Božena Němcová (Vávra)/XI. Druhá cesta na Slovensko

Božena Němcová Vincenc Vávra
X. Návrat do Prahy	XI. Druhá cesta na Slovensko	XII. Třetí pobyt v Praze

Údaje o textu
Titulek:	XI. Druhá cesta na Slovensko
Autor:	Vincenc Vávra
Zdroj:	VÁVRA, Vincenc. Božena Němcová. Praha : J. Otto, 1895. s. 111–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

1. „Zpomínky z cesty po Uhřích“

Nečekajíc ani prázdnin r. 1852, Němcová odevzdala starší své syny otcovské péči Franty Šumavského, sama pak s Dorotkou a Jaroslavem odebírala se do Uher, opouštějíc dosavadní svůj byt na Václavském náměstí na dobro. Cestu do Ďarmot Balašových spojila s výletem do Míškovců a Solnoku na řece Tise a popsala ji r. 1854 pod názvem „Zpomínky z cesty po Uhřích“.

Z Prahy do Brna jela státní drahou ve společnosti dra Bedřicha Hebbla (nar. 1813), dramatického spisovatele německého, se kterým měla napínavý rozhovor o poměrech českých. Konečně jí pravil:^[1] „Já jsem nikdy nesouhlasil s těmi, kteří národní snažení Slovanů mají za hračku, v spisech a řečích proti nim brojí a jim se posmívají, avšak dlouho měl jsem ty snahy za marné namáhání; nevěřil jsem, že by národ český kdy se mohl povznésti k uvědomění své národnosti. Ale nyní jsem o tom lépe zpraven.“^[2]

V Brně zdržela se Němcová půl dne a pobavila se v kruhu svých známých, zvláště dr. Jana Helceleta a Matouše Klácela. Po svém způsobu všímala si cestou všeho, co by mohlo čtenáře zajímati, zvláště ovšem opět kroje, zvyků, obyčejů a řeči lidu. V Pešti přenocovala a důkladně si celé město i s Budínem prohledla. Ráno jela na obyčejném voze do Jedlové (Gödölö), nynějšího zámku císaře a krále Františka Josefa, jenž tenkráte patřil baronu Sinovi. „V Jedlové je hezký zámek^[3] a rozsáhlý park, ale všecko zanedbáno,“ praví Němcová. „Za Jedlovou mezi vršky viděli jsme pěkný obrázek, který by snad i malíři se byl hodil; byla právě neděle, a v kapličce na vršku mezi dubovím konala se pouť. Kapucín měl kázání na dřevěné z venčí přistavěné kazatelně, po vršku dolů stáli a seděli mužové, ženy a děti v pestrém svém kroji, a nedaleko nich se pásli koně a běhala ačata (hříbata); vozíky stály pod vrškem, a polonahá cikánská rodina též nechyběla. Nedaleko pod kazatelnou stál krámek s pálenkou a houskami a druhý s marcipánem; když jsme jeli, viděli jsme tu i tam spěchati poutníka na vozíku nebo na koni k osamotnělé kapličce.“^[4]

Z Pešti jela Němcová ovšem nejprve do Ďarmot, kde byl posud manžel její, a potom teprv konala cestu, kterou nám popisuje ve spojitosti s cestou do Pešti. Z Jedlové přijela do prvního maďarského města Hatvanu. „Muži měli naskrz kožichy, ale bílé, vlnou do vnitř, dole široké a dlouhé až skoro na zem, kdyby spuštěny byly; ale tak měli je přehrnuté nahoru a pentlemi na knoflíky upiaté, jakoby kolem vlněný prým byl. Rukávy neširoké a přes záda dolů kůže, celá jak je z černého beránka — to je zvláštní jakási okrasa; hlava přijde k týlu, přední nožky leží na ramenou a zadní s chvostem visí dolů.“^[5]

