Broučci (1919)/VII.

Broučci Jan Karafiát
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

„Ty kluku, ty darebo, ty tuláku —“ (Str. 55.)

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno, — tráva po pás, rosa jak granáty, — a ty včely tolik bzučely, a ti cvrčci tolik cvrčeli a tam u potoka slavík v křoví klokotal. Aj, čas tvůj čas milování.

Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve světnici a něco si povídali, Beruška pomáhala mamince v kuchyni, Brouček byl venku u palouku a čekal na Janinku. Byl zas takový silný a velký, a vznášel se vysoko do povětří. A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřase naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. „Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš-li poslouchat?“ — „O, budu.“ — „A proč bys chtěl poslouchat?“ — „I, že si to všickni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo.“ — „Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě horšího.“ — Brouček chytil Janinku za ruku: „Však já budu přece poslouchat!“ — „Ano, až tě Pán Bůh naučí.“

Maminka už měla čokoládu a ty smažené věnečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát kolem, — jako by nic! — a spustil se u Janinky na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek začal: „Milý Broučku, vzpomeň si teď rok, když si poprvé letěl. Všickni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslouchal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli žádný nenadáli.“ Brouček už měl plné oči slz a díval se k zemi. „I už ho nechte,“ a poleťme!, vpadl do toho kmotříček. „Však on si dá teď pozor.“

A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka, a maminka už nemohla dechu popadat. „Počkejte, já už nikam nemohu.“ A oni počkali, a maminka plakala: „Tak jen leť, můj Broučku, však už tě snad na přesrok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprovázej.“

Rozloučili se, a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely, — až už je nebylo vidět. „Ach, jen kdyby poslouchal!“ začala maminka. „Já se bojím, že nebude.“ A byla by asi ráda slyšela, co myslí Janinka. Ale Janinka přisvědčovala a neříkala nic. „I, on bude,“ myslela kmotřička. „Teď už má přece rozum a jest dobrák. Ani mu to nedá.“ — „Ó, když mu to dalo poprvé,“ ozvala se Janinka, „dalo by mu to také po druhé. Ale já věřím, že ho Pán Bůh naučí poslouchat.“ — Maminka vzdychla a neříkala už nic. Letěla prapomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.

A oni letěli — okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady, – a ze všech stran: „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ „Zdař Bůh!“ Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali. „Já se přece bojím ho tam nechat,“ pravil tatínek. — „I co,“ odporoval kmotříček. „Kde hřešil, tam ať dělá dobrotu. Pořád u něho být nemůžeme, a chce—li neposlouchat, může všady neposlouchat. Já bych ho tam nechal.“ A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. „Poslouchej, Broučku, – tak tady zůstaneš. Tadys hřešil, tady dělej dobrotu. My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem.“ A letěli.

Brouček letěl rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tamhle jest ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím jasanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku hráli si na slepou bábu. Dnes tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech, — okenice zavřeny, — jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo; a „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tak Brouček také letěl a svítil a svítil, a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil a pořád svítil. Při tom myslel na maminku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat. A svítil a svítil, a ti kohouti kokrhali, a ty hvězdy začínaly blednout, a bledly a bledly, a tam od východu se tolik rdělo, a tu letí tatínek a kmotříček: „Broučku, poleť, slunce už vychází.“

A letěli domů. U vřasy stála Janinka a čekala. „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ — A ona také: „Zdař Bůh!“ A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda, a maminka byla teprv ráda. A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád pěkně svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice zavřeny, a ta velká paní s těma kaštanovýma kadeřema seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčochu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.

A když tam zas jednou hned po západu slunce přiletěl, tu se procházel po zahradě s tou velkou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si povídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali, a vytahovali tomu vojáčkovi kord, a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přec poznal, že jest to ten hodný kaštanový Fréda, a byl rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost, a Janinka měla radost, a Brouček měl dobré svědomí.

A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jakoby křidélka bolela, a tak že poletí pomalounku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit. Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí — ach, co on nevidí! — Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky, — a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.

„Kdo pak jsi? A co pak se ti stalo?“ — „Já, — já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mne už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď jest tma, a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila.“ — „Ty jsi Verunka? I neplač. Kde pak zůstáváte?“ — „My zůstáváme v růžtce.“ — „V růžtce? Viď, to jest tam před potokem na mezi. I já vím, kde to jest. Pojď, já tě tam zavedu, a neplač.“

Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíčky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku, a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli s vrchu, už byli nedaleko potoka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků — vždyť oni celou noc nespali. Pořád Verunku hledali, a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti, Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl on už ten tam.

Však už na něho doma čekali. „Kde paks byl, Broučku,“ ptal se tatínek. — „Já jsem musel zavést Verunku domů. Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu.“ — „Kde pak oni zůstávají?“ — „Tamhle za potokem na mezi v růžtce.“ — „A co pak ti řekli?“ — „Nic. Já jsem honem letěl domů.“ — „Nu dobře,“ řekl tatínek. A jako by nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud dobré svědomí, a jako by nic.

Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá, a počne mudrovat. „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost.“ A tak si to povídal na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, — a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.

„Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť ty nejsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?“ — „Ale jak pak ty víš, že já jsem Brouček?“ — „I tatínek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček, a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“ — „A poslouchej, Verunko, co pak vy děláte?“ — „My? My povídáme lidem, kam se dostanou, jestli do nebe nebo do pekla.“ — „A jak pak vy to víte?“ — „I to my už víme. Když letíme nahoru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla.“ — „Ale! A poslouchej, kam pak se dostanu já, a maminka a tatínek, a Janinka a kmotříček a Beruška?“ — „Kam? To já nevím. Počkej, já se zeptám tatínka, až přiletí domů.“ — „Kde pak on jest?“ — „On letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí.“

A tu on letěl. Brouček ho spatří, a jako by neměl dobré svědomí, otočí se a pryč — vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. „Broučku, už poleť!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.

A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal a započal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zastavil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růštky Verunka.

„Broučku, však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane, a ta Janinka také, ale ty ne.“ — „A proč pak ne?“ — „Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem, a povídal, že kdybys teď umřel, že bys se do nebe nedostal. Abys prý si vzpomněl, co jest u vás to první.“ — „To první? Co pak to jest? Já nevím.“ — „I, to jest zle, když ty ani nevíš! U nás jest to první mluvit pravdu, a hned to druhé jest poslouchat. Víš, — tatínkovi to bylo líto, žes mne přivedl, a že bys se přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu.“ — „Ó, však já už vím, co jest u nás to první. Ale já musím letět.“ — „A přiletíš zas?“

Ale Brouček už letěl. „Já nevím,“ — a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítit a svítil a svítil až do bílého rána. „I už poleť, Broučku!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.

Doma byl Brouček zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a počal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Jen když svítím. Tady jest nás bez toho nazbyt, a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. A tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má—li, nemá—li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.

„Broučku, však já jsem si myslila, že přiletíš. Já mám ráda broučky, když pěkně svítí.“ — „A poslouchej, Verunko, ty bys také chtěla být takovým broučkem?“ — „I kdybych nebyla Verunkou, já bych — —“

Ale tu najednou přiletí od potoka takový mladý rozzlobený Verunek. Celinký červený jako oheň, a ty černé oči se mu jen jiskřily. A už se sypal na milého Broučka. „Ty kluku, ty dareba, ty tuláku, — ty jsi špatný chlap, víš? Ty kluku! Však já jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty kluku, co ty tu máš!“ A při tom hned na Broučka dorážel.

Verunka se lekla, a utekla domů. Brouček se také lekl, a počal couvat. Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytne ještě jiný Verunek. „Pojď sem, pojď sem, tady jest ten kluk!“ A on přiletěl, a pustili se z obou stran do nebohého Broučka. „Ty kluku, proč si ty nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ A jeden ho mlátil s pravé strany, a druhý ho mlátil s levé strany.

Brouček coufal a coufal, a jak tak se bránil, ale za jednu dostával dvě, a to pořádné. A pořád: „Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ Až byli dole u potoka. Tu mu ten první Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. „Tu máš, ty kluku, a ať se zde víckrát neokážeš!“

Pak už ho nechali, a Brouček honem vyskočil, a jako by nic. Tu levou zadní nožku za sebou jen jen vlekl, a moc ho to bolelo, ale styděl se plakat.

Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahrady tak daleko. – Zalezl do trávy, a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak vrávoral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: „Co pak ti jest, Broučku? Vždyť se motáš.“ — „Tatínku, já jsem upadl, a udeřil jsem se.“ — „Ty žes upadl? Kdo pak to kdy slyšel?“ — „Ano, já jsem padl na zem, a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout.“ A když to tatínek slyšel a viděl, jemu bylo Broučka líto, a šel a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.

Maminka je viděla z okna, a byla hned celá poděšená. „Co pak se stalo?“ – „I, Brouček povídá, že upadl, a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslit.“ — „A tys upadl, Broučku, a moc ses udeřil?“ — „I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mne moc bolí.“ A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet, tak aby si šel lehnout, že do rána bude dobře. A Brouček si lehl, ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožka ho moc bolela a byla zapálená a oteklá.

A tak musel tatínek letět sám, a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už spěchala, a nesla s sebou olejíček z mateří doušky. Neříkala nic, a neptala se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namastila. Teprv, když byla s Broučkem sama, začala: „Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?“

Ale Brouček ani necekl. „Inu, když si to chceš nechat na svědomí, – jest mně tě líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám.“ A s takovou Janinka odešla.

Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den že zas s tatínkem poletí. A letěl, jako by nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.

Ta velká paní seděla pod jasanem, a pletla punčochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla, a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal, a svítil, a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo, a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšiml, ani kmotřičky, ani Berušky, a Janinky jako by se skoro zas bál, jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.

