Božská komedie/Peklo/Zpěv šestý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv pátý	Zpěv šestý	Zpěv sedmý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv šestý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když vědomí zas přišlo, jež jsem ztratil,
hnut soucitem nad těmi příbuznými,
neb smutek všecky smysly ve mnu zvrátil:

Tu v nových mukách s nově mučenými
se potkávám, kde krok mé nohy stane,
i kam jen zraky obrátím se mdlými.

Jsem u třetího kruhu, deště, který kane;
ó věčné, těžké, kleté proudy chladné,
vždy stejně padá, nikdy neustane.

Tu černá voda, kroupy těžkopádné,
ze vzduchu temnem hustého sníh stéká,
a země, která toto pije, smrádne.

Tu Cerberus, ten divný netvor, čeká
na každého, kdo vnořen sem, běs dravý,
dle psího zvyku z trojí tlamy štěká.

Zrak krvavý, vous poslintaný, tmavý,
břich nadmutý má, drápy pracky kryjí,
tak duchy škrábe, trhá, dře a dáví.

Ti v chladném dešti jako psové vyjí,
svou stranou jednou druhé střechu strojí,
a bídní často v úpění se svíjí.

Červ Cerberus nás uzřev, tlamu svoji
hned roztáh’, tesáky své cenil v zlobě
a neměl údu, jejž by nevzpjal k boji.

Můj vůdce roztáhnul své dlaně obě,
sáh’ do země, hrst černé prsti vážil
a v žravé chřtány ji mu vrh’ v též době.

Jak pes, jenž loudit štěkáním se snažil,
se upokojí, žrádlo hlodat smí-li,
po jehož zhltnutí co nejvíc bažil:

Tak tlamy Cerbera se skonejšily,
jenž tak na duše štěká zdivočelý,
že přejí si, by raděj hluchy byly.

Po stínech, které déšť porazil, smělý
náš kráčel krok, my kladli zvolna nohy
na jejich prázdno, jež se zdálo těly.

Tu na zemi všech ležel zástup mnohý.
Jak ubírali jsme se náhle kolem,
z nich vstal a seď si jeden přeubohý.

„Ó ty, jenž's veden tímto pekla dolem,
ó poznej mne, zda můžeš v slitování,
ty’s před mou smrtí zrozen! pravil s bolem.

Já k němu: „Muka tvá i tvoje lkání,
tak paměti mé podobu tvou tají,
že, zdali jsem tě viděl, nevím ani.

Leč rci, kdo jsi? Proč v tomto bědném kraji
jsi mučen trestem, hnusnějších že není,
ač jiné větší tresty v pekle mají?“

Děl: „V městě tvém, jež závisti a tření
tak plno jest, že hrnec překypuje,
jsem trávil život bujném ve hýření.

Mé jméno u měšťanů Ciacco sluje,
a že jsem příliš zhrešil hltavostí,
jak vidíš, déšť mé údy pohlcuje.

Však nejsem smutný sám v té zoufalosti,
zde stejná muka trápí ty vše roje
pro stejný hřích.“ A tím již mluvil dosti.

Já odpovídám: „Ciacco, muky tvoje
tak hnuly mnou, že ku slzám mne nutí,
leč rci mi, víš-li, kam až nepokoje

V mé obci dojdou, kam až sváru hnutí?
Kdo spravedliv jest? Můžeš-li zvěst dáti,
proč sváří se a ženou v zahynutí?“

On: „Dlouho budou vespolek se rváti
až do krve, tu bude lesní strana
s velikou škodou druhou z města hnáti.

Ta osudem tak bude svrchovaná
po léta tři, až první se zas zvedne
tím, jenž kolísá mezi dvěma, hnána.

Čas dlouhý bude vznášet čelo ledně
a přemoženou tísnit těžkou dlaní,
nechť tato lká a horlí v muce bědné.

Dva spravedliví jsou, však neslyšáni.
Pych, závist, lakomství jsou jiskry žhavy,
jež vrhly v srdce také rozhárání.“

Tu stesku svého žalný nářek staví.
Já na to: „Moje zvědavost je vzňata.
přej, ať tvé slovo ještě víc mi praví.

Což Tegghiaio ctný a Farinata
a Mosca, Arrigo a Rusticucci,
a ti, jichž mysl dobrem byla jata?

Kde jsou, ať znám je, ať tvá řeč mne učí,
neb zvědět chci, jaké jim losy kynou,
zda nebe blaží je, či peklo mučí?“

On: „Ještě mezi černějšími hynou,
je zatratily mnohé hříchy různé,
je uzříš, tvé-li nohy tam se sšinou.

Leč ku zemi až navrátíš se luzné,
ó prosím, obnov památku mou světu,
víc neřeknu a neodpovím.“ V hrůzné

Tu šilhání zrak stočil, jako v letu
jej na mne upřel a pak padl z příma
svou hlavu skloniv v druhých slepých četu.

Můj vůdce pravil ke mně: „Tady dřímá,
až dokud jemu v soudu hrozném čase
ryk trouby andělské v sluch nezahřímá!

Tu smutný hrob svůj každý najde zase,
vše tvarem svým se oděje i těly
hlas uslyšíc, jenž věčně rozléhá se.“

Tak směsí pustou volným krokem spěli
jsme v dešti mezi stíny zamyšlení,
O žití příštím naše řeči zněly.

I dím: „Zda, mistře, toto utrpení
po soudu sledním, jak jest, dál můž' býti,
zda v menší se či v palčivější změní?“

On ke mně: „Třeba k tvojí vědě jíti,
jež dí: Čím větší dokonalost žive,
tím větší blaho tak i bolest cítí.

A nechť ty roty zatracenců divé
té pravé výše nikdy nedocílí,
po soudu budou bližší jí než dříve.“

Tak touto cestou kruhem krok náš pílí,
víc mluveno, než ret se říci zdráhá,
až k místu, kde se cesta v propast chýlí,

Zde Pluta, velkého jsme našli vraha.