Z Hatvanu vedla ji cesta na severovýchod do Gyöngyöse (Děnděše) a odtud do Kápolny, kde bylo jí opět přenocovati. „Dívala jsem se právě oknem zamříženým dolů ku Kápolně, an monotonní zpěv maďarských šuhajců a děvčat ozval se s té strany, několik jich šlo přes luka; pod mým oknem pak zastavila se karavana slovenských vozků na nocku. Ti v letě nenocují než pod širým nebem; mladí hoši skočili s koňů, které ne vedle sebe jako v Čechách, nýbrž po sobě zapřažené mají, odpřáhli a zavěsili každému vrecko (pytlík) s obrokem na hlavu; hříbata poskakovala ještě kolem matek, a bílí psi rozběhli se, zdali by kde co uloviti se dalo; ale hned se zase vrátili, nejspíše je hospodští špatně uvítali. Hoši rozdělali rychle oheň, starší sundali torby s ramen, vyndali slaninu, chléb, jeden přinesl vína z hostince, a nyní zasedli okolo ohně, začali opíkat slaninu a tak večeřeli. Plamen rudě ozařoval jich snědé, černými dlouhými vlasy vroubené tváře, z nichž nejedna byla pěkná. Bylo po večeři; chlapci koně napojili, přivázali je k vozům, hříbata ulehla mezi ně každé k své mámě, gazdové hledali lože, kde který mohl, ten na voze, onen pod vůz si prostřel „širicu“, ulehli, i psi ulehli, a konečně všecko utichlo; měsíc svítil na klidnou krajinu a na spící tváře tak jasně a lhostejně jako před časem na krvavé bojiště a rozvášněné lidstvo.“^[6]

Ráno druhého dne jela přes Kövešd do Míškovce, kde se několik dní zdržela. Popsala nám zajímavým způsobem nejen celé město, nýbrž vylíčila podrobně i život a ruch v něm panující.

„Uherské bláto je světoznámé, ale kdo ho neviděl, ten si o něm neudělá ponětí; uprostřed ulice, kde se jede, zdá se býti bezedné jezero blátivé, koně se v tom často po pás brodí, a po ušlapanějším chodníku vedle stavení jde až nad kotníky; tu se teprv pozná, jak nevyhnutelně potřebné jsou vysoké čižmy i ženským. Když to pak vyschne, je nesnesitelný prach, a vyschlé bláto tvoří celé pohoří, a ohromné kameny, které sem tam v čas bláta se naházely, jsou ouskalí, jimžto vůz by sice vyhýbat se měl, ale obyčejně se letí přes všecko, a choulostivý na takovou jízdu má co vzývat Hospodina; jestli se kolo zláme, není tak velká škoda, proto se přece ta překážka neodklidí. Smutné jest, že se neuznává, že ty louže na ulici, ta nečistota všude jsou příčinou rozličných tam nemocí; zvlášť když se to paří, z jara, je tam takového zápachu po ulicích, až hlava bolí; ale ten lid je tomu tak zvyklý, že si k pohovení nelehne někam na trávu nebo pod přístřeší na čisto, ale na ulici neb silnici, kde je největší smrad, prach a žár slunce.“^[7]

Zvláště názorně vylíčila Němcová výroční trh v Míškovci a ruch a pestrý život na náměstí. „Tu dáma ve francouzském kroji, šat jen šustí, péro vlaje na klobouku; za ní polonahá cikánka, dítě nese na zádech jako kotě, a na kostrbaté hlavě má také klobouk s kytkou, ale nikdo by nedovedl říci, jaký to kdy byl vzor, jaké barvy; vedle ní běží chlapec, který nemá na těle nic jiného než fráček, skuhravým hlasem prosí o almužnu, a děti přizvukují jednostejným kuňkáním. Za nimi žene se široce gazdina v dlouhém šatu, kabátku a v batistovém kulatém čepci, velký šátek přes sebe; vedle ní dívka slušně ustrojená, s učesanými vlasy, bez klobouku; tu „sedliačka“ v šátku neb čepici a „sedliak“ v kožuchu. Tu se žene několik městských řemeslníků sprostších v přiléhajících gatěch, v kamizolkách, všecko samá šňůra, v malém kulatém klobouku, s perem, zase jiní v kaputech; tu obklopili mladí pánové polo ve francouzském, polo maďarském kroji ustrojení několik slečinek, a nedaleko kupují „parobci“ svým frajerkám medovníky, prsténky, stuhy a šátky, a ony jim na vzájem péra a kytky za kalapy.“^[8]