Až jednou, už zas k podzimku, drobátko z večera svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, a začal mudrovat. „Vždyť by to dlouho netrvalo, a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima.“

A tak si povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil, a poslouchal. „Co pak to?“ Tam z růžtky se ozývá tolik zpěvu, a hned zas tolik jásotu a lomozu. „Co pak to?“

A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. „Zlatohlávku, co pak to tu jest?“ — „Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu?“ — „I, pro pána! Že má svatbu?“ — „Arciť že má. Bere si mladého Verunka tamhle na druhé straně z šípku.“ — „Toho? Viď, jest takový rozzlobený, a oči se mu jiskří.“ — „Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven.“ A oni šli z růžtky ven, v předu Verunek s Verunkou, — vedl si ji za ruku.

Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všecko obracelo, a jako by mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octnul u háječku: Pod skalou vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.

„Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. Ale Brouček nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. „Co že se ti stalo?“ Ale Brouček plakal a plakal.

Tak si Janinka k nìmu sedla, položila mu ruku na rameno: „Slyšíš, Broučku, slyšíš! Co že se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?“ A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. „Co že se ti stalo, Broučku, co? Tak mně pověz!“ — „Ach, ona má svatbu.“ — „Kdo?“ — „Verunka.“ — „Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak myslila.“ — „Ano, a bere si toho Verunka. To on mě tenkrát tak ztloukl.“ — „To on?“ — „On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem, — ona mně jednou povídala, že by chtěla, — a tu on přiletěl, a začal mě tlouci, a zavolal si ještě jednoho, a pořád mne tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají svatbu.“ A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by bylo bývalo Janince Broučka líto.

„Ach, ach, Broučku, vždyť já jsem se toho pořád bála, a ty ne, ne — že budeš poslouchat. Pamatuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který pak poslušný brouček opustí své místo, a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdo pak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známost s verunkou, a aby si snad dokonce na ni myslil. Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to jest, Broučku, žes ty tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí.“ — „Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem.“ — „Ano, ale lhals. Oni si to jinak myslili, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej. Tím to děláš jen horší. Teď honem ještě leť, a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej.“

A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli rozcházet, počal se Brouček zpovídat: „Prosím vás, tatínku a kmotříčku, — když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem. Dva verunci se na mne sběhli a ztloukli mne.“ — „Verunci? A proč by tě oni tloukli?“ — „Já, já — jsem byl několikrát tam u té růžtky, — prosím vás odpusťte mně to. Mně jest toho líto.“ — Tatínkovi vstoupili slzy do očí: „Ach, ach, — ale, tak já ti to odpouštím,“ a Brouček mu políbil ruku.

S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští, jen kdyby už upřímně poslouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený, a skoro ani nepromluvil. Jednou, už hezky pozdě, když všickni ulehli, myslila maminka, že Brouček spí, a začala tatínkovi po tichoučku vypravovat: „Tak zde byla Janinka, a povídala, že už bude čas, abychom Broučka oženili.“ Brouček však nespal a slyšel to. „Ne, ne, maminko, já se nebudu ženit.“ — „I mlč, Proč by ty se neženil!“ — „Ne, já se nebudu ženit.“ — „I však ty se budeš.“ — „Ach ne, maminko, já se nebudu ženit.“ „Nu, tak nechť. Ale teď jen spi.“

A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Janinky. „Já se nebudu ženit.“ — „Ty že se nebudeš ženit? A proč bys ty se neženil?“ — „Vždyť se každý nemusí ženit.“ — „Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí. Poslušný brouček se aspoň každý žení, když může. Tak to Pán Bůh chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě anebo někomu jinému líbí, anebo proto a jedině proto, že to tak Pán Bůh chce.“ — „Ale vždyť vy jste se také nevdala.“ — „Nevdala, — protože jsem nemohla. Beruška nemůže jít, a nemůže si někoho namlouvat. Ona musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný hodný brouček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná, a ví, že proto pro ni nikdo nepřišel, že Pán Bůh nechtěl. Tak to jest, Broučku, tak. Teď to ještě nespěchá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce. Vždyť už je maminka stará, a začíná jaksi churavět. Co pak nechceš, aby si mohla přece trochu odpočinout? Tak už jen leť. Však už to dlouho nebude trvat.“

A Brouček neříkal nic, a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho netrvalo, a počínalo být zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě u Janinky sejdou.

A sešli se, kmotříček a kmotřička a Beruška, a tatínek a maminka a Brouček, a pak ještě ten mladý a starý brouček z roždí, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky, byl dobré mysli, ale neříkal nic.

Maminka měla ze zimy veliký strach. Dříví že mají dost, ale že jest taková daremná, že neví jestli to přečká. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A tak si povídali, až zas započalo loučení, a každý si letěl po svém. Janinka stála před chaloupkou v mechu, a dívala se za nimi. Však už bylo zima. Maminka si hned lehla, a tatínek s Broučkem se dali do práce. Všecko snesli do kuchyňky, zavřeli vnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, úcpali dveře i okna mechem, – a teď aby si třeba mrzlo. Ale maminka měla přece jaksi strach.

Ještě se pomodlili:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

pac a pusu, a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.