Cesta do Itálie/Strava a způsob obveselení v Neápoli

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Neapolitánky	Strava a způsob obveselení v Neápoli	Ženský boj v předměstí Chiaia

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Strava a způsob obveselení v Neápoli
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Po Bohu nejvzácnějším předmětem jsou makaróny, nevyslovně milovaný národní pokrm, jenž se v obzvláštních, k tomu zřízených dílnách hotoví a nic jiného není než dlouhé, duté nudle, které, ovařené a omaštěné, sýrem ustrouhaným se posypají. Talířem makarónů můžeme sprostého Neapolitána šťastným učiniti, jej zavésti a ke všemu schopným učiniti. Na bohatších stolích všude makaróny s vážností se jedí; a sprostý lid na větším díle rukama je zvláštním způsobem do sebe souká. – Přes moře do jiných krajin Itálie hojně se rozvážejí.

Lov jest nejhlavnější obživa velkého dílu chudších obyvatelů. Děti rybářů dva tři dni nic jiného nejedí než syrové rybičky. Opuštění mladí lazaronové k moři jdou, kde mušle (čili rakovice), pavouky a hlemejždě chytají neb u sítí sem tam drobných rybiček docházejí, k čemu vyžebraný kus chleba neb cibuli k veliké pochoutce přikusují. Lovení jest velmi obtížné, sítě jest veliké třeba, aby se něco chytilo; protož vždy více rybářů v společnosti stojí. Mnohokráte po celodenním lovení v nesmírné síti ani rybička se nechytí aneb nepatrných několik na břeh přichází. Tu do koše, tam na udici, jinde na lodích, onde na špici ryby se napichují, když ku světlu pochodně večer na lodce rozžaté se hrnou, a tak uloveny bývají. Trh rybní jest velmi lidnatý a ryby ve dne i v noci se prodávají, poněvadž rybářové ryby v noci nalovené hned do města čerstvé na prodej nesou, zvlášť s drobnými nedlejí a hulákající chlapce s čerstvými rybami každou hodinu noční po ulici běhati vidíme. Na stůl větším dílem ryby jen na dvojí způsob ustrojené, buď uvařené, s octem a olejem, k nimž se ještě zemčata přikládají, nebo smažené přicházejí. Nejen ryby, nýbrž všecken ostatní mořský plod, na který u Svaté Lucie ve dne i v noci trh se drží a jejž Neapolitáné frutti del mare nazývají, národní lahůdkou bývá. Rakové mořští, kteří nesmírné velikosti dosahují, uvaření s olejem, octem, poštrejchem a citronem se jedí. Někteří mají klepeta, jiným žádná nerostou. Austrie celý rok trvají a každodenně mnoho tisíc jich z Pozolli a z Fusaro sem přichází. – Mušle (čili rakovice), ježci, mořské vši, pavouci, žížaly a jiní tvorové se hledají, a byť sebeošklivější byli, s velikou chutí syroví se tráví.

Mléko u nás větším dílem zjitra na trh se nese; zde krávy (kteréž nikdý bez telete nejsou a tomu již zvyklé, jakbrzy je okolo sebe nevidí, více mléka dáti nechtí) celý den po městě sem tam chodí, a kdo mléka potřebuje, hned před očima se mu nadojí, a tak podvodně vodou a moukou pokažené (jako u nás na trhu se míchá) v Neápoli prodávati se nemůže. O smetaně se neví, pročež kafé bílé v Neápoli větším dílem daremné bývá, a více černé se pije. – Koz veliké množství se chová, které mlékem velký díl města zaopatřují. Maso vepřové dvorním nařízením jen v zimě jísti se smí, protože usudkem všeobecným lékařů v létě velmi nezdravé jest. Tuční vepřové dávají pěkné a dobré slaniny a mastidla. Másla málo se tluče, tím více však se mastí sádlem a nejvíce olejem, který v Neápoli velmi laciný a výborný jest.

Čím milejší nám jest zpěvavé ptactvo v kleci, tím více si je libuje Neapolitán, když se mu pečené na stůl klade; protož všecko, co se opeřeného chytí, hned se škrtí. – Nesmírný počet křepelek, které tudy v měsíci září do Afriky táhnou, se zde chytá a peče, kteréž obzvláštně chutné a tučné, šťávné maso dávají. Dvé nejpěknějších na trhu za deset krejcarů prodávají; k tomu skřivanů a sluk veliké množství na podzim se peče.

Slunce, kteréž v měsících letních nesnesitelné vedro působí, Neápolitány výbornou zmrzlinu (sorbetto) hotoviti naučilo; jahod, malin, třešní a ovoce, kafé, čokolády a jiných látek příjemné chuti velmi mnoho každodenně se jí. Limonáda a oranžáda jest tím lacinější a výbornější, čím více citrónů a pomerančů zde roste.