Po malé odbočce do lázní topolčanských, ležících na severozápad od Míškovce, a do Edeléně, kde se setkala s Čechy v tamější továrně zaměstnanými, jela do Jagrv, kde prohledla si do skal vysekané ohromné sklepy na víno tokajské. Večer zastavila se v hostinci. „U všech stolů seděli hosté s kloboukem na hlavě, hulákali a třískali, jakoby o Bůh ví co vyjednávali, a nebylo to nic, jen tak zvyk. U otevřených oken hrála společnost cikána Bunka, která po celé tamější krajině za nejlepší vyhlášena je. Nejlepší houslista ve společnosti stoupne vždy ku předu a udává théma, dle něhož se ostatní řídí, aneb sám originální svoje fantasie přednáší; partesů nikdy nemá, málo který snad zná noty. Je to divná hudba, a ucho navyklé hudbě, dle jistých pravidel se řídící, nemůže se hned vpraviti do té divné směsice tónů. Hravá veselost mění se náhle v divou rozpustilost a postupuje až k nejdivější náruživosti; milostné hlasy lásky proměňují se v smutné lkání, v zoufalý pláč a nářek. Tak se střídají myšlenky té hry, a někdy ukončí herec jediným pronikavým, zoulalým výkřikem, jakoby jím všecku svoji bolest i s duší vydechnouti chtěl.“^[9]

Odpoledne z Jagru přijela do Haršáně, ležícího mezi Jagrem a Míškovcem, kde pozorovala život v krčmě. „Krčmáři jsou skoro veskrz židé; dokud má sedlák trochu obilí, slouží mu raději než panu grófu; však i toho mají v kapse. Dokud má sedlák dobrou gubu na ramenou, dávají mu na dluh, a když je ten zpozdilec holý žebrák, vysmějí se mu. Což je platné kázání proti pití pálenky, co spolky střídmosti, když není škol, aby mládež hned od útlého mládí rozumně vedena byla!“^[10]

Trefně a pravdivě Němcová charakterisuje též lid maďarský, jeho vášnivost, pohodlnost k práci, božské sebevědomí (magyar ember, Maďar jen je člověk), sebepovyšování nad ostatní národnosti, zejména též nad Slováky, při čemž pěkně dí: „Krásná je to ctnost — národní pýcha, ale nesmí býti nespravedlivá, uznávat musí práva druhého, by se mohla jmenovati ctností“ — vůbec Němcová měla bystré oko pozorovatelské; pronikla vždy až k jádru věci a uměla se dívati též do duše lidem. Při tom vždy zůstávala spravedlivou a nechala světlo tam, kde bylo, a naznačila stín, kde stín byl. Názornost a plastika jejího líčení, jakož i případné najití vždy karakteristických rysů svědčí, že spisovatelka měla i dar malířský.

Vedle toho jsou „Zpomínky“ jakož i ostatní národopisné články Němcové, Slováků uherských se týkající, dosud nejcennějšími příspěvky ethnografickými jak v literatuře naší tak i slovenské. —

Odtud jela Němcová do Tisa-Kessi na řece Tise, dále parníkem do Solnoku a drahou přes Czegléd do Pešti a domů.

Z Ďarmot konala malé výlety na sever do hor karpatských, kde seznámila se s některými vlastenci slovenskými, tak na př. ve Velké Revúci ve stolici gemerské s dr. Gust. Reusszem (nar. 1818), lékařem a pilným spisovatelem slovenským, kterýž byl horlivým sběratelem starožitností slovenských a vynikajícím botanikem; jeho „Květeny Slovenska“ vydatně Němcová použila, popisujíc lesy ve Zvolensku. Reussz, jako již otec jeho, evang. farář ve V. Revúci, bedlivě také sbíral pohádky a pověsti slovenské a celý sebraný materiál odevzdal Němcové, aby ho použila. Jsa výborným znatelem jazyků slovanských, sestavoval etymologický slovník slovanský, kterýž však zůstal nedokončen. Zemřelť Reussz již r. 1861.

Ne méně působil na Němcovou Samo Chalúpka (narozen 1812), evang. farář a proslulý básník slovenský v Horní Lehotě ve stolici zvolenské, jenž rovněž Němcové hojně přispěl k jejím pohádkám a pověstem slovenským.

Jsouc u těchto svých přátel v krajinách ryze slovenských delší dobu milým hostem, vnikala rychle do ducha kmene slovenského, a odtud vzala i původ svůj nejkrásnější do té doby její povídka Chýže pod horami.

2. „Chýže pod horami“

Za děsné bouře a lijáku přišel u večer před sv. Janem Křtitelem do osamělého kmetského statku pod vysokým Dumbierem ve stolici zvolenské cizí mladík v cestovním oděvu. Rodina u Medvědů, jak se na statku říkalo, právě chystala se k večeři, když mladý muž všecek promoklý do jizby vstoupil. Byl vlídně a pohostinně přijat a za promoklý šat mu dán oděv domácí gazdova bratrovce Zverky.^[11]

Zasedla k večeři celá rodina, v čele majíc gazdu, starého Žatného, který po způsobu patriarchálním jako starosta zádruhy řídil a spravoval statek. Poznáváme mladého poutníka právě přišlého. Jest to bohatý pražský synek, Bohuš Sokol, který jda s návštěvy od svého strýce blíže Míškovce pěšky po horách, zabloudil. Cizinec všem se líbil, nejvíce však lepé vnučce gazdově, Katušce. „Nemohla ani dost nadiviti se, kde se ta krása v něm vzala; vždyť pak, když do pitvoru vkročil, umoknut, rozcuchán, v šedé haleně zakrútěn jako ve mhle, se jí nejinak zdálo, než že je to nějaká mátoha nebo černokněžník do chýže se vleče, až se ho lekla. A tu hle on se tak proměnil v švarného šuhaje, jemuž roveň neznala.“^[12] Toť úvod povídky.

„Host díval se s jednoho na druhého a neviděl než přívětivé, pěkné tváře, muže jako skály, ženy jako sosny; a tu přicházela s uzardělou tváří ta, která se mu přece jen nejkrásnější býti zdála mezi všemi — Katuška. Bylť on ji sice hned při vkročení do pitvoru u ohniště pozoroval, ale jsa umdlen a lačen, neměl smyslu pro pozorování krásy. Hladovému jen chléb na mysli. Když hlad ukrotil a tělo občerstvil, obrátil mysl k tomu, co srdce blaží, ku kráse, a byla to očím jeho milá pastva, když tu viděl proti sobě děvče jako makový květ — jak by ji Pán Bůh sám dal na ten svět.“^[13]

Sokol brzo seznámil hostitele se svými osudy, jakož i poznal dějiny rodiny Žatných. Rodina Žatných přistěhovala se v bouřích pobělohorských z Čech na Slovensko a památkou nejdražší byla jí česká bible, kde na prázdných listech psány osudy rodiny. „Gazda otevřel malou almárku starodávního díla s vypuklými dvířkami, která v rohu za stolem na lavici stála, a vyndal z ní skřínku pěkně vyřezávanou z dřeva fládrového. V skřínce ležela v hedvábném šátku zaobalená kniha, vázaná v dřevěných, kůží potažených deskách s mosaznými sponami. Bylo to písmo svaté. Jakoby se ostatků svatých dotýkal, s takou úctou bral gazda knihu do ruky; když ji rozbalil a otevřel, položil ji před hosta. „Hle,“ pravil, ukazuje na popsané uvnitř desky, „tu celá naše rodina vypsána, kdy se který narodil, oženil i umřel, od Prokopa Žatného, který z Čech sem přišel, až na mého bratra a syna.“^[14]

Potom vypráví gazda i stařenka, jak na lovu medvědů přišel otec Katuščin, Jura Žatný, o život, zastřelen byv náhodou od zemana. Zde počíná zápletka děje, ježto zeman onen byl strýcem Bohušovým.

