Cesta do Itálie/Pádua neb Pádova
| Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák | ||
| Venezia (Benátky) | Pádua neb Pádova | Monselice, Rovigo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta do Itálie |
| Podtitulek: | Pádua neb Pádova |
| Autor: | Matěj Milota Zdirad Polák |
| Zdroj: | citanka.cz Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1820–1822 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jest veliké, smutné, bezlidné, uzkouličné, paláci nesmírné velikosti poseté město, které již dávno zanedbané, otrhané stojí. Příchozímu zvlášť tmavé, nízké, nerovné podloubí jeho mrzuté jest. Založení jeho Virgil trojánskému hrdinovi Antenorovi[1], který po rozkotání Tróje do Itálie přišel, připisuje. — Alarich[2] Pádovu rozbořil, Attila[3] spálil, Karel Veliký zas vystavěl. Ezzelino, hlava ghibellinů, si ji podmanil. Po jeho smrti užívali Páduáné svobody, pak byli od domu Carrara řízeni, posléz však pod správu Benátčanů přišli.
Slavný historik Titus Livius, léta 59 zde narozený, schopnostmi svými nejen u římského císaře Augusta velikou přízeň si zjednal, nýbrž příběhopisy římskými, na kterých dvacet let pracoval, tak se vyznamenal, že ctitelé učenosti z dalekých krajin do Říma putovali, aby Livia poznali. Letopisové jeho, ze 140 neb 142 kněh záleželi; závistný čas nám jen prvních 10 knih a knihy od 21. až do 45. pozůstavil. Ludvík XIV. sto tisíc tolarů jednomu konštantinopolskému kupci za dokonaného Livia dával, který dokázati mínil, že v knihovně sultánově se nalezá; ale nadarmo. I vévoda florentinský 5000 piastrů za vyhledání celého Livia na odplatu bez prospěchu vyhlásil. V patnáctém století myslili Padované, že jeho tělo nalezli. Památný kámen jeho, ač nepatrný, s starožitným nápisem, který pro něho vyhotoven býti se nezdá, na rádním domě spatřiti můžeme. Ve velkém sále stojí jeho obraz.
Jméno, kterým mimo Tita Livia rovně nejen Pádua, nobrž celá Itálie právě se honosí, jest básníř František Petrarca[4], který nejen okrasou čtrnáctého, nýbrž i následujících století v učeném světě ostal; kritici nadarmo básně jeho zlehčiti usilovali. Jsa velikým milovníkem starých spisovatelů řeckých, pilným jich čítáním brzy se osvítil a světu vzdělaností svou vpravdě užitečným býti si umínil, v čemž mu povinnosti stavu duchovního a ouřad arcijahenský v Parmě, převorství a kanovnictví nikoli nepřekážely. Mimo své učenosti uměl Petrarca u každého tak příjemným se učiniti, že přívětivým svým jednáním nejen lásky svých známých a vlastenců, nýbrž i všech cizích, zvlášť knížat a znamenitých osob si získal. Proto také ten vznešený básníř málo na jednom místě obcoval, nýbrž s velikou uctou brzy sem, brzy tam jsa pozván, nejen celé Vlachy, ale i mnohé krajiny germánské a Francii často projel. Mezi jinými knížaty u Karla IV., krále českého a císaře německého, veliké přízně dosáhl, an mu titul falckého hraběte[5] udělil a jemu dopisoval. Mezi jiným uměním zvlášť praktická filozofie ho těšila, i proudy staré historie, které téměř již ztraceny byly, nevyslovnou pilností zase vynašel. Báseň Afrika, níž nejmilejšího hrdinu Scipiona slaví, zjednala mu bobkový věnec, který v Římě na Kapitolu s velikou slavností obdržel.
