Božská komedie/Peklo/Zpěv čtvrtý
Božská komedie/Peklo Dante Alighieri | ||
Zpěv třetí | Zpěv čtvrtý | Zpěv pátý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zpěv čtvrtý |
Autor: | Dante Alighieri |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive |
Vydáno: | 1897 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Sen v hlavě zdrtila mi hromu rána,
že vyletěl jsem vzhůru polekaný
jak osoba, jež náhle zburcována.
Mé oči zotaveny na vše strany
se obracejí, pevně upírají,
by poznaly, u jaké dlím teď brány.
A pravdou bylo: stál jsem na pokraji
té propasti tmy, zahynutí, zmaru,
jež bouři nářků nekonečných tají.
Tak tmavá, bezdná, zahalena v páru,
že, oko když jsem vnořil na dno její,
v tmách rozeznat jsem nemoh’ žádných tvarů.
— „V svět slepý vstupmež temna na peřeji,
začíná básník zděšen, s bledou lící,
ty půjdeš druhý vždy, já napřed spěji.“
Tvář jeho spatřiv barvu střídající:
„Když ty se lekáš, kterak já mám jíti,
ty, posila mé mysli klesající?“
On ke mně: „Muka zatracenců nití
jen barvu soucitu v mé tváři bledé,
jež barvou bázně tobě zdá se býti.
Leč pojďme, pouť jest dloubá, jež nás vede.“
A vstoupil již a nechal, bych šel za ním
v kruh první, jenž tůň spíná. V mlze šedé
Tu do kola, kam jenom ucho skláním,
ryk nářků nezněl, ale vzdechů chvění,
že věčný vzduch se třás’ tím tichým lkáním.
Zde davy trpěly, však bez mučení,
žen, mužů, dětí v jedné směsi spolu,
a byly mnohé, velké, k nesečtení.
Dí dobrý mistr: „V jakém lkají bolu,
proč neptáš se, ni koho kruh ten hostí?
Nuž krátce poslyš, dál než půjdem dolů:
Ti nehřešili, ale jejich ctnosti
jim nestačí, neb křestu nepřijali,
jenž branou je tvé víry k blaženosti.
Jak sluší se, tak Boha nevzývali,
neb žili před křesťanstvím; v tyto stíny
já patřím sám, tím nedostatkem vzali
Jsme tento trest, však nebyl to hřích jiný;
nás mučí pouze tajná touhá smělá,
v ní bez naděje žijem život líný.“ —
Po slovech těch mi bolest v srdci vřela,
neb lidi zřel jsem převeliké ceny,
jichž valná tlupa v předpeklí tom dlela.
„Rci, pane, mistře,“ ptám se roztoužený,
neb chtěl jsem býti zjištěn vírou svojí,
tou, kterou každý blud je přemožený,
„Rci, zdaliž někdo k blaženosti zdroji
se odsud svou neb cizí snahou vrátil?“
On pochopiv hned smysl řeči mojí,
Děl: „Krátký čas, co krok můj sem se ztratil,
kdos mocný přišel ve průvodu slávy,
svit vítězství mu božské čelo zlatil.
Vzal odsud lidí praotce stín tmavý,
s Ábelem, Noema, Mojžíše dále,
jenž poslušen v jho zákona spjal davy,
Pak Abrahama i Davida krále,
Jakuba s otcem, syny, Rachel taky,
pro niž on tolik trudu snášel v žale.
A jiných mnoho vzal v ráj nad oblaky,
však před nimi se odsud nedostala
ni jedna z duší, jež tvé vidí zraky.“ —
Pouť naše mezi řečí neustala,
i kráčeli jsme dále lesem tiše,
tož lesem duchů, jež jsem vina svála.
A neušli jsme mnoho kroků s výše,
když pláti zřel jsem oheň, jehož svitem
se v polokruhu jasní stínů říše.
