Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý třetí

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý druhý	Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý třetí
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto ventitreesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 120–124.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak v skrytu milých snětí odpočívá
pták ve hnízdu svých sladkých mláďat dlouhou
a celou noc, jež věci vše nám skrývá,

By uzřel je, se těší milou touhou,
a slídil kolem jejich po potravě,
ta trudná péče je mu slastí pouhou,

Na hrotu větve sedí nedočkavě,
čas předbíhá, po slunci ohlédá se
a zrakem visí jitra na záplavě:

Tak vzpřímena má paní v celé kráse
své stála, dívajíc se v onu stranu,
kde slunce menším spěchem kroužit zdá se.

Mně, v úvahu když zřím ji zahloubánu,
jak tomu bylo, který sice kojí
se nadějí, ač jiné měl v svém plánu.

A dlouho netrvalo ono dvojí,
já myslím čekání a myslím zření,
an nebe zvolna celé v jasu stojí.

A Bice děla: „V tomto okamžení,
viz triumf Krista, viz tento plod zžatý
z té sféry víření, v tom shromáždění. —“

A její obličej plál celý vzňatý
a oči plné veselosti měla,
že nepopíše duch je žasem jatý.

Jak v nocích úplňku Trivia skvělá
se v kruhu věčných nymf zářící směje,
hloub nebes jimiž malovaná celá,

Na tisíci lamp Slunce že se skvěje,
jež zažíhá je, zřel jsem; stejně v žití
tak se sluncem a hvězdami se děje.

A živým světlem prokmitá a svítí
tak mocným jasem blýskající látka,
že, nesnesa ji, musil jsem tvář skrýti.

Ó Bice, průvodkyně drahá, sladká…!
A ona ke mně: „Teď, co tebe zmahá,
jest síla, proti níž vše síla vratká.

Zde Moudrost je a Moc a z nich tu sahá
most, který spojil nebesa a zemi,
po čemž tak dlouhá v lidstvu byla snaha.“

Jak oheň, který roste ručejemi,
mrak prolomí a že má místa málo,
dští na zem proti zvyku svému, němý.

Ze sebe vyšel duch můj, cítil, vzplálo
v něm nové síly vření při tom kvasu,
tož nemůž’ vzpomenout si, co se stalo.

— „Teď oči otevři a viz mou krásu,
neb uzřels věci takové, že snésti
tvůj může zrak můj úsměv plný jasu! —“

Jak tomu, kdo sen zapomene, jesti,
když vzbudí se a nadarmo se snaží
snu obraz nazpět v paměť sobě vésti:

Tak v ucho mé to povzbuzení vráží,
tak vážné, díků hodné, dlouhým věkem
je časy z dějin knihy nevymaží.

By jazyky nejkrasším zněly vděkem,
jež Polyhymnie a sestry její
svým nejsladším kdys krmívaly mlékem,

Mně k pomoci, když onen úsměv pěji,
díl tisící by pravdy nedosáhly,
jas vylíčit, jenž v tom plál obličeji.

Tak vylíčiti ten Ráj neobsáhlý,
má svatá píseň dělat musí skoky,
jak ten, kdo vidí cesty konec náhlý.

Kdo uváží však cíl můj převysoký
a břemene tíž, ten nebude láti,
že pod ním smrtelné se chvějí boky.

To není řeka, kterou mohou bráti
se lehké člunky, již hrot lodě dělí,
ni plavci, jenž chtí sebe zachovati.

— „Můj obličej proč unáší tě skvělý,
proč neobracíš k rajskému se sadu,
jenž v Krista paprscích rozkvétá celý?

Zde uzříš růže přespanilou vnadu,
v níž Slovo vtěleno, zde lilije bílé,
jichž vůně slouží spásy ku příkladu. —“

Tak Beatrice, já pak celý chýle
se k její radě, ještě jednou v světlý
ten jas jsem kázal pohlédnout své síle.

Jak oči moje, které stíny zhnětly,
ve Slunci, které kmitlo řasou mraků,
před sebou zřely velký luh a zkvětlý:

Tak davy světel bleskly mému zraku
a stohy paprsků se s výše lily,
jich zdroj mi zůstal ukryt ve oblaku.

Ó něho vše pronikající Síly,
tys pozvedla se, aby moje oči,
mdlé, ještě v prostoru se uvolnily!

A jméno květu, za nímž stále točí
se prosby mé, pohnulo ducha mého,
že k největšímu ohni ze všech kročí.

A můj zrak světla toho čarovného
když velikost a zářnou jakost chytnul,
jež zde jak na zemi je vítěz všeho.

V tom náhle plamen nebes zářný slítnul
v kruh složen, koruny jakosť ve způsobě
je otočil a kol se vírem kmitnul.

Nejsladší nápěv, který zněl by tobě,
a k sobě ducha lákal z žití víru,
jak hromu hlas by duněl v bouře době,

Tu maje svatou dostihnouti lýru,
jíž korunován onen safír krásný,
jímž jasnější modř svítí v nebes šíru.

— „Jsem láska andělská, jež ples ten šťastný
oblétám, který z toho lůna dýše,
jež naší touhy hostilo cíl spásný;

A budu oblétat jej, nebes říše
ó Paní, dokud syna sledující
svým vstupem oblažíš tam sféru výše.“ —

Tak melodie ona kruhem znící
se ukončila, Marie! v tom kane
z těch světel jeden výkřik holdující.

Sfér královský plášť, jež kol světů vane
a oživen jest, čím víc Boha vlivy
s dechem božím v záhybech svých plane,

Svých vnitřních břehů udržoval nivy
tak nade mnou, že jeho plápolání
jsem nepostihnul tam, kde stál jsem snivý.

Mé oči neměly té síly ani
na plamen ten se dívat ověnčený,
jenž vedle Syna vztyčil svoje plání.

A jako děcko utiší své steny
a k matce ručky vztahuje, když pilo,
tak duchem, na venek jenž rozohněný,

Zde každé toto svaté světlo bylo,
svým hrotem rostouc a tím lásku svoji
ku Marii mi zřejmě objevilo.

Pak před mým zrakem všecka světla stojí
a sladce zpívají Regina coeli,
že rozkoš ta jest věčná v mysli mojí.

Ó jakou hojností ta překypěly
ty sýpky nejbohatší těch, kdo v setí
jak dobří rolníci se v žití skvěli!

Zde s poklady jež druhdy ve zajetí
si s pláčem získali ve Babyloně,
kde zlato nechali, teď svátek světí.

Pod Synem vznešeným na slávy tróně
a pod Marií tady v blahu tráví
jak starém tak i novém po zákoně

Ten, který třímá klíče této slávy.