Bodláčí z Parnassu/Na starém hřbitově židovském

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění	Na starém hřbitově židovském	Západní Čechy

Údaje o textu
Titulek:	Na starém hřbitově židovském
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 93–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak v pláni Thebské nebo u Karnaku
ve trosek moři, ve kamenů tříšti,
jež v dál se táhnou nedozírné zraku,
se hroby vlní k řadě řada děsně,
se v luny svitu míhají a blyští,
jak vojska šiky zkamenělé, těsně,
jež vzdorovat chtí zimě jako vesně.
 
Nad sebou takto trojí řadou leží,
tíž vlastní stále hloub je v hlínu tlačí;
kol drobná travka vyrůstá a svěží,
bez soucitně tu modrý a tam bílý
se sklání k nim a hustém ve chumáči
si sednou v dubnu fialky v kruh milý,
by soucitně, co dole čas rve, skryly.

Pomníky žluté, bílé, divných tvarů!
Kdo spočívá tu, v které zemi zrozen?
Za štěstím vyšel a zde propad’ zmaru.
Tu ruce kněžské vzhůru pozdvižené,
tam konvice, tam jelen, lev a hrozen,
znak rodu, cti zde stejné málo cenné;
nad vším se svorně jedno nebe klene.

A jedna země, matka všech, zde kryje
talmudu moudrost jak chtíč lačný zlata,
a času příval divě kolem bije
a staré modly kácí, nové vznáší;
za jiným cílem dnešní člověk chvátá,
co každou vesnou nová tráva raší
kol pomníků, jež v světle denním straší.

Ostrove mrtvých! V hlučné města vřavě
ty výspo klidu, samoty a ticha!
Proud nové doby podrývá tě dravě,
však posud kameny tvé v slunci svítí,
zde posud s fijalkou bez kolem dýchá,
zde posud unavená duše cítí
ten velký bol, tu malou cenu žití!

Ostrove mrtvých, skoro srovnán v zemi,
jak majáky zkad náhrobky tvé trčí
se svými bájemi a tradicemi,
kdo kostem drahých vzdá tu upomínku?
Lamp není zde, ni ozdobného smrčí,
čí ruka as tu ku prostému vínku
na římsu klade kámen ke kamínku?

A přec i tady není pouhou bájí
ta síla ducha, prorocké ty vzněty!
Co kamínků dlí na pomníku kraji
moudrého rabbi Löwa Bezalela,
čí kadoš v úctě šeptaly tu rety?
Co hrobka Baševiho osamělá
bez pocty, holá příšerně se bělá!

Kol mistra u nohou i podle hlavy
co lehlo věrných žáků! Bez teď kývá
nad kamením, ještěrka hledí z trávy,
do ticha z dálky jak stlumená řeka
sem občas hlahol z blízkých ulic splývá;
tam život vře, boj zuří, záští štěká,
tam tyran na šíj oběti své kleká.

Boj o život! Ó, prachu Israele,
i tebe dotýká se v mrtvých tiši,
štván znova tvůj lid jako v době ztmělé,
na prahu stoje dvacátého věku;
zas žluč a hořkost ve tvojí vrou číši,
zas propadl jsi šklebu, záští, vzteku,
že stydno hlásiti se ke člověku.

Ta doba naše mohla zapomníti,
jak velké světlo, jak sloup Hospodina,
ty’s před všemi nes’ v časů vlnobití!
Ne z víry víc, jen z potřeby a zisku
tě raní důtky dnes a zítra slina
zpět ženouc tebe v čas, kdy v horkém písku
tě farao štval k stavbám obelisků.

Ta doba naše bez studu a lásky,
jež všecko deptá a jež pedantická
na systémy vše tká i na otázky,
že dýchat chceš a žíti v středu lidí,
ti klade za vinu; ó vina lidská!
Ty’s propad’ jí a kam zrak můj se řídí,
v tom hřbitovu tvůj vlastní osud vidí.