Tu poznat moh’ jsem, ač v pohledu hbitém,
jak z dálky v temno mdlý můj zrak se zvedá,
že ctným zástupům země ta je bytem. —
„Ty, jímž se chlubí umění i věda,
kdo jsou, jimž taká pocta udělena,
jež s jinými se pomíchat jim nedá?“
On odpovídá: „Slávou jejich jména,
jež jistě posud v lidském zvučí žití,
jim tato milost nebem udělena.“
A zatím velký hlas jsem slyšel zníti:
„Buď největšímu z pěvců úcta vzdána,
zda nezříte stín jeho zpět k nám jíti?“
Jak zhasla řeč ta tichem zkolébána,
zřím čtyry velké stíny k nám jít směle,
v jich tváři trud ni slast nebyla psána.
Můj dobrý mistr přimlouvá mi vřele:
„Viz onoho, jenž meč má ve pravici
a jako kníže druhým kráčí v čele;
Toť Homér nad básníky králující,
Lukán jest zadní, Ovid kráčí třetí,
Horác jest druhý satirou se stkvící.
A jedním hlasem, jejž tu slyšel’s zněti,
mne tito slaví, že jsem roven s nimi,
a pravdu mají, když mé jméno světí.“
Tu krásnou školu zřel jsem zraky svými,
knížete zpěvů nejmocnější síly,
jenž jako orel letí před druhými.
Když malou spolu hovořili chvíli,
tu vlídně kynouce mne přivítali,
nad čímž se vlídně usmál mistr milý.
A ještě větší poctu pak mi vzdali,
neb směl jsem k jejich přidružit se sboru,
že šestým v takém věhlasu mne zvali.
Až k oné záři šli jsme v rozhovoru
o věcech, o nichž tam řeč slušná byla,
jak mlčení zde mně, zemskému tvoru.
Tu hradba zámku se nám objevila,
jejž sedmero zdí převysokých střeží,
kol nichž se pěkná říčka otočila.
Jak po pevnině přes ni krok náš běží
a sedmero bran s mudrci jsem minul,
a v luh jsem přišel zelený a svěží.
Tu byli lidé, vážně zrak jich kynul,
tvář důstojnosti nesla aureolu,
jich jemné řeči proud se zvolna linul.
A k jedné straně sestoupli jsme spolu
na místo vyšší, světla ve záplavě,
zde bychom všecky přehledli v tom dolu.
Tu proti sobě v smaragdové trávě
jsem spatřil tyto velké duchy v roji,
což ještě posud k své přičítám slávě.
Tu Elektra ve tlumu svojich stojí,
tam Aeneas dlí k Hektoru se chýle
a dále Caesar s orlím zrakem v zbroji.
Penthesilea sedla ku Camiile:
na drahé straně opět Lavinia,
k níž Latinus král used’, k dceři milé.
Pak Bruta zřím, jenž vyhnal Tarquinia.
tam Saladin dlí stranou osamělý;
hle, Julia, Martia, Cornelia!
A výše když jsem pozvedl zrak smělý,
tu mistra všech jsem viděl, kteří vidí
ve kruhu mudrcův. Svůj obdiv vřelý
Mu vzdávají, naň každý s úctou hledí.
a nejblíž jemu ve mudrců rodě
sám se Sokratem moudrý Plato sedí,
Demokrit, zbudoval svět na náhodě;
s Thaletem Zenona mé oko shlídá
a Empedokla s Heraklitem v shodě;
I znalce přírody Dioskorilla
i Tullia, Seneku, Galiennu,
Orfea, Lina pak i Euklida.
Tu zase Ptolomaeus, Avicenna
a s Hippokratem Averroes v davu,
ten velký komentator, jiných jména
Juž smlčím, nemohu dát o nich zprávu,
mne látka žene, cestu dál mi klestí,
že v nedostatku slov jen skláním hlavu.
Na dva se potom zmenšil spolek šesti.
Z tichého vzduchu vůdce k cestě jiné
do vzduchu, jenž se chví, mne jal se vésti.
Tam přišel jsem, kde každé světlo zhyne.