Sorbeterií aneb budek, kde se takové ochladiny hotoví (a které na zvláštní způsob, jako sklenicemi, lahvicemi, nádobami olověnými, zvlášť rozstavenými cejnovými talíři a jiným nářadím, symetricky okrášleny bývají), Neápole velmi mnoho počítá. Večír před dvéřmi těch krámů kočáry zastavují a dámy sorbetami se na vozích chladí, což zvlášť v ulici Toledo (kde dnem i nocí veliké množství lidu se chumelí) velikou nepříjemnost pěším a nepořádek mezi vozy působí; a tato nepříhodnost zde žádnému, aniž policii nevhodná nepřichází. Vody čerstvé lednaté, která se kupuje, nikde nechybí a krámy těch vodních kupců (acquaiolo) každému cizozemci na první krok do Neápole patrně do očí padají. Na nich jsou veliké řezby, ruce s zatnutými palci, anjelíčkové, Turci, mouřenínové a jiní panákové ozdobení; mezi tím visejí obrazy všelikých svatých; a patron té boudy v nejvyšším ponebí sedí. Celost jejich oltáříčkům se podobá, kteréž čerstvými ratolestmi a kvítím každé jitro, korouhvičkami všelikých barev v neděli a ve svátek a osvícenými lucernami v noci se krášlejí. – Citrónů velkých a pomerančů nejkrásnějších řady, mezi tím pěkně srovnané a řezané čisté sklenice stojí; a kdo nejpěkněji krám vystrojiti umí, k tomu se nejvíce lidí schází. Mezi dvěma a dvěma sloupkama jest hřídelíkem železným podlouhlý dčberýk zadělán, an se sem tam lehce převraceti může. Do toho se čistá voda s ledem dává a žížnivým nalívá. Vodák zatím, jsa větším dílem bíle ustrojen, levou a pravou rukou obratně dčberýky převrací a nalívá. Jiní vodáci svůj dčberýk na zádech zvlášť po dílnách s studenou vodou na prodej nosí.

Led jest v Neápoli nevyhnutelný článek, kterého se velmi mnoho každodenně tráví. Ledové, lépe sněhové jámy od zemského řízení pod horou Taurus se najímají, odkud se každodenně jistý počet měřic ledu do města veze; hospody všecky sněhem zaopatřeny býti musejí a nájemník, kdyby důstatek sněhu nezaopatřil, velkou pokutu platiti musí.

V jistbách, kde se víno větším dílem s ledem pije, talíř ledu za šest krejcarů se prodává.

Kukuryce se ve vodě tak v celosti, jak se z keře sejme, vaří a pečená obzvláštní pochoutkou lazaronů bývá.

Mezi hlavní vyražení Neápolitánů náležejí divadla. Největší z nich, San Carlo, v celém světě největší slávy a pověsti dosáhlo. Měří v dýlce 270 a v šířce 108 střevíců. Jeho pravidelný vnitřní kruh, skvostné a příhodné lóže, stavitelský vznešený sloh, prostrannost, bohatá a způsobná okrasa, nádherný oděv herců, jejich množství, dobře obsazené hudebniště (orchestra), osvícení slavné v nás obdivení veliké tvoří.

Tato slavná herna roku 1737 od Angiolo Carasale v 260 dnech zhotovena byla. Mimoto ještě jiná dvě divadla pod královskou stojí správou, totiž Fondo a Fiorentini, kdež zpěvohry a činohry se provozují. Obě dvě tak v pěkném způsobu vnitřních stavení a příhodností, jako v prostrannosti se skvějí.

Nuovo jest přívětivé a menší divadlo než Ferdinando, které až u Kapuánské brány stojí. San Carlino, Fenice, della Sorte, degli Ragazzi jsou pro národní představení, kde kdo dokonale neapolitánsky nemluví a docela v neapolských mravích a obyčejích zběhlý není, dlouhou chvíli má. Každý kus, jenž se v těch malých divadlech dává, nejen na velikém archu po všech nárožních domích hrubými písmeny, nýbrž i obrazem, kdež hlavní jednání hry představeno jest, se oznamuje. Takoví obrazové málokdy pravdiví jsou a větším dílem něco jiného, a vždy velikého a krvavého, jako dobývání města Tróje, zabití obra Goliáše, oblehnutí Aldžíru, zemětřesení v Mesíně atd., vypodobňují.

Když se však Neapolitán právě těšiti má, tak polucinella při tom býti musí, a jestli na oznamujícím obraze k nalezení není, správce divadelní malé schůzky se dočká. Při dobývání Tróje mezi rytíři řeckými z koně velikého vylezá. Když nesmírný lijavec k záhubě světa se leje, z okna archy Noachovy vykukuje, kdež mu opice na zádech sedí. Na jesličkách, jenž se o vánocích vystavují, nosatý polučinela káže pastýřům, jenž do Betléma putují. Abecedu pro dítky ze samých polučinelů udělanou jsem viděl a dítky, které již svého milého šprýmovníka znají, s větším potěšením se písmenům učejí. Polucinella ne jinák než v bílé, přepásané košili, s černou, dlouhonosou larvou a špičatým, bílým kloboukem svým ctitelům se představuje. Polucinella pochází podle povídky neápolské od jistého Puccio d’Aniello, který pro svou chytrost a šprýmovné obcování od sprostých venkovských herců na divadlo vyvozen býval a do Neápole se dostal, kdež si ho obyvatelé za národního blázna vyvolili.