Ó přilni k zemi, jež tvé hroby hostí,
to jediná můž’ tvoje býti spása,
splyň s mořem, v kterém spí tvých dědů kosti!
Ó příroda ti vlila v žíly sílu,
vzdor otroka, jenž vazby svoje střásá,
to zužitkuj a vstaň, svou přes mohylu
nám podej ruku k společnému dílu!

Neb jinak budeš v krvi toho těla,
vždy téci sám a jako krůpěj cizí,
bez vztahu k celku, krůpěj osamělá,
a příval nových snah, v nichž plémě nové
se zvedá, setřese tě s lemu řízy
jak cesty prach. Co platni zářní snové
tvých mudrců, co tvoji prorokové?

Máš ovšem dosti bratrů v světě šírém,
však nemáš vlasti, v tom tvá celá kletba!
Jdeš, Ahasver, ve srdci s věčným štírem,
míň romantický, ale stejně v prachu,
tvé zlato pouze dračích zubů setba,
škleb zpět tě vrhá ve každičkém vzmachu,
a davu podnětem jsi ku postrachu.

Sionská lani! — Připouštím, že časem
jsi oděla se často v rouno vlčí,
že povrhla jsi proroků svých hlasem
a liškou byla v teplém chlívě bratů,
že’s ozvala se vždy, kde právo mlčí,
že’s kořistí všech vykoupila ztrátu
rvouc slední cetky z lidstva majestátu:

Leč kdo je čist před velkým dějin soudem?
Za přehmaty své trpěla jsi věky,
tvých synů krev se rozvlnila proudem,
a ještě dnes tvá ruka není čistá;
dnes ještě bouří proti tobě vzteky,
pěst luzy na tvůj dům i hrob se chystá,
jak nesmířen by bledý stín byl Krista.

Tvůj mračný Jahvé usnul v mraků klíně,
náš vlídný Ježíš do mlhy se tratí,
co náhrobky tvé propadají hlíně,
idóly nové vztyčil věk již nový.
Zář budoucnosti zvedá se a zlatí,
zda — kdo to na úsvitě jejím poví? —
oltáře nové, neb zas nové rovy?

Čím budeš v době nové, lide starý?
Zda smírčím kozlem starých lidských hříchů,
či kvasem, jímž to v nové tryskne žáry,
co dřímá v krvi mdlé i apatické?
V jho jedno s námi vpřažen v stejnou líchu,
potáhneš v jedné velké roli lidské,
žár slunce starý v krvi heroické?

Kdys mořem sám, teď v steré dělen stružky,
ba v krůpěje, jež věrny pouze sobě,
než dějin Atropos své zvedne nůžky,
nit zpuchřelá pod jejich klesneš svorem
bez významu a váhy, sešlý, v mdlobě,
jed viny otců ve svém těle chorém,
obtíží sobě, svým sousedům morem?

Ó hroby, kameny, ó mrtvých davy!
Ó mluvte k živým, doba pokud vhodná!
Ó staří rabbi, vzneste šedé hlavy,
vy, již jste milovali tuto zemi,
jež asyl dala vám jak matka rodná.
Ó rcete vnukům, dějin svědci němí,
by přilnuli k ní s city lásky všemi!

Vy, kdož jste lidskost svatou jen a ryzí
na štít svůj psali bez rozdílu víry,
ó pohleďte sem dřív, než doba zmizí,
již předběhli jste prorockým svým duchem.
Být člověkem, kam světa kruh jde šírý,
je zákon jediný! Tím svorným ruchem
se míza probudí i v proutí suchém.

Kéž vaši vnuci jsou to živé proutí
na starém kmeni, jenž vás vlídně přijal!
Pak týž Bůh, jenž nám nedá zahynouti,
Bůh lidstva, zadrží vás nad propastí.
Jak z kostí dědů láká záhon fijal,
květ nový začne s vašich štěpů třásti
na jedné půdě, společné všem vlasti.