Bodláčí z Parnassu/Vrátilo se…
| Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický | ||
| Žena | Vrátilo se… | U cesty |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vrátilo se… |
| Podtitulek: | J. V. Sládkovi |
| Autor: | Jaroslav Vrchlický |
| Zdroj: | VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 54–55. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání.
Zástup lidí u rybníka… Tajný šept a hlasné lání.
Co se stalo? — Malé dítě vrhla na břeh tady voda.
Jaká hanebnice matka! — Hezké dítě! — Věru, škoda!
Vskutku! — V písku pode hrází namodralé tílko leží,
ocúnu jak bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží,
v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů.
Čí to dítě? — Kdo ví, čí je? — Co s ním? — Lid tak mluví spolu.
Do vsi máme přes hodinu. — Noc již tady, třeba spěchat!
A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat
dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne;
rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne.
Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli.
Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí.
Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata.
Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá.
Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko,
od Božího Těla svadlý věneček na bledé čílko
vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou,
ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou.
Kmet leh’ v jizbu na své lože — otevřené nechal dvéře.
Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře.
Ubožáček, již má pokoj… svíčky plamínek se kloní
větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí.
Nyní kroky… kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací
teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí,
jistě kdos ji doprovázel… to ta mládež… šestnáct roků
a již plamen touhy v srdci a již jiskru vášně v oku;
co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky…
Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky.
Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici.
Ano, to je vnučka jeho Lida… vidí, s bledou lící
stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena,
náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena:
„Moje dítě… vrátilo se!“ — Stařec chvátá k ní, však bledá
ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá:
„Vrátilo se… přišlo za mnou!“ — Co to pravíš, tvoje dítě? —
„Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě
vrhla jsem je, ale, Bože, ono nyní vrátilo se!“
Vyběhla ven… jako ohlas v topolech a ve rákose
zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“
Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem,
v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem.