Božská komedie/Peklo/Zpěv dvanáctý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv jedenáctý	Zpěv dvanáctý	Zpěv třináctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvanáctý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kde sestoupli jsme, břeh byl skalinatý
a hrůza tak pro toho, jenž zde, zela,
že každý zrak byl ztrnul děsem jatý.

Jak ona skalná troska, která sjela
tam u Tridentu střemhlav do Adiže,
buď podemletím, buď že zem se chvěla;

Neb od vršku, zkad sunula se níže,
až ku rovině tak jest kolmá skála,
že slézti dolů nelze bez obtíže:

Tak naše cesta s tesů těch se dála,
tu hle, kde trčel zbořený val tmavý,
na výši jeho hanba Krety stála,

Počata druhdy z nastrojené krávy.
Jak spatřil nás ten netvor, kousal sebe
jak ten, jejž vzteku vnitřní oheň tráví.

Můj mudřec k němu: „Snad tě hrůza střebe,
mníš, z Athen vévoda že krok sem stáčí,
jenž na světě tam kdysi zabil tebe?

Pryč, netvore, neb ten k věčnému plači
tvou sestrou naveden jsa nepřichází;
by poznal vaše tresty, on sem kráčí.

A jako býk se utrhne, když srazí
jej smrtící ráz k zemi, v před se řítí,
jít nemůže, jen sem tam sebou hází:

Na Minotaura tak nám bylo zříti.
V tom vůdce: „Obrať ku stezce krok smůly,
neb dokud zuří, dobře můžeš sjíti.“

A tak jsme dále mořem trosek spěli
po úzké stezce dále přes kameny,
jež novou tíží kroků mých se chvěly.

Já v dumách kráčel. On: „Snad zamyšlený
jsi nad těmito troskami, jež chrání
ten zvířecí vztek mnou teď zkonejšený?

Věz tedy, když jsem poprv v pekel plání
se spustil, tyto skály v tmavém luhu
zde nezdrceny s pyšnou stály skrání.

Leč krátce před tím, dobře-li můj druhu
si vzpomínám, než Ten přišel, jenž Ditu
vzal velkou kořisť z hořejšího kruhu,

Ten hrůzný dol se v takém zatřás’ chvitu,
že zdálo se mi, jak by Vesmír vznítil
se láskou, v kterémž, jak mní mnohý, citu

Svět často v chaos zvrácen, jak ji cítil:
a tenkrát rovněž hřbet té staré skály
jak zde i jinde v ruina se zřítil.

Leč upři v údol zrak, hle, jak se valí
k nám krve proud, v kterém se každý vaří,
kdo násilím bližního svého šálí.“

Ó hltavosti, vzteku, vám se zdaří
být ostnem, dokavad jsme krátce živi,
a věčnost nás pak takou lázní daří!

Tu široký zřím v kruhu příkop křivý,
ten objímá té pláně okruh celý,
jak udal dřív mi vůdce spolehlivý.

A mezi ním a skalní stěnou jeli
Kentauři řadou v šípů břitkých v broji,
jak na světě když na lov druhdy spěli.

Jak uzřeli nás, ihned každý stojí,
tři od tlupy se oddělili s luky,
a s šípy vybranými k nám se rojí.

A jeden křičel z dálky: „V jaké muky
sem přicházíte po tom strmém srázu,
tam odtud mluvte, neb šíp pustím z ruky.“

Děl mistr jemu: „Odpověď dám v rázu
tam Chironovi blíž u břehu kraje;
tvá prudká mysl vždy strojila zkázu.

To Nessus jest,“ děl, mne se dotýkaje,
..jenž mřel pro Dejaniru, krásnou paní,
sám ze sebe svou pomstu utkávaje.

Z nich prostřední, jenž k prsoum oko sklání,
jest Chiron, Achillea pěstoun milý,
pak Folus, strašlivý tak v hněvu vzplání.

Po tisících kol příkopů jich pílí,
a po duších, jež z krve víc se vzpjaly,
než dovolí jich vina, ruče střílí."

My k čilé zvěři blížili se z dáli,
vzal Chiron šíp a vrubem nazdvihuje
vous strká za své čelisti a balí.

A hluboká svá ústa odhaluje
dí k soudruhům: „Ten, vzadu jenž se tají,
jak čeho tkne se, vše se pohybuje,

To nohy mrtvých tady nedělají.“
Můj vůdce dobrý, jenž mu k ňadrům sahá,
kde oboje se těla dotýkají, dí:

„Ovšem žije a mnou jemu dráha
má ukázána býti mezi stíny.
sem nutnost vedla jej, ne choutky snaha.

Od zpěvů Halleluja do hlubiny
jež sešla, úřad nový svěřila mi:
on není lupič, já nejsem duch viny;

Leč silou tou, jež krok můj skalinami
zde vodí, prosím, jednoho k té pouti
dej z tvého davu, ať jde vůdcem s námi.

Ať ukáže, kde brod lze proniknouti
a toho na hřbet vloží ku ochraně,
neb není duch, jenž vzduchem moh’ by plouti.“

Tu Chiron k pravé skláněje se straně
děl k Nessovi: „Zpět jdi a chraň je bdělý
před jiných davy, jestli vrazíš na ně.“

Tak s jistým průvodem jsme dále spěli
po zátoky té krvorudé lemu,
zkad uvařených hlasné nářky zněly.

Zde lid jsem spatřil, až k obočí svému
tkvěl v krvi: „Tyrani hle, Kentaur praví,
již zvykli krvi a loupení všemu.

Zde s Alexandrem Dyonis lká dravý
nad zločiny, jichž nelze odpustiti,
když Sicílii tížil v dnech své správy.

Tam čelo můžeš s černým vlasem zříti,
to Ezzelin, a druhé s plavým vlasem,
to z Este Obizzo, jichž v skutku v žití

Syn zbůjník zabil.“ K básníkovi s žasem
já obrátil se, leč on ke mně pravil:
„Ten buď zde prvním tobě, druhý já jsem.“

Pak trochu dále na své pouti stavil
se Kentaur u lidu, jejž pouze k chřtánu
ten řeřavý proud víru toho trávil.

Pak ukázal stín skrytý v jednu stranu: -
Ten v srdce, nad Temží jež posud slaví,
ve lůně Boha smrtelnou vbod’ ránu."

Pak jiné zřel jsem, kteří z proudu hlavy
i s celým trupem výše povznášeli,
a mnohé znal jsem mezi těmi davy.

A mělčí vždy a mělčí byl ten ztmělý
proud krve, pouze nohy všem pokrýval,
až tu byl brod, kde přejíti jsme měli.

„Jak viděl’s“ — s retů Kentaurových splýval
teď hovor, — že jest mělčí bahno kalné
na straně té, chci, abys věřil, příval

Že tam dno tvoří hlubší víc a valné,
až s oním místem kruhem se zas spojí,
kde tyranství lká věčně v bědě žalné:

Neb spravedlnost božská muky strojí
tam Attilovi, jenž byl bičem světa,
a s Pyrrhem Sextovi, a v palném zdroji

Tam slzy nutí těm po věčná léta,
již po silnicích tolik loupežili,
tož Rinieru Pazzo i z Corneta." —

Zpět obrátiv se brodem spěl touž chvílí.