Božská komedie/Peklo/Zpěv třicátý třetí

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv třicátý druhý	Zpěv třicátý třetí	Zpěv třicátý čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý třetí
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Zved’ hříšník ústa od svých děsných hodů
je utíraje o vlasy té hlavy,
jíž vaz tak zdělal ve zuřivém hlodu.

Pak začal: „Chceš, hych obnovil bol dravý,
jenž hruď mi tísní již při vzpomínání,
dřív, nežli začnu dávat o něm zprávy.

Však símě hanby moje povídání
být má-li zrádci, jejž tu hlodám v bolu,
mou uslyš řeč a s ní též moje lkání.

Kdo jsi, já nevím, ani jak sem dolů
jsi přišel; zdáš se z Florencie býti,
to mním dle řeči, již mluvíme spolu.

Věz, hrabě Ugolino byl jsem v žití
ten Ruggieri arcibiskup jesti,
věz, proč mi tak zle s ním jest sousediti.

Zlým jeho úkladům já dal se svésti
a byl jsem chycen důvěřuje jemu
a usmrcen — v tom netřeba ti zvěsti.

Leč co nemohlo dojít k sluchu tvému,
jak děsně zoufalá smrt moje byla,
teď slyš a suď, zda nevydal mne zlému.

V té kleci díra uzounká se kryla,
mnou věži jméno hladomorny dala,
zde jiných ještě úpět bude síla;

Ta víckrát luny svit mi ukázala
svou skulinou, zlý sen se na mne kloní,
jímž záclona se budoucnosti rvala.

Já snil, že ten jak pán a vládce honí
a vlka s vlčaty štve až ke chlumu,
který Pisánským město Lurcu cloní.

V psů hubených a vycvičených tlumu
Gualandi, Sismondi, Lafranchi hnali
se v čele druhých ve bouřlivém šumu.

Po krátkém běhu s otcem syni zdáli
se umdleni již, oči mé v snu zřely,
jak špičáky jim psi již boky rvali.

Před svítáním já vstal a osamělý
jsem ze sna slyšel úpěti své syny,
již se mnou byli a již chleba chtěli.

Tys ukrutný, když teď jsi k pláči líný
to cítě, co má mysl předzvídala;
ký důvod má tě k slzám pohnout jiný?

Již zbudili se, chvíle nastávala,
kdy obyčejně chléb nám nosívali,
leč pro náš sen teď pochybnost nás jala.

Jak hrozné věže vrata zatloukali,
já slyšel jsem a pohleď na své děti,
leč beze slov, mně děs a hrůza jaly,

Že zatěžko mně bylo zaúpěti.
Leč oni štkali, Anselmuccio milý
mi dél: ‚Co hledíš, otče, tak, co je ti?‘

A přec mi slzy víčka nezrosily,
já mlčel přes den, mlčel přes noc celou,
až nové slunce vzplálo v ranní chvíli.

Když slabý paprsk v naši zatemnělou
paď věznici a já ve hrozné muce,
zřel v čtyrech tvářích vlastní tvář svou celou,

Tu začal jsem své obě kousat ruce,
a oni mníce, že to u mne dělá
po jídle touha, ihned vstali prudce!

A děli: ,Bolest menší by v nás vřela,
bys, otče, nás jed’; ty’s nás masem šatil,
nuž svlékni zase z něho naše těla.'

I ztichl jsem, by větší nepochvátil
je zármutek; dva dny jsme byli tiši.
Že’s nepukla, ó tvrdá zem! Když vrátil

Se čtvrtého dne záblesk v naši skrýši,
k mým nohoum padl schvácen Gaddo mladý,
řka: ‚Proč mi, otče, dlaň tvá nepřispíší?‘

Tam skonal a jak ty mne vidíš tady,
já viděl, po sobě jak tvář jim zbledla
od pátého dne k šestému. Bez vlády

Se přes ně ruka hmatající zvedla,
slep volal jsem je dva dni bez ustání,
až zmohl hlad, co bolest nedovedla.“ —

Děl, v zraku vytřeštěném divé plání,
zas lebku bídnou chyt’, ji začal rváti
a s hltavostí psa se řítil na ni.

