Bodláčí z Parnassu/Při bourání trestnice svato-Václavské

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Dětem	Při bourání trestnice svato-Václavské	Nad troskami Karlova mostu

Údaje o textu
Titulek:	Při bourání trestnice svato-Václavské
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 79–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V staré zdivo motyku mocnou ranou
vetkla první dělnická ruka hrubá;
malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým.
                  Za ranou rána!

Dutě zní to chodbami. Temný rachot.
Steré ruce trhají trámy, latě,
prachu víry na chvíli zkalí nebe.
                  Sekery, háky

V chvatné práci vesele řinčí! Brzy
z obrovského kolossu zdi ční holé
příčným spjaté trámovím, jímž se směje
                  dubnové nebe.

Čistý azur poprvé v hloub se dívá
v kobky zvyklé řinčení pout a želez,
stínům zvyklé, nadávkám, klení, stráže
                  rhytmickým krokům.

Zdivo padá. Kamenem každým, dolů
který letí v průvodu štěrku s pískem,
padá cosi plného těžkých žalů,
                  kletby a vzdechů.

Padá cosi z příšerných tvojich stínů.
Minulosti! Slzami vlhké býti
zdá se mrtvé kamení, v něž teď ruka
                  dělnická tříská.

Tuhá, tvrdá, mozoly svatá ruka
stěží sebe poctivou prací živíc,
boří starých žalářů silné klenby,
                  mohutné klece,

V nichž se krčil za mříže jatý Zločin,
krví bratra zmokvanou kšticí třesa,
v nichž se kálo samotou, posty, pouty
                  dědictví Kaina.

Velký symbol budoucí zřím tu doby.
Trhá klenbu žalářů dělná ruka.
Jako Kristus lupiče mrskal z chrámů,
                  posvátná Práce

Mrská Zločin důtkami svého hněvu,
kácí hrdé pevnosti viny, hříchu,
rovná s zemí Zoufalství smutný asyl,
                  Volnosti kynouc.

Rychle k dílu! Padejte vetché valy!
Každá rána propouští sem pruh nebe,
úzkou zdiva trhlinou již mi kývá
                   z protějších břehů

Stará Praha! Velebný dóm v svých parách,
svěží zeleň Petřínských táhlých strání,
domy, domy! S kytkami starých stromů
                   směje se Smíchov!

Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo
kde se táhlo linií jednotvárnou,
stůjte brzy paláce, řady domů,
                   dílny a školy.

Kde zněl dříve v rachotu mechanickém
tkalcův přístroj pod rukou zločincovou,
duňte mocně v továrnách klidné práce
                   kladiva rány!

Jako zvony velkého příští duňte!
Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě,
v režném šatu trestanci kdy šli kolem
 s bodáku četou,

Brzy hoň se veselá, ryčná mládež,
naplň hlasně povykem prostor ulic,
val se proudy s torbami jásající
                   úderem čtvrté.

Mrtvé ticho odlehlé čtvrti! — Bylo!
Dnes již topor s kladivem vítězícím,
práce klopot, dozorců bystrý povel,
                    vozy a koně,

Všecko hlásá velikou změnu doby,
všecko hlásá, do prachu jak se hroutí
nejen Viny věznice svory, pouta,
                    nýbrž i Vina.

Tato první skřípajíc zuby musí
couvnout od nás, Michalem sklaný démon,
dál vždy, dále k oblasti ledných pólů
                    v nejzazší Thuli.

Volné lidstvo Myšlénkou, silné Prací
v slávě nohu postaví v tyto trosky
že kdys byly, zapíše Klio do hvězd
                    démantným rydlem.