Jeho ohnivou, obrazotvornou mysl krásná žena, Laura de Sade[6], roznítila, an ji v chrámě se modlící spatřil. Smrtelně si ji zamilovav, zasnoubené již, nejinák než v písních a básních lásku svou přednášeti mohl, v kterých nic jiného nežli rozkošné podnícení mysli najevo dával. Laskavě chválí její nebeskomilé oči, milostný pohled, usta plná perlí a růží, její anjelské usmívání, sladkou řeč, rusé kadeře, krásné slzy, outlé vzdychání, nevyslovnou ušlechtilost, vznešenou postavu a téměř nesmrtelnou bytost. Její zamyšlené vzezření bylo s ochotným spojeno duchem, velký rozum s čistým srdcem, ovoce stáří s kvítím mladosti; a při všech svých přednostech byla mírná; a ne lidsky, nýbrž anjelsky smejšlela; proto Petrarca také při pohledu na ni božství znamenal. Byla mu představením krásy, jako ctnosti a přiblížení se k ní, kterého jen zřídka užil, svět mu měnilo v nebe, čímž také láska srdce jeho velmi pozdvihla, a té lásce své ctnosti a svou slávu připisuje.
Lauře básnictví vlaské velikým díkůčiněním jest povinno, protože by byl bez ní Petrarca jen latinsky psal. Nešťastně roku 1348 morem ze světa sešla a nepotěšitelný Petrarca dlouho ještě po smrti její jméno Laura slavil. — Po pěti stech letech ještě se oučinkem této ohnivé těšíme lásky; neb 310 sonetů a písní nám vytvořila, z kterých veliký díl k dokonalým básnickým vzorům se počítá. — Posléz jako duchovní tento výborný básníř velikým byl ctitelem Svatého písma a jeho srdce si vážilo všeho, co věk jeho za svaté držel; v přátelství se velmi vyznamenal a vděčností k vychovatelům svým a dobrodincům; u každého se příjemným učinit uměl, k čemu nejen schopnosti jeho, ale i přívětivost a příjemná postava dopomohly; i na loutnu hrál dokonale v mladších letech. Roku 1374 zemřel v dědině Arqua u Pádovy, kdež usnulý s položenou na knihu hlavou ráno nalezen byl.
POD OBRAZEM PETRARCOVÝM V PÁDOVĚ DNE 15. DUBNA 1818
Uměna tvá spanilá tak byla,
Milostná co Laura s cheruby jak v ráji dlila,
Zanícení svatého když záře
Před oltářem ladné barvila jí tváře.
Slova tvá jsou stříbrozaonků znění,
z dutosti tvé lýry věje zalíbení,
Barvy v tvých se skvějí zpěvích sladných,
Jako ony v rajských dolích neuvadných.
Každý výlet smělý ducha tvého,
Obraz každý pera příjemného
Blažícím mi prsy citem plní,
Nevypsané utěšení činí.
V básních tvých když míle mnohý bloudí,
Lahodná mu slova vzdechy loudí.
Po stech letech ještě čarodějná píseň
V srdci našem tvoří přerozkošnou tíseň.
Tvornost mysli tvé a milá čilost
Šedivou zas omladila starobylost,
Rouchem temným zavinuté budoucnosti
Mocně podmanila rozmilostí.
Schopnost, duchu tvému na nebesku
Udělená, zjevila ti stezku
Nevzdělaným světem k tejné skrejši,
Kde leželi obrazové nejmilejší.
Všecky časy věděls sobě zpřítomněti.
Nebude tvých písní mladost šedivěti.
Potomstvo tvé zpěvy vábné bude pěti,
Jména tvého sláva bude věčně zněti.
Císař Fridrich roku 1222 zdejší univerzitu založil. I byly tyto vysoké školy v takové pověsťi, že se mládež z celé Evropy sem zasílala, a přes 18 000 žáků za někdejších časů se zde počítalo. Nyní sotva na 600 jich tu nalezáme. Mezi ostatními učitelskými osobami zvlášť Galilei, kterýž zde matematiku a umění přirozenosti přednášel, jež tak důležitými nálezy obohatil, nesmrtelným se učinil. Benátský senát ho v Pádově na profesorskou stolici posadil, když v Pise, kde 1564 narozen byl, z ohledu velikých fyzikálních nálezů, které nepřátelé jeho uznati nechtěli, z ní sstoupiti musil. Na univerzitě paduánské brzy základy důležitými svého umění tak se zdobropověstnil, že se posluchači z nejvzdálenějších krajin sem sbíhali, mezi kterými se také veliký Gustav Adolf nalezal. Průzor čili dalekohled a ostrohled nesmrtelnost mu zjednaly. Zvlášť průzor k nebi obrátil a v nesmírných modřeninách jiskřící se světy s hlubokou moudrostí pozoroval.