Obecný lid nemálo miluje karban. Kam jen okem hodíme, všude hráti spatříme. Rybáři na lodce, na sudě u přístavu pracující nádeníci, na oslu zeleniny do města vezoucí sedláci, školáci na schodech školních, babičky v dírách, všecko v karty hrá.

Jízda na kočářích náleží také mezi národní vyražení; a v Neápoli takové množství domácích a nájemních vozů se nachází, že na obecné procházce v neděli osm i devět set v jednom tahu za sebou jede, čemuž korzo říkají.

Vozy panské s vídenskými rovnati se nesmějí, neb v příhodnosti a výtvoru čistém daleko za nimi stojí. Nesčíslných však se užívá dvoukolých, pěkně malovaných, zlatem vykládaných a jinými ciráty vyšlechtěných, kteréž se coricoli jmenují. Koník, jenž mezi ty dvě se zapřahuje voje, váhu vozíku dává, které ve dvojím řemení jakýmsi divně způsobeným sedýlkem upevněny jsou. Každý kůň, jenž se do těchto kabrioletků zapřahuje, liščími ocasy, rolničky, zvonky a jinými bombrlaty se okrášluje a na hlavu se mu buď kytka z pér, buď červenou pentlíčkou vylíčený vrkoč, nebo pávových pér chumáč zastrkuje. – Ten, kdo se veze, sám si vozkuje. Staří páni, bezzubé babky, mladé dívky, kněží a jeptišky, všickni v kabriolích jezdí. Vozka pozadu stoje, lenivost valáškovi práskáním vyhání. Také se nacházejí kočárkové bez stříšky pro jednu a se stříškou pro dvě osoby. Takové hrubosti a nestydatosti při žádání platu, v které naši vozkové se cvičejí, zde nikdý k obávání nemáme. Z ohledu platu každý obstáti může. Větším dílem se za první hodinu pět, čtyry za druhou, za třetí tři karolíny platějí; kdo však ven z města jeti míní, ten více platiti musí. Nesčíslnost vozů, které se v neděli k večeru ke korzo na Chiaii shromážctují, dává cizím příjemné podívání; třemi, i čtyrmi řady sem a tam táhnou, a kdo jednou na pravé straně pěšky stojí, ten lehce na levou stranu nepřejde. Čí vozka čipernější není, ten mnohdykráte za dvě hodiny z místa se hnouti nemůže. Někdy vozy dohromady se zapletou, že z místa se hnouti nemohou. K tomu jest město v šíři a dýlce celé čtverhranatými kameny, tesanými z lávy, dlážené, což pro tvrdost a hladkost pro koně velmi nepříhodné a pro jezdce a vozku velice nebezpečno jest. Zde často vidíme koně pádem nohy lámati a jezdce bystře strašným rázem z kóní dolů létati; proto větším dílem koně na zadní nohy se neokovají. Nejnebezpečnější jízda jest na těch vejš jmenovaných kabriolích, neb jak upadne kůň, tak kdo v kočárku sedí, přes hlavu mu vyletí.

Žádost k vození se u Neápolitánů tak veliká jest, že chasník neb sloužící dívka celý týhoden schraňují, aby uspořené peníze ve svátek projezditi mohli. Z města ven na procházku pěšky ani chudý nejde. – Co se neapolských koní dotýče, již dávno v Evropě za výborné vyhlášeni jsou; nicméně rod jejich stálými válkami a nepřátelskými vpády téměř vymřel. Za tři léta svého přebývání v Neapoli ani jedinkého oře, ani jízdného koně jsem nespatřil, jenž by byl popsání a obrazu pěkného neapolského koně zadost učinil. Ba i v královské konírně žádný více takové krásy není. Místo pěkných koní tím více mezků a oslů se zde chová. Jaké práce ubohá tato hovada zde konají, jaké tíže na hřbetích nesou, jaké táhnou a jak nemilosrdně s nimi Neapolitáné zacházejí, snadno se vypsati nedá. Malý oslík dvanácte belíků vody, jiný dva koše s ovocem, selku s dítětem, zpředu chlapce, zádu sedláka nese.

Na oslích se tudy žádný nestydí jezdit. Kapucín a jeptišky jedou na nich po žebrotě. Františkán za sebou je vede a světský duchovní okročitě přes ulici Toledo prkotem na nich se honí. Poněvadž ale na střevících ostruhy a vždy, když slunce svítí, stinidlo s sebou nesou, k tomu ten zde uvedený třirohatý klobouk, a zádu sloužící chlapec, an za ocas se drže, za jezdcem klopejtá, mnohokráte směšné podívání nezvyklému oku působí. Mezkové jsou pěkného vzrůstu a do kočáru, tak jako koně, a k dělům se zapřahají.