Ó Piso, skvrno, tobě musím láti,
té krásnu země, kde zní „si“! Když lení
tvuj každý soused tebe potrestati,

Vstaň Capraro s Gorgonou bez prodlení,
před ústí Arna lehněte jak klíny,
ať stopí se tvé celé pokolení!

Byť Ugolino třeba nes’ tíž viny,
že zradil tebe a vydal tvé hrady,
ty’s neměla tak křižovati syny!

Neb — nové Theby! — není schopen zrady
tak mladistvý věk Huga a Brigaty
i dvou, o kterých před tím pěl jsem tady!

My spěli dál až tam, kde mrazem jatý
ve drsném hávu jiný lid se tlačí
ne skloněný, leč zády rozepjatý.

Sám pláč zde nedá vyhrknouti pláči,
že bolest v oku jata úzkost zdvojí
a větší ještě v duši nazpět kráčí.

Neb slzy první na hrozny se spojí
pod brvami jak brejle ze křišťálu,
vše oční důlky plní vlahou svojí.

Jak mozol měl bych v každém tváře svalu,
tak všechen cit mi zmizel z obličeje
té neslýchané zimy u návalu.

Přec cítil jsem, zde trochu vítr věje.
Dím: „Pověz, mistře, odkud toto vání,
když výpar žádný se tu nezachvěje?“

On ke mně: „Pouť tvá valem níž se sklání,
tam okem tvým ti dá se odvet jistá,
až příčinu tam uzří toho vlání.“

Z ker ledných jeden k hovoru se chystá,
již křičí na nás: „Kruté duše kleté,
jimž poslední jsou vykázána místa,

Mně tvrdý závoj, když tu kolem jdete,
bych vyhnal trochu bolest z ňader středu,
než slzy zas mi zmrznou, nadzvedněte!“

Já k němu: „Chceš-li, bych tvou zmírnil bědu,
kdo jsi? Když lednou nesejmu ti vadu,
chci sestoupiti ke dnu toho ledu!“

On: „S ovocem zde zlověstného sadu,
jsem bratr Alberilro, místo fíků
zde pěkné datle sbírám za svou zradu.“ —

„ — Ty mrtev též jsi“ — děl jsem — „nešťastníku?“
On: „Jaký osud stih’ mé duše schránu,
to nevím, neb má Ptolomaea v zvyku

A její předností jest, v její bránu že dřív
se duše hříšná střemhlav sřítí,
než Atropos jí osudnou dá ránu.

A bys mi spíš moh’ s obličeje sníti
ty slzy skleněné, věz, co se stává,
když duše, jak já, zradě padne v síti:

Tu v tělo její hned se ďábel dává,
je obleče a v něm tak dlouho vládne,
jak lhůta jeho trestu dopadává;

Duch do této zde cisterny však padne.
Snad tělo dále na světě se vláčí,
co on zde dávno mrzne v tříšti chladnu.

Jak víš, když odtamtud tvá noha kráčí,
Ser Branca ďOria se tady kryje
již dlouhý čas a v muku se oblačí.“ —

„ — Ty klameš mne, nebo Ser Branca žije,“
já odpovídám, „jako vždycky v zdaru
spí, šaty nosí stále, jí a pije.“ —

Nahoře ve propasti Zlých spárů
se Michal Zancho neoctnul v svém pádu,
kde vláčná smola v ohnivém vře žáru,

Když ďáblu nechal ten v svém těle vládu
i v těle strýce, který v zuřivosti
s ním vraždě spáchal, již tu pyká, zradu.

Však zvedni ruku, zrak můj ledu sprostí!"
Já ale tvrdým byl v tom okamžení.
Zlým k němu být, mi bylo šlechetností.

Ó Janovští, vy podlé pokolení,
vy schopni spáchati jste každou vinu.
Proč s tváře země nejste vyhubeni?

U nejhoršího jsem z Romaně stínů
zřel jednoho z vás v Kokytu, jenž hnije
a duchem koupá se za kal svých činů.

Však tělem zdánlivě dál v světě žije.