Broučci (1919)/VIII.
| Broučci Jan Karafiát | ||
| VII. | VIII. | IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. |
| Autor: | Jan Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. „Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu.“ A tatínek už měl plán hotový. Do zadu do dvoru že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
„Ale prosím vás, maminko, koho pak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.“ — „I, vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti poví.“
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladny, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal, a do Jana byla světnička hotova, taková krásná, jako malovaná.
„Tak, Broučku,“ začala jednou Janinka, „teď za tou nevěstou. Vždyť vidíš, že maminka nikam nemůže.“ — „Ale, když já žádnou neznám.“ — „I, kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný.“ — „A koho pak bych já znal?“ — „Koho? Co pak neznáš Berušku?“ — „Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mne nemá ráda.“ — „I bodejť by tě měla ráda. A teprv bude mít, až jen si ji vezmeš. A jest hodná a poslušná.“ — „Ale já bych raději — — —“ „Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co jest. Berušku znáš, a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku, a maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdybys si ji vzal. Pomysli si, že bys si vzal jinou, a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi, a tebe by to mrzelo.“
A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil, a myslil při tom na Berušku.
„Tak, Broučku, co pak ti říkala Janinka?“ ptala se maminka. „Abych prý si vzal Berušku, že jest hodná a poslušná.“ — „I arciť. Já o hodnější nevím, a tatínek také ne. Tak jen tam jdi, a řekni o ni.“ — „Maminko, já tam nepůjdu.“ — „Milé dítě, kdo pak by tam šel? To ty tam musíš jít. Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?“ A když tatínek že ano, tedy zůstali na tom, že zejtra přiletí Brouček o něco dříve, a že si ku kmotříčkovi zajde.
A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. „Tak jen jdi. Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš.“ A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna, a kmotříček mu vyšel naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlídl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. „Vítám tě, Broučku. Co pak nám neseš?“ A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. „Milá kmotřičko, maminka jest jaksi churava, a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku.“
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda, ale tu padl do toho kmotříček. „Milý Broučku, my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali také rádi, ale víš, že máme jen Berušku, a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslit. Víš co? Přijď si ode dneška za týden a my ti povíme.“
A Brouček se už nezdržoval, dal s Pánem Bohem, a šel domů. Myslil, že jest všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslila, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo mu také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. „I neboj se,“ těšila ho Janinka. „Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají.“
A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslil na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal, a šel pod dub ku kmotříčkovi.
Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a — „Milý Broučku,“ začal kmotříček, „my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe jsme také mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku, — a my se bojíme, že budeš neposlušný, a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.“
Brouček byl jak omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl, — u háječku pod skalou krásná vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu krásná, krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. „Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. „Slyšíš, Broučku, co že se ti stalo? Pověz.“
A Brouček povídal: „Oni mi ji nedají.“ — „Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?“ — „Že prý mají jen tu, a že prý já budu neposlušný, a že by se měla se mnou zle.“ A už zas plakal. — „I můj milý
„Tak si podejte ruce,“ začal kmotříček. (Str. 67.)
Maminka už byla plna úzkosti. „I, můj ty Broučku, co pak jsi tak uplakaný?“ — „Když oni mně ji, milá maminko, nechtějí dát! Že prý budu neposlušný. Oni si to myslí.“ — Maminka byla celá udivená. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic, a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. „I neplačte, maminko. Já jsem byl neposlušný, ale já si přeju už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem promluví.“
A jednou po slunce západu si Janinka tam u cesty na kmotříčka počkala. „Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte na okamžik.“ — A kmotříček se zastavil. „Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Proč pak? Že byl Brouček neposlušný? On toho lituje, a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestli jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mně do očí.“ Ale kmotříček se díval na zem. „A co pak chcete s tou vaší holkou vyvádět! Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět. Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku.“ Kmotříček byl celý spletený. Letěl a svítil, a když už měli letět domů, povídá tatínkovi: „Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zejtra přišel podívat.“ A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal, a šel se podívat ku kmotříčkovi.
Kmotříček ho viděl z okna, a šel mu naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. „Já jsem si to rozmyslil, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ, a že si už přeješ poslouchat, já bych proti tomu nic neměl kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat.“ — „Kde pak jest?“ — „Ona vaří v kuchynce večeři.“ A tak šel Brouček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla taková silná a krásná. Stála u ohniska, a vařila brambůrky, – celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla v rozpacích.
„Vítám tě, Broučku. Co pak mně neseš?“ — „I, milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu neměl, kdybys si mne vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak, Beruško, nechtěla bys si mne vzít?“ — „Já, já — víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale — já, já — víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zejtra.“
A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Beruška teprv rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný, a Janinka mu to schvalovala. „Nic si s z toho nedělej. Jest—li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není—li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zítra zas jdi.“
Však už toho Beruška litovala. „Co paks mu řekla, Beruško?“ ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. „Já, já — já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslit.“ — „Rozmyslit? Co pak si chceš rozmyslit? Ci nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?“ — „I, já, já, — ten brouček z roždí není neposlušný.“ — „Brouček z roždí? I co jest tobě do broučka z roždí! Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřišel. Ale Brouček přišel, a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje, a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi—li ty desetkrát horší nežli Brouček!“
Víc jí kmotříček neřekl. Ale Beruška plakala, a celou noc nespala, a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce, a vařila brambůrky, — celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla uplakaná. „Vítám tě, Broučku.“ A už zas plakala. „Co pak, Beruško, pláčeš?“ — „Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet.“ — „A chtěla by si mne vzít?“ — „I bodejť že bych chtěla.“ A vzala Broučka okolo krku, a měli se rádi.
