Bodláčí z Parnassu/Česká legenda vánoční

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
Tři návštěvy na Řipu	Česká legenda vánoční	Lermontov

Údaje o textu
Titulek:	Česká legenda vánoční
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 113–114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem.
Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ — To česká zem!
„Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín
a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin.

Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor,
z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór:
„Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami,
však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami.

Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl.
Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl
Stín tmavší — to svatý byl Petr — rozhrnul zvolna svůj šat,
pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád.

„Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu
vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů,
ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit,
pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“

Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již.
Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž.
On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte,
tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete.

A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světě los tvým!
Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým.
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést,
tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd.

Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.
Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!
Co cizích ústrk a zloba? — Však vlastních bratří zášť,
ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.

Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést,
bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst,
tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví,
když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“

Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál,
nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál
s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst.
A s rozdělením dárků již Petr hotov jest.

Již Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“
Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal:
„Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest,
proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“