Mimo jiných nálezů učil, že měsíc nerovnou povrchnost tak jako naše zem má, a jeho hory stínem vlastním měřiti si umínil. Houfy stálohvězd[7] nesčíslně rozmnožené nalezl, počítaje v samém Orionu přes 500 hvězd a 36 v Sedmohvězdce. Mlžinu na nebi, jenž Jesle sluje, v samé hvězdy rozdělil a pravil, až budoucí časové dalekohledy zdokonalejí, celý Hvězdopás že se do hvězd promění. Jeden z největších nálezů jeho jsou trabanti planety Králomoce a obruč, již na Hladoletu pozoroval. Mimo jiných hvězdářskému umění tak velice užitečných nálezů obrátil svou ostrovtipnost na plynutí a potopení hmotů, o kteréž vlastnosti zvláštní knihu sepsal. Nicméně zákoníci tehdejší, nepřátelé všech umění, kterýmiž by se obecní lid vzdělal a osvítil, proti Galileovi se spikli, proti němu kázali a za kacíře a nepřítele biblí vyhlásili, poněvadž ve svých spisích o poškvrnách slunečních Koperníkovi docela zvítěziti dopomohl, kterýž svým učením Jozuovi tak dávno přičtěnou slávu z ohledu zastavení slunce docela ujímá.
S velikým nebezpečenstvím po svém prohlášení, že své učení ani oustně, ani písemně dokazovati nebude, inkvizitorům vyklouzl. Nicméně svým spisem, jenž v rozmlouváních o systémách Ptolomea a Koperníka záležel, nejen tehdejší učitele matematiky, nýbrž i mnichy, zvlášť jezuity, a samého papeže Urbana VIII. tak proti sobě popudil, že bez ohledu na věk a churavost v nejtužší zimě do Říma k zodpovídání svého kacířského učení na cestu se vydati musil. Po setrvání několika měsíců u vězení, kamž ho inkvizicí uvrhla, musil veliké pravdy, které zastával, na kolenou, s položenou rukou na evangelium, u přítomnosti nevědomých mnichů odpřisáhnouti. Po skončené přísaze, jsa zahanben, s dupnutím nohy vykřikl: „E pure si move!“, to jest: „A přece se pohybuje!“ Pak mu byl odsudek, od sedmi kardinálů podepsaný, čtěn, an na neurčitý čas do vězení a po tři léta sedm kajících žalmů Davidových týhodně se modliti odsouzen byl. Později vězení jeho do paláce biskupského v Sieně a posléz do Arcetri blíž Florencie přenešeno bylo. Zde pozdější svá léta mechanikou, která žádného pronásledování nepůsobila, strávil. Slepota, hluchota, nespání a bolesti oudů se spikly, aby tohoto vznešeného muže v posledních dnech života trpkostí svíraly, až ho posléz zdlouha trávící zimnice v sedmdesátém osmém roce oučinlivého věku světu odtrhla. V chrámě Santa Croce ve Florencii jest krásný památný kámen, vedle onoho Michala Angelo, jemu ke cti postaven.
Bylinárna zdejší jest jedna z nejznamenitějších ve Vlaších, kde byliny ve velikém počtu, v dobrém stavu a pravidelně rovnané kvetou. Vodní zrostliny, což zřídka kde nalezneme, místa k vzejití zde nacházejí.
V rádní světnici zdejší, která 116 kroků dlouhá a 38 široká jest, stojí socha Tita Livia a Orologio, rodiče paduánského, který hodiny vynalezl, jenž běh Slunce a Měsíce i změny jeho okazovaly.
Na náměstí Prato della Valle, největším, jež jsem spatřil, stojí v okolku 80 soch, které zvlášť osoby o Benátky neb Pádovu zasloužilé představují; mezi nimi také stojí Galilei, Petrarca, Ariost, Tasso, Baltore, Jan Soběský, Gustav Adolf atd.