Po večeři ještě zapálili si dýmky, po způsobu slovenském je dříve zapékajíce, a odebrali se na odpočinek.

Ráno Bohuš vyšel na pavlač, která se táhla podél chýže.

„V podivení se zastavil, vida před sebou na všechny strany, kam jen oko pohledlo, skupení zelených hor do oblak čnějících. Chýže ležela na sklonku vrchu do údolí hronského, při samém lese. Na pravém boku stál kostelíček a fara a pod kostelem jako v kotlině ležela roztroušená dřevěná stavení s pavlačemi; ale žádná z pavlačí nebyla ze sloupečků sestavena a pěkně vyřezána jako ta, na níž Bohuš stál; žádné stavení tak spořádané a velké, jako horní chýže.“^[15]

Ku poctě Bohušově Katuška svátečně se ráno oděla na podiv všem.

Zverka, Bohuš a Katuška vybrali se navštívit salaš na horách. Když na cestě, rozdělavše si oheň po mravu slovenském, odpočívali, vykreslil Bohuš obratnou rukou podobiznu Katuščinu. „A či vy chcete ten obraz při sobě nosit?“ tázala se Katuška Bohuše. — „Zajisté jako poklad ho budu chovat,“ odpověděl Bohuš. Ale Katuška, přitisknuvši obrázek k sobě, šeptala třesoucím se hlasem a skoro slzíc, aby obrázek raději roztrhal, než aby ho s sebou vzal.

„A proč, Katuško, proč, povězte mně,“ zvolal Bohuš, uleknut jejími slovy.

„Rozprávějí lidé,“ pravila tiše, „že když děvče komu svoji podobu dá aneb vzíti si nechá, potom za tím člověkem choditi musí a kdyby kraj světa šel; tak prý ten člověk podrobit může.“

Nevědělť Bohuš ani, co jí na to odpověděti; snad si přál, aby tomu tak bylo, jak řekla, ale děvčeti to znáti nedal a chlácholivě k ní pravil: „Věříte-li, Katuško, té pověře a myslíte-li, že jsem zlý člověk, tedy si obrázek nechtě. Já vás tak v paměti mám, že si vás vymalovati mohu, aniž byste o tom zvěděla.“

„Nuž mějte si ho, Pánu Bohu poručeno,“ pravila po chvíli, odhodlaně obrázek mu podávajíc. Vzalť od ní obrázek, lehce stiskl jí ruku a mlčky jej uschoval.“ — (Vrchol děje.)

Kráčeli dále k salaši, kdež uvítáni a počastováni byli bačou. Po návratu do chýže a povečeřevše šli se účastnit pálení ohňů svatojanských, kterýžto starodávný slovanský zvyk podrobně Němcová popisuje, jakož vůbec tuto povídku vyzdobila hojným koloritem svérázného života slovenského.

Děj spěje rychle ku konci. Druhého dne přichystán Bohuš na cestu zase ve svém oděvu loučí se s pohostinnou chýží a jejími srdečnými obyvateli. Všickni ho vybízeli, aby ještě zůstal. „Jediná Katuška mlčela, ale jakoby jí nůž do srdce vrazil, i vyšla jakoby musela ven, a šla do srubu, a ve srubu nevěděla, co tam chce; na dvůr vešla, a z dvoru do sadu až do nejzažšího konce pod jabloň; tam na kolena padla, a ruce zalomivši zkřikla: „Cože to se mnou, Bože, bude!“^[16]

Zatím vyhledal si Bohuš starého gazdu a jako hlavu rodiny prosí ho za ruku vnučky Katušky. (Obrat děje.)

