Broučci (1968)/II.
| Broučci Jan Karafiát | ||
| I. | II. První přátelství u kamen | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. |
| Autor: | Jan Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968. |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.
A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: »Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.« — A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. »Kmotřičko, copak máte?« — »I Broučku, pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem.« — A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si.
Ale Broučkovi se jaksi nehezky sedělo. »Pojď sem, Beruško, já ti něco povím!« — A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: »Poslouchej, kdopak je to ta Janinka?« — »I to je Janinka!« — »Čípak je?« — »I ona není ničí, ona je sama svá.« — »A copak nemá žádného broučka a tatínka?« — »Ne, ona je sama.« — »A kdepak zůstává?« — »Pane, tam u lesa ve vřesu. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.« — »Ale když se pořád tak moc na mě dívá.« — »I jdi, hloupý! Vždyť ona je hodná. Víš, ten med — ten jsme dostali od ní.« — »Ale když ona — —«
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi. »Kmotřičko, vy je.tě něco máte?« — »Mám pane! Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě.« — »Copak máte?« — »Počkej, to se podivíš! Pojď, pomůžeš nám!« — A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru — ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily, a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.
»Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,« radil kmotříček. Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.
A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to velmi velice chválili, takové to bylo sladké! Jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička: »Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu!« A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a užuž ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frr na buk, ale žluna hrr za ním. A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, že byla dírka malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem třásl a vlasy mu vstávaly. — »Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!« — a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomaloučku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.
Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala se a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát. A i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!
A tak si to povídali a byli rádi, že už je to pryč. Ale Beruška se dala přitom do pláče. — »Copak ti je?« ptal se jí Brouček. – »I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!« — »Ale vždyť ti ho nesežrala!« — A kmotříček k tomu doložil: »Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli« Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.
A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je vzal Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: »Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiši a dávat pozor.«— A oni, že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu. Kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla a ty dveře byly dokořán otevřené, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. A Janinčin tatínek povídá: »Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle je kousek okna otevřeno.« — A tak tam vletěli oknem, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl. Měl s sebou pod paží dvě knihy, a tu jednu si otevřel. A tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali! A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když se někdo bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. »Viďte, hoši, to to bylo hezké!« povídal Janinčin tatínek. »Ale teď musíme honem zase svítit, abychom to dohonili.« A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:
Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: »Nu Broučku, kdypak ty poletíš?« A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něj usmívala, tak on se už tak moc nebál. »Ó, brzy.« — »I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mě snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě doprovodili!« — A Brouček, že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.
A přitom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. »Ach, zas ta zima!« naříkala maminka. »I dá Pán Bůh, bude zas léto a zase se uvidíme,« těšila ji kmotřička. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. — Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřesu, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli uprostřed paloučku, když se Brouček ještě jednou ohlédl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi. – »S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě!« vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.
Už cestou povídal tatínek: »Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce.« A hned se dali do práce. Nejdřív aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jiskřičku másla. Nato se hned pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou skříň, a. po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně přikryl, aby jim nebylo odshora zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a divže celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.
A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nepřekáželo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkýnkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď — ať si třeba mrzne! Však už venku burácelo. A tak se ještě pomodlili:
Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.