A tak maminka, aby prý se se svatbou neodkládalo. Ale asi týden to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se všickni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani se nemohly v komoře na prkna vlézt. A Janinka že jim pošle tři zrnka vína, taková krásná modrá, až do červena, tak jak se z hroznu utrhla. A poslala. Zjednala černého brouka, kováříka, a on jim je na kolečku zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece ještě dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče. Ten byl rád! Když měl doma hromadu dětí!
A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všickni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roždí, a pak ti ostatní.
„Tak si podejte ruce,“ začal kmotříček, a Brouček a Beruška podali si ruce. „A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád a vzdávat ji patřičnou čest.“ A Brouček vyznal, že ji chce mít vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. — „A ty, Beruško, vyznej, chceš-li mít Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat.“ A Beruška, že ho chce mít vždycky ráda a dobře poslouchat. — „A tak buďtež v tisíce tisíců, a žehnej vám Hospodin.“ A všickni opakovali: „Buďtež v tisíce tisíců, a žehnej vám Hospodin.“ A šli zas do chaloupky, a jedli a pili a zpívali a povídali, a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.
A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za dubem malinkého broučka, zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, díval se a poslouchal. Brouček vzal honem dva koláče, jeden tvarohový a jeden makový, a běžel ven. „Zlatohlávku, pojď sem. Já mám dnes svatbu.“ — „Však já vím, že máš,“ — „Tak tu máš, na, koláč.“ A dal mu koláč, ba dva, jeden tvarohový a jeden makový, a zlatohlávek byl tolik rád, a utíkal domů. Slunko už vycházelo, když všickni vstali, aby doprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, prokřikovali a zpívali, jenom kmotřička po tichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky, a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo, a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili, Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.
Ale dlouho to tak netrvalo. Jednou ráno, když už slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole, a Brouček se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Ještě neřekl Amen, a bác, — maminka spadla se stolice na zem, a bylo po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji, a volali a plakali, ale nic na plat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost.
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle — ta jest tatínkova. Když on si to bral moc k srdci. Svítil a svítil, ale chřadnul, a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer, — pod jalovcem už byli po večeři, — přiběhne kmotřička: „I prosím tě, Broučku, neviděls kmotříčka? On posud není doma, a slunce jest už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ — „Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl.“ — A tatínek počal také mít starost. „Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat.“
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšiti. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček, že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam jindy nebývala. „Ach, to jest jeho chudobička, ta žluna ho přece sežrala, ach, ach,“ a plakali a naříkali. A tatínek chřadnul a chřadnul. „Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte.“
A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté, a celý tuhý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek.
A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ho tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko, však tam kvete podnes.
„Kmotřičko, zůstávejte u nás, nebudeme tak sami,“ prosili Brouček a Beruška. Ale kmotřička, že ne. „Ne, ne, milé děti, já musím doma umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub. Rozumíte?“ A tak zůstali sami. Brouček a Beruška sami, kmotřička sama, Janinka sama, jen tam v roždí se ten mladý brouček oženil, a byli staří i mladí pěkně pohromadě.
A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vycházelo, čekával Brouček na toho mladého z roždí, a letěli spolu domů. A svítili a svítili, a ta velká silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu, a psávala dlouhá psaní, a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou bělounkou zástěrku, a pomáhala v kuchyni kuchařce. A ten bělohlavý Pavlíček — ne, ten tam nikde nebyl. Myslím, že byl někde na školách.
A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci že už nikam nepoletí. Jenom že se všickni ještě sejdou, a když si to kmotřička tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roždí, mladí i staří, Janinka a Brouček s Beruškou. Měli koláče s tvarohem a s mákem, a Janinka jim poslala po kováříkovi celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A seděli kolem kamen a povídali, ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatínek také ne, a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali. A pomodlili se, a počali se loučit.
Ti z roždí spěchali tam za stráň do roždí, Janinka do mechu mezi vřasu, ale Brouček s Beruškou zůstali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu ucpají a urovnají. A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, „Poslouchej, Beruško,“ povídal Brouček, „pojďme také Janince pomoci.“ A šli. Janinka si to právě snášela z komory do kuchyňky. „Janinko, my vám jdeme pomoci. To jsme hloupí, že nám to dřív nikdy nenapadlo, viďte.“ — „I toto, milé děti. Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte.“ — A pomohli jí. Pak se dali doma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli si všechno do kuchyňky, zavřeli uvnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dvéře i okna mechem, a teď aby si třeba mrzlo.
A pomodlili se a lehli, a spali a spali a spali. To se jim to spalo!
