Bodláčí z Parnassu/S Danteovým „Novým životem“

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
V konec století	S Danteovým „Novým životem“	Všední stesk

Údaje o textu
Titulek:	S Danteovým „Novým životem“
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 145–148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To jiný svět dnešnímu víru cizí.
Tam ještě poesie zlaté řízy
se dotýkají rtové milující.
Tam s lunou mluví se a večernicí,
tam při pouhém již jednom pomyšlení
na drahou bytost jímá srdce chvění
a tváře žhnou a blednou, mdloba tělo
v svor tuhý jímá, pot operlí čelo,
dech vázne v hrdle, v uších nebeskými
to nápěvy zní, paměť hledá rýmy,
tam básní každý, kdo miluje trochu,
kdo obraz maluje neb tesá sochu,
a každý miluje, kdo vskutku žije.
Tam ještě štěstí, neb tam poesie,
tam sladké touhy, záchvaty a dumy,
a jak v těch řádcích plakati se umí,
jak za dob Homérových, slzí věno
tam ještě lidstvu přáno, neztenčeno.
A potkat ji, tu srdce svého paní,
to každou krůpěj krve s tváře shání,
ji pozdravit, je vrchol všeho blaha,
a mluvit s ní, to nad hvězdy až sahá;
den jeden bez ní — nekonečné moře
a život bez ní — pustý luh, kde hoře,
a hořký blín jen odříkání kvete.
„Ó poutníci, již zamyšlení jdete!“
tam rty si opakují tóny všemi,
a večer když se sklání k siré zemi,
ret líbá blánku, básník rozechvělý
„kam samé anděly den kreslil celý“.

To jiný život, než století toto.
Ó Dante, Cino, Calvacanti, Giotto,
ó velké stíny, jak jste jinak žili
a jinak z číše věčné krásy pili!
Vám v tváři velká, svatá přísnost leží,
jež ví, co chce, kam cílí, a tou svěží
byl vždy váš duch a nikdy neutýrán,
byť denním bojem jako náš byl svírán;
tou přísností, v níž velkosti rys ztajen,
byl ohromný svět Komedie zbájen,
tou přísností, jíž každá fraška cizí,
ó Giotto, splývaly tvých světic řízy,
neb pravdou bylo, štětec, péro, tuha
co tvořily a s aureolou duha
jak dým a pekla plamen v teskném vření,
neb všecko vycházelo z přesvědčení.

Dnes láska svatá, již jste sladce pěli,
též ztratila svůj věčný význam celý.
Víc člověk duši v ženském nezří těle,
a v ráz je setřen malý zbytek pele,
jejž v duši jeho na tvář stele mládí.
Ký div, že brzy dnes i láska zradí,
že prázdno zírá po vypité číši
z milenců duší, že jen ucho slyší
vzdech vlastních ňader, ne však odvet její;
dnes pouze čivy se a žíly chvějí,
však duše spí a výše nezatouží,
než jakou cetkou zkrášlit vlas, jenž krouží
se kolem šíje, nebo záhyb řízy.
Sny básníků jsou dívčím duším cizí,
a kdyby dnes, ó Dante, ten, kdo cítí,
dal duši duše své tvé „Nové žití“,
jak blázen stál by, jak ztřeštěnec před ní.
Jak těla, tak jsou dnes i duše všední.

Kde’s štěstí světa, lidstva ráje mladé?

Nám každá chvilka jinou masku klade
na ubledlou tvář, stařec jako děcko
již samá pósa, že chcem vědět všecko,
ztrácíme sebe, vlastní duše vůni,
jež nemůž’ jedné pravdy na výsluní
se rozvít zcela, pod různými pásy,
jen tryská v květy zakrnělé krásy.
Chcem na té krátké, vratké žití pouti
vše věděti a všecko obsáhnouti
ve práci Danaid, však v síto ducha
změť vln se dere prázdná jen a hluchá,
na druhé straně by vytekla všude.
Čtem tisíce knih — co nám po nich zbude?
Stem oken díváme se do přírody
a vidíme míň souzvuku a shody,
než mudrc před svým sudem oknem jedním.
V ráz dáme uštvat životem se všedním
a brzy unaveni víme sotva,
co sami chceme. Víra chabá kotva
a věda skála, kde se kotva láme.
Nás všecko vnadí, podvádí a klame,
ba nedovedem těšiti se ani,
když první zříme Vesny pousmání
po dlouhé zimě. Pouze peníz chřestí
o misku zisku, symbol všeho štěstí.

Pro umění též nadšení již schladlo,
ve kramářů špinavé ruce padlo,
již pro sebe jen z idealu těží,
za korouhvičkou denní mody běží,
po prázdném zvuku hesla zle se fantí
a pyšné říkají: „my diletanti!“
jen z dlouhé chvíle očuchují básně,
je tenkrát chválí, tráví-li jen krásně,
a v strachu o píď svého já se třesou,
na velducha svůj loket, váhy nesou
a proti velkosti, kde mohou, tyčí
své „nechcem chápat“ jako rohy býčí.

A přec hrob stejně zhltí nás jako ony
z dob šťastnějších! Nač boje ty a shony,
při kterých vždycky vyjde duše s prázdnem,
kde mudrc divousem, kde básník bláznem?
Zda není líp, svůj starý hledat kořen,
čím člověk moh’ být k dobru, lásce stvořen,
žít myšlénce své, touze své i citu,
let ptáků stopovati na blankytu,
zřít s klidem, jak se obnovuje listí
mladistvou Vesnou, jak se hvězdy čistí
v říjnových nocích paprskovou rýhou?
Nad věčné přírody tak skloněn knihou,
jen jednu duši v své, tu zbožňovanou,
s ní poesie na noc zpít se manou,
jí šeptat v sluch, co ret se s retem bratří:
„Jak blah, kdo na tě, duše krásná, patří!“