Cesta do Itálie/Cesta Veneciánskem
| Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák | ||
| Tarvis a Pontafel | Cesta Veneciánskem | Resciutta, Venzone, Ospitaletto |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta do Itálie |
| Podtitulek: | Cesta Veneciánskem |
| Autor: | Matěj Milota Zdirad Polák |
| Zdroj: | citanka.cz Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1820–1822 |
| Licence: |  PD old 70 |
Z výsosti sněživých hor, kde zima panuje krutá,
Užasnuté oko mé ty rájské šířiny měří,
Slavná přirozenost kde drahé si rozbila stany.
Modřina utěšená, jenž, zdejší proplývá nebe,
jaký ze srdce ples, z ust kteraké usměchy loudí!
Pustinou dříve jsem šel, kde Boreáš mrazivým dechem
Hájům zelený šat a lukám spaluje květy,
Každou okrasu mráz kde jedovým zhlazuje dechem.
Vzpomenutí na to chlad mi po těle studený leje.
Nyní sstupuji z hor zas do rovin, protkaných vesnem,
Zimy nevida víc, jen jaro, háje a kvítí.
Buď mi pozdravena, překrásná Jasena říše!
V přirozené se skvíš, Itálie, někdejší kráse,
kterouž Olympané, když scházejíc dolů k tvým hájům,
Kvítím oseli zem, by rájům se rovnala božským.
Stopa utěšená přes vinice vede a pole,
Kterou Jánusův[1] lid z Arkádie[2] vorbomilovné,
Bobkovin proklestiv houšť, do tučné půdy tvé vtiskl.
Žezlo olověné však, nad celým světem jež neslas,
Korunu drahou a trůn víc skvíti se nevidí oko.
Jindys řídila svět, clo kázalas národům platit;
Nyní zpátečně však daň ochotně odvodit musíš.
Kam se děla moc tvá, jenz národům kovala pouta?
Kde jest orlů tvých houf, an hromy roznášel světem?
zlaté poklady tvé kde jsou a stříbrné skrejše,
Kteréž veškeren svět tvým vítězným odváděl sborům?
Ouroda nevídaná ač klasy a vinice plní,
Přece chudoba měst i vesnic patrně hledí.
Skalnatá zed hor příkrých Alpenských tě přestrašně hradí,
Sjednocenou tě vododmuté moře obvíjí kolem:
Přece rozdvojenou, tvé národy všeliký jazyk,
Zákonodárství a mravové rozličné od sebe dělí.
Slavné vládaře tvé, jenž dávali zákony světu,
Pustý o samotě hrob zbořený zavírá smutně.
Obrazu podobna jsi teď slávy pomíjející,
Na důkaz, mocný že trůn tvůj pevných tak základů neměl,
Aby měnivý čas roztřásti ho nedoved sílou.
- ↑ Jánus, jako historická osoba, jest rozený z Pelasgie a jeden z nejprvnějších latinských králů, který mezi Latiníky vorbu uvedl; měl v Latmm za nejstarších časů s Saturnem, z ostrova Kréty vypuzeným, pospolu panovati, pod jejichž správou poddaný národ zlatého věku živ byl, věčny mír lid šťastnil a jedenkaždý bez nesnáze a těžkosti od štědré půdy výživy obdržel.
V mytologii dle Ovida jest Jánus od Římanů ctěné, Řekům však neznámé božství: jest nejvyšší vrátný na nebi a na zemi, den branou nebeskou vypouští, a když se vrátil, ji zamýká; byl tedy bohem dne a roku. První den v roce a první hodina dnu byly mu zasvěceny. — Romulus mu vystavěl chrám, který podle nařízení Numova při počátku a trvání války otevřen byl a dříve, dokud mír ve všech Římanům podrobených krajinách upevněn nebyl, se nezavíral. V předešlých sedmi stoletích jen třikráte dvéře Jánova chrámu zavřeny byly; totiž za panování krále Numy, po první punické válce a po porážce u Actium. Chrámové Jánovi sochou jeho, jenž vždy na vrchu stála, od jiných se rozeznávali. Jako rozsudí pokoje, války, hlavních příhod lidských a panovník roku vypodobňoval se s dvěma oblíčeji, s žezlem v pravici a v levici s klíčem, sedící na skvícím se trůnu. - ↑ Arkádie, krajina řecká, jenž prvé Pelasgia sloula, byvši pak rozdělena mezi Lykanových padesát synů, od Arkasa, vnuka jednoho z těch padesáti, jméno dostala. Hlavní zanepráždnění obyvatelů arkádských byla vorba a chování dobytka.