Božská komedie/Ráj/Zpěv čtvrtý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý	Zpěv pátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto quarto
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 25–30.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Dřív svobodný by člověk hladem zpráhnul
v dvou vábných krmí stejné vzdálenosti,
než s jednou z nich by ruku k ústům vztáhnul.

Tak beránek by mezi hltavostí
dvou vlků v rovné bázni stál, tak v dáli
pes mezi laněmi; já pochybností

Když dvojí stejně puzen, jež mne pálí,
jsem mlčel; z nutnosti jen že to bylo,
jsem hany nemoh’ dát si ani chvály.

Já mlčel, v tváři se mi zrcadlilo
vše plání touhy, které víc než slovy
a vřelej otázky mé vyjevilo.

Jak Daniel Nebukadnezarovi
vztek zkojil, jenž ho učil krutým býti,
mně Beatrice dělala řkouc: „Nový

A dvojí osten přání hruď tvá cítí
a poutá snadno vlastní péči tvoji,
že nemůžeš se volně vysloviti.

Když dobrá vůle, hádáš v mysli svojí,
vždy trvá, jak to možno síle jiné
mých zásluh míru stenčit? K pochyb roji

Ti ještě odtud jiná látka kyne,
že zdá se s Platonem to ve souzvuku,
že duší let se k hvězdám zpátky šine.

Toť otázky dvě, které v stejném shluku
tvou vůli tísní; tu proberu dříve,
jež z obou tobě větší strojí muku.

Ten seraf, který nejvíc v Bohu žive,
ni Mojžíš, Samuel a z obou Janů
vem toho, jenž se zachce mysli chtivé,

Marie není v jiné sféry stanu
než tyto duše, jichž jsi viděl líce,
jíst budou stejně dlouho nebes manu.

Kruh nebe první zdobí tam se skvíce,
tam různě sladké žití zakoušejí,
jak věčný dech jich tkne se míň neb více.

V té sféře zjevily se, ne že její
jsou hosty snad, leč pouze na znamení,
že k nejvyššímu míň se povznášejí.

K vám jinak hovořiti možno není,
vždyť chtěné jen duch váš rozpoznává,
co hodným pak jej činí pochopení.

Tak písmo k vám se sklánět neustává,
ač jiný smysl v tom nad vlohy vaše,
když Bohu nohy, ruce lidí dává.

A s tváří lidskou před zrak církev naše
vám Gabriela s Michaelem staví,
i toho, jenž uzdravil Tobiáše.

O duších lidských Timaeus co praví,
s tím, co zříš tady, věru váhy ztrácí,
že, jak se domníval, své dává zprávy.

On dí, že duše k hvězdě své se vrací,
mní, že z ní byla vzata, když tvar těla
jí dáti příroda si vzala práci.

Snad jeho věta jiný smysl měla,
než doslovný, a tento výklad věci
by nemusil být ku výsměchu zcela.

Když mní, že v kruhy ty zpět musí téci
vliv hany nebo chvály z jejich žití,
luk jeho trefí trochu pravdy přeci.

Ten princip nepochopen v bludu síti,
jal celý skoro svět, že Merkur jemu,
Mars s Jupiterem začli bohy býti.

Ta druhá pochybnost, jež srdci tvému
se vtírá, míň má jedu, zloba její
tě nemůže víc urvat boku mému.

Že v smrtelníků zdá se obličeji
být naše spravedlnost nepravostí,
ne z kacířství, to z víry uvádějí.

Že může, vaše schopnost vniknout dosti
až k jádru této pravdy, hodlám tedy
dle přání tvoje skojit pochybnosti.

To je-li násilí, kdo snáší bědy,
a nepovolí nijak násilníku,
pak v duších těchto zbyly hříchů sledy.

Vždyť vůle, jež se nevzdá protivníku,
je nezlomná, jak oheň, neprodleně
jímž přes násilí všecko vzplane v mžiku.

A pakli podá se, ať víc neb méně,
pak násilí se jako tyto vzdává,
jimž volný návrat v klášter kynul; změně

By odolala jejich vůle pravá,
jíž Mucius byl na svou ruku katem,
jíž Vavřinec snes’ rožně muka žhavá,

Tuť propuštěny zpět by prchly chvatem
tou cestou, kterou byly odvedeny;
však vzácná vůle v srdci takto vzňatém!

A těmi řečmi, pakli pochopeny,
jak měly tebou býti, rozpadá se,
čím oči tvé být mohly zaslepeny.

Leč nový soutěsk zavírá ti zase
před zrakem cestu, že bys umdlel dříve,
než sám bys vyšel z něho ve zápase.

Teď pravdu řekla jsem tvé mysli snivé,
že blažený duch není schopen lhaní,
jsa u pramene stále pravdy živé.

A Piccarda přec řekla, lásky plání
že Konstancii zbylo ku závoji,
tož padá na mne tím odporu zdání.

Věř, stává se, že proti vůli svojí
se vyhnout nebezpečí, člověk k činu,
jenž zakázán jest, přečasto strojí.

Tak Alkmaeon, poslušen otce kynu,
svou vlastní matku zabil, ctným být chtěje,
na bedra svoje těžkou svalil vinu.

Zde pomýšlej, jak často vůle spěje
za násilím a jak působí spolu,
že nelze omluvit, co pak se děje.

Zlu sama vůle nevzdá se, leč v školu
zla proto zbloudí, že ji bázeň jíme,
svým odporem se v horším octnout bolu.

Když ona tak dí, o níž hovoříme,
tu myslí sobě absolutní vůli,
já onu druhou, obě pravdu díme. —“

Tak vlny svatého se proudu dmuly,
zkad pravda každá temení a moje
též přání každé v míru přístav snuly.

— „Ó pralásky ty nevěsto, jak tvoje
mne slova teplem pravdy oblévají,
tak hluboké já nemám citu zdroje,

Bych za všecko, čím milost tvá mne skájí,
dík vyslovit moh; Ten, jenž můž’ a slyší,
ať všecko tobě splatí jednou v ráji.

Teď jasně zřím, duch náš, jenž k pravdy výši
se snaží, mimo tu, v níž všecko žije,
se jinou pravdou více neutiší.

V ní jako zvíře v sluji své se kryje,
když dojde k ní; jí může dosáhnouti,
neb jinak srdce darmo touhou bije.

Na pravdy kořenech tak pochyb proutí
jak vlčky bují, dále ku vrcholi
nám dlužno pudem přírody se pnouti.

To dráždí mne, že duše moje volí
po jiné pravdě v úctě vyptávání,
že temná mi, mne v hloubi srdce bolí.

Zda jiných, dobrých skutků řadou, paní,
jež nejsou lehkými na vaší váze,
lze nahraditi slibu oklamání? —“

I shlédla na mne očima, v nichž blaze
mi jiskra lásky božským hrála jasem,
že klesla síla má v své smutné snaze.

I sklopil zrak jsem pomatený žasem.