Chrám svatého Antonína, městského patrona, jest divného výstavu, velmi veliký a od poutníků navštěvovaný; krásy však vnitř ani zevnitř na něm jsem nenalezl jiné nežli zlato a stříbro, kterýmž jeho kaple naplněna jest; sem a tam několik obrazů vážných mistrů mezi jinými nepatrnostmi cenou svou se vyzrazuje. Jméno tohoto svatého volají Vlachové, an se zaříkají nebo klejí, nebo těžké práce konajíce, o pomoc prosí. Před chrámem sedí na koni bronzová socha znamenitého benátského vůdce Gattamelata.
Chrám svaté Justýny jest velmi pěkně a pravidelně (jak někteří praví, od Palladio[8], podle jiných dle návrhu jednoho mnicha) stavěn a výborným obrazem Pavla Veronese, který umučení této svaté představuje, ozdoben. Nové obílení a žluté omazání římsy nevážně urazilo kostel. Biskupský, pro sto nastávajících duchovních roku 1697 od kardinála Barbarigo obnovený seminář obsahuje znamenitou, latinským, řeckým, hebrejským a všelikým východním písmem opatřenou knihtlačitelnu, která výnosy své nadřečenému ustavu odvádí.
V hlavním kostele jest mimo obrazu Petrarky, kdež kanovníkem byl, krásná Maria od Giotto. Kapitola zdejší vládne znamenitou knihovnou, zvlášť na rukopisy bohatou.
Trojánského hrdiny, zakladatele města, hrob se zde ukazuje.
- ↑ Antenor pocházel z jednoho z nejvzácnějších trojánských rodů. Něktcří ho za bratra trojánského krále Priama drží. Po dobytí města Tróje odebral se do Vlach a vystavěl město Pádovu (Patavium).
- ↑ Alarich, král Gótů, kteří počátně na březích Baltického moře mezi Vislou a Oderou obývali a z germánského redu pocházeli, Římany vícekrát porazil, hlavní jejich město dvakráte, totiž roku 409 a 410, dobyl.
- ↑ Attila, král hunský, jako neobmezený velitel udatného národu svou nejnesmyslnější ctižádostí a přirozenou ukrutností v krátkém čase tolik národů si podmanil, že vojsko jeho na 700 000 se počítalo; s kterjm nejen všecky národy v Germánii a Scytii si podrobil, nýbrž i východní a západní císaře poplatné si učinil.
Na celou Evropu strach posílaje, sebe metlou, kterou bůh k potrestání lidstva vyslal, sám nazýval. - ↑ Francesco Petrarca, syn vypovězených rodičů z Arezzo v Toskánsku, narodil se 4. července léta 1304. Jeho Dvoje knihy o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem, Řehoř Hrubý z Jelení z latinského jazyku v český přeložil a v Starém Městě pražském léta 1501 vytisknouti dal.
- ↑ Falcké hrabě (Pfalzgraf, comes palatinus), znamenitý dvorní a soudní uředník někdejší německé říše, jenž od římského císaře zplnomocněn byl doktory, licenciáty, magistráty a notáře ustanovovati, básníře korunovati, děti z nemanželstva legitimovati atd. Počátně byli falčtí hrabata dvořenínové císařovi, kterým správa nad dílem země vykázána byla, kterou si po čase přivlastniti uměli.
- ↑ Laura de Sade pocházela ze vzácného rodu provençalského z Noves, dcera bohatého syndika Audiberta z Nes. Narozená v Avignonu 1325, s Hugonem de Sade zasnoubena byla. Petrarkovi bylo 23 let, an si ji zamiloval.
- ↑ Stálohvězdy (stálice) jsou nepohybné, jedna od druhé v nezměnitelné vzdálenosti stojící hvězdy, které dle rozdílné jasnosti a velikosti na stálohvězdy první, druhé, třetí atd. velikosti se rozdělují.
- ↑ Palladio (Ondřej), znamenitý vlaský stavitel, byl roku 1508 v Vicenze narozen. Mezi jinými paláci, které buď podle jeho návrhu, nebo pod jeho správou staveny byly, divadlo v otcovském jeho městě degli Olimpici podnes důkazem velkých stavitelských schopností ostává. Venecie mnohé hrdé stavení od něho má, a zvlášť refektář svatého Giorgio Maggiore i s chrámem téhož názvu, jenž se zvlášť jednoduchostí svých okras honosí, ho vyznamenal.
Udine, Feltre, Pádua a okolní města jeho dílem se velice chlubí.