Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý sedmý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý šestý	Zpěv dvacátý sedmý	Zpěv dvacátý osmý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý sedmý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto ventisettesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 140–144.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Teď Otci, Synu i Svatému Duchu
pět začla slávu rajská obec širá,
až zpitý byl jsem v přesladkém tom ruchu.

Co zřel jsem, zdálo se mi všehomíra
být úsměvem, tož zpitost moje sklání
se v sluch můj a se zrakem do mne vtírá.

Ó plese nevýslovný! Slasti plání!
Ó žití, v němž se s mírem láska skvěje!
Ó jisté bohatství a beze přání!

Přede mnou čtyři zářné obličeje
se zastavily; jenž se první kmitnul,
zřím větší světlo, vůkol kterak leje.

A jeho vzhled takým bleskem svitnul,
jak s Martem Joviš kdyby ptáci byli
a jeden s peřím druhého by slítnul.

Ta prozřetelnost, kterou v sbor ten chýlí
se řád a úřadů všech rozdělení,
kol ticho kázala a v této chvíli

Jsem slyšel: — „Jestli barva má se mění,
jak promluvím, se nediv, ihned chystá
se těchto všech kol náhlé zabarvení.

Jenž na zemi se chopil mého místa,
dím mého místa, ten je ztracen,
neb prázdné jest před obličejem Krista.

Jím v stoku nečistou můj hrob jest zvrácen,
tak plný krve a tak plný smradu,
že plesá nad tím ten, jenž odsud skácen.“ —

Tou barvou, když jest slunce na západu
neb východu a proti mraku stojí,
zaplálo celé nebe vpřed i vzadu.

Jak žena cudná, která v těžkém boji
zůstává pevná, když o pádu jiné
zvěst slyší, přece chvěje se a bojí:

Tvář Bice změnila a ihned stinné
se stalo nebe kol jak v onom čase,
když umřel boží Syn. Však dále plyne

Řeč nová nyní v proměněném hlase;
však jiným hlaholem se ozývala,
však obličej svůj neproměnil zase:

— „Slyš, Krista nevěstu nevychovala
mý, Lina, Kleta krev jsou pro ní dána,
by zlato svému domu vyzískala,

By nebes jí se otevřela brána,
tož Pia, Sixta i Calixta v lkání
i Urbanova krev je prolévána,

A nebyl úmysl náš ani přání,
by křesťanů díl jeden po pravici
stál papežům a druhý k levé dlani,

Ni klíče svěřené mi vévodící,
by znamením se proti křtěným staly,
v boj táhly na válečné korouhvici.

Ni na pečetě by můj obraz dali,
na privileje prodané a lživé,
čímž stud a hněvu jiskry ve mně vzplály.

V pastýřů rouchu stádo vlků chtivé
tam vidět můžeš, bloudí všemi lady;
Kdy pomůže nám Nebe milostivé?

Bask s Caorsinem chystá se již hlady
pít naši krev: o jak počátku krásný
v zlý konec řítíš se a v jaké spády!

Leč prozřetelnost, jíž Scipio šťastný
zachránil slávu světa Římu záhy,
již tuším obrat přivede sem spasný.

Ty, který uzříš opět zemské prahy
pro tíži těla svého, co neskrývá
má před tebou řeč, zjev jim, synu drahý!“ —

Jak ze zmrzlých par v našem vzduchu mžívá,
když roh nebeské Kozy na své pouti
se dotkne Slunce a s ním na čas splývá:

Tak éther zřel jsem do výše se pnouti
a sněžit vzhůru vítězící páry,
jež s námi dlely. Moje oko hnouti

Se musilo za blýskavými tvary
vždy dále, dále, až vzdálenost čirá
mým očím vzala plamenné ty žáry.

Že nedívám se výš, jakmile zírá
má Paní, dí mi: „Obrať dolů oči
jaks obrátil se!“ — Okruh, který svírá

Střed s koncem pásu prvního zrak zočí,
že docela jsem prošel od té chvíle,
co poprv oko moje v důl se točí,

Že s jedné strany se ku Gades chýle
zrak vidí Ulyssa brod, z druhé lemy,
zkad Evropu kdys býk nes’ na svém týle.

Hloub ještě byl bych pronik’ v tuto zemi,
však slunce pod nohami mými spělo
a prošlo znaky od Berana všemi.

Mé srdce, v lásce které stále tkvělo
na Paní mé teď víc než jindy v mládí,
víc na ni patřiti se povznášelo.

A umění a příroda když vnadí,
že tvarem těla neb obrazy jeho
duch zrakem jatý v podmanění pádí,

Vše mizí vedle plesu nebeského,
jejž tady na mne rosí tahy její,
když úsměvem se dotkne zraku mého.

A síla, již zřím v jejím obličeji,
mne z toho hnízda Ledy vymrštila
do nebe, které krouží nejrychleji.

Z všech částí jeho každá stejná byla,
ať nejvyšší tam či nejbližší tady,
že věru nevím, kam mne postavila;

Leč ona znajíc mé po pravdě hlady,
tak usmíváním otevřela rety,
že plesal Bůh jí v tváři plné vnady:

— „Jež drží v klidu střed, vše druhé v lety
kol hne, ta světa hybnost započíná
na tomto místě jak od svojí mety.

Pro toto nebe nejsou místa jiná,
než v duchu Boha; lásku, kterou víří,
a sílu, kterou dští, on v žehu spíná.

Kruh světla, lásky kol něho se šíří,
jak ostatní on jímá, obvod kruhu
však zná, kdo spjal jej pouze, kam as míří,

To věru nerozeznáš, milý druhu;
jak půl a pětka v desíti se skrývá,
dle něho druhé měří se v tom luhu.

A v této váse čas že kořen mívá
a v jiných lupení, to nyní tobě
co zjevná pravda ovšem snadně kývá.

Ó hrabivosti, smrtelníky v sobě
jak potopuješ, že nemůže žádný
zrak pozvednout, se vyrvat vln tvých zlobě!

Nechť vůle květ vyrůstá v srdci ladný,
však pravé slívy změní na bouchoře
déšť, který splývá neustále chladný.

U dětí ještě nevinnosti zoře
a víra jsou, však prchnou s horlivostí,
jakmile tváře vous pokrývá spoře.

A dokud žvatlá člověk, tak se postí,
však pozděj’ každé krmě každým časem
požírá jazyk s divou hltavostí.

A dokud žvatlá, matky svojí hlasem,
dá vésti se; když mluví, tak si přeje,
by mrtva stala se již červů kvasem.

Tak černá kůže, jež se jak sníh skvěje,
na dceři oné, jež nám jitro dává
a večer nechá; v moři bez naděje

Bys utonul, však uvaž, země tmavá
bez nejvyššího vládce teď se zmítá,
a proto lidstvo v bludech postonává.

Však v lednu zima než ustane lítá
(neb setina se přehlíží tam), zníti
tam začnou hlasně sféry nebes, hbitá

Že Štěstěna k nám káže otočiti
své lodě předkem a že přímým letem
pak budou plout a pak budete zříti

Plod pravý na stromě, jenž planul květem. —“