různé záležitosti. Večer byli jsme na hostině u pana barona Trampeho ve společnosti měšťanosty Rejkjavického a doktora Hyaltalina, vrchního tamějšího lékaře. Pana Fridricksona mezi hosty nebylo.
Později dověděl jsem se, že nepohodl se s místodržitelem o jisté věci správy se týkající, a proto si nečinili návštěv. Nerozuměl jsem z toho, co při poloúřední hostině této mluveno, ni slova; pozoroval jsem jenom, že strýc stále skoro mluvil.
Druhého dne přípravy skončeny. Hostitel náš zavděčil se strýci darovav mu mapu Islandu, jež byla mnohem podrobnější než Hendersonova, zvláště pak než Olafa Mikuláše Olsena, majíc měřítko l:480.000; vydána byla od islandského literárního spolku dle geodetických prací Scheel-Frisacových a topografických dat Bjorn-Gumlongsonnových. Pro mineraloga byla pokladem.
Poslední večer minul za důvěrné rozmluvy s panem Fridricksonem, k němuž mne pudil jakýsi přátelský cit; po zábavě následoval dosti nepokojný spánek, aspoň u mne.
O páté hodině probudil mne řehot koní, již pod okny mými nepokojně hrabali. Rychle se obléknuv sběhl jsem na ulici. Zde Bjelke nakládal mlčky naše zavazadla, jevě při tom nevšední obratnosť. Strýc dělal hluk místo by pomáhal ve práci; zdálo se, že si Jakub rozkazů jeho nevšímá.
O šesté hodině bylo vše hotovo. Pan Fridrickson tiskl nám vřele ruce. Strýc děkoval mu islandsky velmi srdečně za laskavé pohoštění. Já jsem mu děkoval latinsky jak nejlépe jsem dovedl; potom vsedli jsme na koně, a pan Fridrickson volal za námi na rozloučenou Vergiliův verš:
„Putujme spokojeně, kam nás osud vede.“
- ↑ Rhumkorfův přístroj složen je z Voltova sloupu, jenž působí pomocí dvojchromanu draselnatého; indukční roura zavádí elektřinu sloupem vyvozenou do zvláštní svítilny, v níž je závitovitá skleněná roura. Závitnice ta chová v sobě když vzduch byl vyčerpán jen zbytky uhlíku a dusíku. Jakmile počne přístroj pracovati, stane se plyn svítivým, a vzniká bělavé, stálé světlo. Sloupec i roura umístěny jsou v koženém vaku, jejž nese chodec na řemeni. Svítilna takto sestavená poskytuje dostatku světla: nezhasíná ni ve vodě, a možno s ní vejíti do míst zápalnými plyny naplněných, aniž by se báti bylo výbuchu.
Pan Rhumkorf jest učeným a obratným fysikem. Vynalezl indukční rouru, pomocí níž nabývá elektřina veliké rozpínavosti. Koku 1864. dostalo se mu odměny 50.000 franků za vynálezy strojů založených na důmyslném užití elektřiny.