Bludné duše/Oddíl první/XVI

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Nad Podlesí přiletěly vánoce s veškerým svým půvabem a rozestřely všecku svou poezii po tichých, zapadlých, z pola zapomenutých vesnicích.

Vánoční poezie! — Vy se usmíváte soustrastně, vy chcete už následující řádky okem přeskočiti, snad už kladete na list své pusty, abyste jej obrátili! — Já vám toho nezazlívám; ale prosím vás, posečkejte alespoň chvilinku.

Vím, že je snad málo povídek a románů, jichž jevištěm je venkov, aby jedné z kapitol v nich nezaujal štědrý večer s vánočním stromkem, se sirotkem v opuštěné chatě a dětmi boháčů v nádherně upraveném salóně; ale já podobným líčením vaši trpělivost na skřipci natahovati nehodlám.

O vánocích v Podlesí nepsal však v Čechách ještě nikdo. Slavívali je tam arciť jako v kraji; o štědrý den se ztuha postávali, až do prvních štědrovečerních hvězd a potom celý večer poseděli, až zvoniíli na půlnoční. Kdo co věděl, povídal; hádal, kdo jak uměl, a zpytovaly se příští časy jako za starodávna. A když býval čas do kostela, zdvihali se stařečkové i stařenky. A leckde musřli losovati, kdo bude hlídačem. — V Okrouhlině vyháněl obecní pastýř stádo ovcí kolem hřbitova a vytruboval, až uši zaléhaly. V kostele na kruchtě měli „slavíčky“, „hrdličky“, „křepelky“ - až milo poslechnout. Lidem dole z dobráckých očí proudy slz vyhrkaly nad tou prostomilou poezií vánoční. Celinký kostelík jen jen planul v moři světel. — A když potom ti ptáčkové jeden druhého jako by ze sna, budil a jeden druhému vyprávěl stříbrným hláskem divnou novinu betlémskou, lidé doje tajili v prsou dech a steré zraky obracely se na kruchtu. A když počali slavíčkové s hrdličkami a křepelinkami v rozkošném souladu: „Narodil se Kristus Pán“, spustil za nimi celý kostel a tu se až chvěly stěny chrámové i nedaleké lesy pe hýbaly, rozšuměly se, rozesěly v píseň také půlnoční…

A kdyby ti Podlešáci byli po celý Boží rok ani na okamžik, ani ve snách nezapomněli na trudný, těžký, pelyňkem a žlučí prosáklý život svůj, za těchhle chvílí zapomínali dočista, že jsou robotníky, že jsou otroky, že jsou živi hůře než němá tvář.

Ale ani téhle radosti jim páni nepřáli, ani tohohle okamžikového zapomenutí v kostele na půlnoční.

Poslední neděli adventní ohlašoval pan farář, že o půlnoci nebude sloužena žádná mše, jako dosud bývalo zvykem, ale až teprv z rána před slunce východem. - -

Letošní štědrý večer zakryl dědiny v Podlesí těžkými, tmavými mlhami. Dnes marně vyhledali hospodáři, k obloze, zdali už nevyskočily hvězdičky. A při tom panovalo mrtvé, až děsné ticho. Lesy mlčely jako němoty; holky marně vycházely ven do zahrady poslouchat, odkud vítr zavane. Na štěpech a hruškách nehýbala se ani haluzka. Jen těžké, tmavé mlhy spouštěly se níž a níže nad vesnice, jako by chtěly velkým pláštěm zahalit radosť vánoční.

V Jiřících nevytruboval pod okny letos nikdo.

Pohůnek Ouřadův, který zastával ponocného, neuměl trubku k ústům ani přiložiti.

Je zvykem do dneška na venkově, že za šera štědrovečerního vyjde ponocný s trubkou, za ním žena a děti s nůší. Jdou od statku ke statku, od chaloupky ku chaloupce, muž pod každým oknem zatroubí, někde déle, někde také jak by uřízl; přeje šťastné a veselé svátky, nůše na bedrách ženiných plní se vánočkami, koláči, vdolky. Jindy měli tři, čtyři co nésti, jak toho dostali.

Nebožtík Adamec také chodíval, ale sám a nebral ničeho. Lidé mu toho nanesli do chaloupky dost a dost. A když začal vytrubovat, bývalo prý to slyšeti na půl hodiny do lesů.

Dnes si na něho vzpomněli.

U Květů se po něm nejvíce zastesklo Světlušce. Loni zatroubil pro ni zvlášť a jak hezounkou písničku, slova si k ní potom vymyslila sama.

„Sedíme tu tak tiše, tatíčku, jako kdyby dnes ani nebyl štědrý večer, tak jako před dušičkami!“

Světluška při těchto slovech rozkrajovala panenské jablko.

„Vy mlčíte, jako byste pranic nevěděl! —Tatíčku!“

Světluška pozdvihla hlavu a upřela hluboké, tmavomodré oči na otce, který seděl na kraji u stolu s rukama založenýma a obličejem obráceným ku dveřím, jako by někoho očekával.

