Broučci (1968)/III.

A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. »Maminko, dáte mně med?« — »Med? Jaký med? Broučku, vždyť žádný med nemáme,« — »Ale víte — co nám včera Janinka poslala.« — »Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.« — »I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala. « — »I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všechno ucpali, a od té doby spíme. « Škoda! Ale když to tak bylo!

Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: »Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.« Ale tatínek: »Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím. « — »Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem. « — »To je také zabedněno a ucpáno. A našla by nám sem zima.« A teprve když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

Maminka už zatím zatápěla, a že přitom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: »Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili!.« — »Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.« — »Ale Janinka! Maminko, kdeže zůstává?.« — »Ona zůstává v mechu mezi vřesem.« — »Ona se zachumelila, viďte! A ona povídala, že mě vyprovodí, až ponejprv poletím. "« — »I neboj se! Až se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima.« — »A má dříví?« — »I bodejť by neměla!« — »A ona tam je sama?« —»Sama.« — »Pročpak je sama?« — »Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí dávno zemřeli.« — »Ó, to já bych nebyl sám.« — »I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně poslechnout.« — »Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?« — »Nevím, milé Dítě. Snad.«

Tu je tatínek vytrhl: . »Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama? « — »Když tam nikdo s ní není.« — »Copak s ní nikdo není?.« — »A kdopak?« — »Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné Broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí.« — »A máte ji rád, tatínku?« — »I bodejť bych neměl!« — »A vy, maminko, také?« — »I ovšemže mám.« — »A kmotřička ji má také ráda?« — »I toť, má. Broučci se mají všichni rádi.« — »A tatínku, kdyže tedy už poletíme?« —»Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o svatém Janu.« — »A jakpak se to dělá, když se tím lidem svítí?« — »I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.« — »Ale jak pak, když už bolí křídla?« — »Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.« — »A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?« — »Milé dítě, to já nevím, co dělají. Snad také spí, nebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede.« — »Nedobře? Copak je to?« —»Inu, nemají se rádi.« — »Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi.« — »I do toho nám nic není. Kdy. Pán Běh chce, abychom jim posvítili, tak jim svítíme.«

Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky.»Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!« — »Ale když já, Broučku, už žádnou neumím.« — »I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno.« — »O čempak byla? « — »I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?« A maminka, že bude povídat, a povídala:

»Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády! Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.

A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam nikdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal dospod. Bolelo ho to, ale také ho to zlobilo. A tak, on že si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.

A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, a. strčili do kamen. Kamna se Zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to začalo hořet, police, postel, almara, stůl; všecko hořelo — a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, protože byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim. bam, bim bam« — —

Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si.»Tatínku, kdypak už poletíme?« — »I milý Broučku, až bude léto.« — »Kdypak bude léto?« — »Kdy? Inu, až pšenice pokvete.« — »A ještě nekvete?« — »Ó, ještě ne.« — »Ale tatínku, podívejme se!« — »I ne, Broučku, našla by nám sem zima. Ještě nic nekvete.«

Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkýnko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli. Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet Skřivánka. »Nevete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrznetam.«

Tu maminka tatínka vytrhla: »Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?« — A tatínek se tam podíval. »Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam zalezli a zmrzli.« A Brouček se dal do pláče:»Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.« — »I neplač, Broučku, to oni nejsou,« chlácholil ho tatínek. »Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.«

A tak Brouček neplakal. »Tatínku, to vždy vyroste chudobka, kde zemřel Brouček?« — »Vždy, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.« — »A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam vyrostla chudobka?« — »Také.« — »Kdepak?« — »Tam někde pod bukem v trávě.« — »A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?« — »I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.«

Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. »Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?« — »Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.«

Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila. Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože,
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. Jen se ještě jednou podívali okýnkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala:»Tak byl jednou jeden kocourek a jedna Kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna Kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný mourovatý, a ta kočička byla krásná bílá jako mléko.«

Ale tu křičel Brouček: »I ne, maminko!« — »A copak ne?« — »Tak to nebylo!« — »A jakpak to bylo?« — »Ta kočička nebyla krásná bílá jako mléko, byla krásná mourovatá.« — »I to je jedno.« — Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: »"Copak ten Brouček pláče?« — »Viďte, tatínku, že to není jedno?« — »A co?« — »Že byla ta kočička krásná mourovatá, viďte? A ne krásná bílá jako mléko.« — »Nu tak ano. Byla krásná mourovatá. Už jen spi!« A maminka: »Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mě pořád moříš.« A už to honem dopovídala. »Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam« —

Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam. A spali a spali a spali.