Povídka končí zasnoubením Bohušovým s Katuškou.

„Katušce ruka se třásla, když ji svému jedináčku na rozloučenou podávala, a slza kalila jí oko; ale když on důvěrně na ni pohlednuv, zlatý kroužek na snubním prstu pravé ruky k ústům přitiskl a na její ukázal, utřela slzu s oka, a když vůz s očí jí zmizel, tiše vešla ve stavení.“^[17]

„Chýži pod horami“ napsala Němcová v zimě roku 1852—53, kdy sice duch její byl zmítán a tísněn dosti těžkými starostmi, ale kdy přece jen okříval vzpomínkami na idyllický život mezi milými přátely v horách taterských. Povídka naše je ovocem těchto drahých zpomínek. Jest to idylla tak krásná, že jí podobných v literatuře naší nalezneme málo. Děj je sice, jak jsme viděli, zcela prostinký, ale co vše Němcová dovedla vtěsnati v tento prostý rámec! Jaký to rozkošný obrázek tichého, klidného, zdravého života rodiny horalské nám nakreslila! Jak plasticky vyobrazena povaha gazdova, Katuščina a Bohušova, jak malebný je popis chýže a údolí hronského, na jehož stráni stála! —

Dr. Jan Ev. Purkyně (nar. 1787), od r. 1824—48 professor fysiologie na universitě vratislavské, geniální vědec český, často s Čelakovským a s chotí jeho Bohuslavou rozmlouvával o pracích Němcové a tak si jí vážil, že pokládal „každé její slovo za ryzí zlato“,^[18] ač nebylo mu zvykem někomu lichotiti. Ten již z Vratislavě častěji vzkazoval Němcové, aby zřetel svůj obracela hlavně k rodinám, kde tradicí zachovala se víra husitská neb českobratrská, osudy takových rodin že jí budou vděčnou látkou na povídky a romány, sám v té věci slibuje jí veškeru pomoc.^[19]

Než povídky toho druhu, jsouce rázu historického, bez důkladného a zcela podrobného studia dějepisného nejsou možny, a na to studium už síly Němcové nestačily. To zůstaveno dobám pozdějším.

Pouze v povídce „Chýže pod horami“ Němcová použila zajímavé takovéto látky, líčíc nám osudy české rodiny Žatných na Slovensko přistěhovalé. Tiskem ji vydala teprv r. 1858 v almanahu Máji, přičinivši k ní přídavek, ve kterém žíravým sarkasmem potírá odrodilství a prázdnotu ducha rodin úřednických do stavu šlechtického povýšených. Bodala tím do skutečných poměrů, pohříchu též českých, ale přece jen přídavkem tím, ač je velmi charakteristický, idyllický ráz naší povídky trpí. —

Ještě r. 1852 aneb z jara roku následujícího jela Němcová na návštěvu příbuzných do Vídně, nejvíce však zdržovala se v Ďarmotech, jednak jsouc sama churava, jednak ošetřujíc nemocné své dítky. Prázdný čas věnovala studiu poměrů ďarmotských a jeho okolí, sbírajíc pilně látku na práci národopisnou, kterou počala psáti r. 1856 a vydala v Časopise Českého Musea r. 1858 pod názvem „Uherské město (Ďarmoty)“. —

Čeho se Němcová od r. 1849 tak hrozně děsila a co mysl její stále skličovalo, stalo se: muž její byl počátkem června r. 1853 s úřadu svého složen a ponecháno mu poloviční služné, až jak skončí vyšetřování s ním zavedené. Kladeny mu zejména za vinu i jeho známosti s vynikajícími muži národa, ba též že jeho manželka je českou spisovatelkou a že dítky své vychovávají v jazyce českém. Manžel Němcové byl muž venkoncem poctivý, úředník bezúhonný, svědomitý, přičinlivý, pilný, sloužil věrně a poctivě státu od roku 1824, tedy téměř třicet dlouhých let, na to však se v Uhrách neohlíželi. Byl věren rodu svému, a to tehdy vzbuzovalo nedůvěru.

S. Podlipská, jež dobře znala domácí poměry Němcové, s oprávněným rozhořčením praví: „Vážila jsem si chotě Němcové. Byl to v skutku charakter, jakých je málo, a dlužno jej řaditi mezi mučedlníky národní věci. Jiní finanční komisaři žili tehdy v přepychu a nastřádali jmění. Jejich ženy a dcery odívaly se v hedbáví a drahé látky zabaveného zboží anebo takového, z něhož přijali část, aby nad druhou částí oči zamhouřili. Do jeho prostinké domácnosti nepřišlo ani zbla ničeho podobného. Tak sloužil věrně a nezištně státu.“^[20] —

Němcová zdržela se v Ďarmotech až do října r. 1853, kdy těžce jsouc sklíčena na duchu, vrátila se do Prahy na zprávu dra Vil. Dušana Lambla (nar. 1824, zemř. jako professor university varšavské r. 1895), že nadějný její syn Hynek, žák čtvrté třídy české reálky, náhle a nebezpečně onemocněl. Sama o svém neštěstí a ranách, jež ji stíhaly, psala 25. srpna 1854 děkanu libuňskému Antonínu Markovi:^[21] „Já jsem byla v Uhřích až do října. Zatím se zde v Praze nejstarší můj syn roznemohl na plicní neduh. Byl v šestnáctém roku, příliš rychle rostl, a to byla příčina jeho nemoci. Já jsem to dlouho nevěděla, že stůně, neboť celá naše korrespondence se zadržovala. Když jsem se o tom dověděla, vypůjčila jsem si peníze na cestu a odjela jsem s dětmi do Prahy. Ale muž se domníval, že když já zde budu, on snáze dovolení dostane, jíti též do Prahy a vyšetřování zde očekávat, které se z počátku vedlo od vyšetřující komise vojenské. Ale nebylo mu to dovoleno. Já přišla sem, a druhý den můj syn skonal. To byla nejbolestnější rána; při té srdce krvácelo. Byl to hoch pilný, hodný, svoje nejkrásnější naděje v něm viděla jsem vyplněné a mnoho doufání v něm skládala. Přeškoda toho mladého života! Nereptám proti Bohu, ale mnoho na mne ukládá; duch můj snáší to trpělivě, ale tělo klesá.“^[22]

---

1. Sebrané spisy, sv. 4., str. 339.
2. Přes to týž Hebbel o deset let později sám potupil národ český v písni vydané „na oslavu pruského krále Viléma“.
3. Sebrané spisy, sv. 4., str. 344.
4. Sebrané spisy, sv. 4., str. 344.
5. Sebrané spisy, sv. 4., str. 345.
6. Sebrané spisy, sv. 4., str. 348. Celá ta krajina pod Tatrami byla r. 1848—49 jevištěm krvavého povstání Maďarů proti vládě rakouské. Bitva u Kápolny svedena dne 27. ún. 1849.
7. Sebrané spisy, sv. 4., str. 352.
8. Sebrané spisy, sv. 4., str. 364.
9. Sebrané spisy, sv. 4., str. 368.
10. Sebrané spisy, sv. 4., str. 370.
11. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 245.
12. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 247.
13. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 249.
14. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 251.
15. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 259.
16. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 283.
17. Sebrané spisy, v Praze 1873, sv. 3., str. 285.
18. Dopis pí. Čelakovské ze dne 16. ledna 1848.
19. Srv. Z lit. soukromí, str. 56.
20. S. Podlipská, str. 33.
21. Ant. Marek (nar. 1785), nejdůvěrnější přítel Jungmannův, spisovatel a překladatel na slovo vzatý, byl zároveň štědrým podporovatelem všech snah českých.
22. Časopis Musea Českého, r. 1887, str. 74.