Chasa seděla kolem kamen, jako by jí byly přimrzly jazyky.

Jen staré hodiny — dřevěnky brkaly chraptivým hlasem.

Světluška dokrojila jablko, podívala se rychle na obě půlky a ruce se jí nějak zachvěly. Také jí jemňounce pročervenalé tváře na okamžik vybledly. Rozkrojila největší a nejkrásnější jádro. A to prý, než uplyne rok a den, umírá vždycky ten nejmilejší, ten nejdražší. - Rozpůlené jablko kutálelo se podlahou. Světluška se po něm nesehnula; oči její utkvěly poznovu na zamyšleném obličeji otcově; a při tom náhle zvlhly a zakalily se — Bůh sám ví proč.

Světnicí zavládlo ještě podivnější ticho.

Čeleď hleděla jeden na druhého, jako by dnešek ani nepochopovali. Co tu bývalo jindy radosti! Co se toho od večera do půlnoci napovídalo! Jak milounké pohádky! Říkávali: ,„Škoda, že ten štědrý večer věčně netrvá!" Litovávali: „Škoda, že se ten štědrý večer jen jednou do roka vždycky vracívá!“

Květ za chvíli vstal a vyšel se podívat na zápraží.

Těžké, tmavé mlhy už visely nad samou střechou jeho statku. A bylo pod nimi dusněji než ve světnici. Někdy zahoukla daleko v lesích z hluboka sova. Příšerná píseň štědrovečerní! Ani jediné hvězdy nebylo viděti, ani zaleštění větérku slyšeti. Poezie štědrovečerní dřímala! Jen ta sova z daleka. — Sedlák Květ se nyní zatřásl, jako by jej byl ovanul ostrý, pronikavý vítr severní. Rychle pe obrátiv, zašel zase do světnice a opět se tak usadil za stolem. Tentokráte rozpředl hovor sám. Ale nešlo to. Slova na jazyku vázla a hlas v hrdle selhával.

„Není tam ani na pět kroků viděti. Nebožtík otec říkával: tmavé vánoce — světlé stodoly. — Ale což jsto všichni oněměli? — Vezmi, Světluško, aspoň nějakou knížku a čta, když žádný nechce ani ústa otevřít!“

Sedlák Květ prve nadobro přeslechl, že jej dcera už dvakrát oslovila.

„Jakou, tatíčku?“

Světluška pronesla tuto otázku hlasem tak přitlumeným a tak tichounkým, aby otec nepoznal, že se jí chvěje a že jí na rtech umírá.

„Jakou chceš, dítě!“

„Arciť že! -- Sedíme tu jako zařezáni. Není divu, že na jednoho přicházejí dřímoty!“ -- prohodila u kamen panímáma. „Vida — vida! Ono teprv něco přes deset a já myslila, že jsme tu už z půlnoční. Tak dočista jsem' zapomněla, dnes že žádná nebude! Kdo by to byl řekl, že i tohle nám budou zapovídati! — Samé novoty a všecko horší a horší. Snad nám i nového Pánaboha udělají!“

„Jirasová Lenka měla býti křepelkou!“ prohodila staršinka.

„Kočárkův Tonda slavíkem!“ doplnila ji mladšinka.

„A která pak hrdličkou? — Snad kantorovic Pepička! Ještě si to pamatuji, jako by to dnes bylo, když jsi, Světluško, cukrovala Ježíškovi! Ještě dnes vidím, jak celý kostel se obracel nahoru, jaké bylo ticho …“

Panímáma si utřela oči zástěrou. Ještě dnes jí bylo radostí do pláče, když si na ty chvíle vzpomenula. A přece přeletělo už celých šest let od těch dob nad věží Okrouhelského kostela. To byly tenkrát nejradostnější panímáminy svátky vánoční. Však to také Světluška uměla. Povídali si o ní na osadě celý Boží hod. Byla ustrojena jako andělíček. Bělounké šaty sepnuté v boku světlomodrou stuhou, hebounké vlasy rozpuštěné, na skráních lesknavý hřebínek jako korunku… A ten hlásek! Starému, sešedivělému kantoru, který vyučil zpěvaček kolik kop, se smyčec, jenž kmital se v jeho pravici místo taktovky, v ruce chvěl, a zdálo se mu, že bystré, pronikavé oči jeho do partýsky dobře nevidí. A druhý den o „velké“ řekl Květovi: „Budete míti, rychtáři, z toho dítěte radost! — Už ji máte nyní! A co pak, až doroste!“

Na návsí pod okny ozvaly se mužské hlasy.

Někdo prudce zabušil na vrata. Dvorem rozlehl se pronikavý štěkot psů. Větřili bezpochyby cizince. Ma známého neštěkají leda z radosti.

Temné rány na vrata dopadly podruhé, ale silněji, jako by to ani nebylo rukama, ale železným kladivem.

„Pro Pánaboha! — Snad u nás nehoří!“ křižovala se panímáma u kamen.

„Venku čirá tma! -- Někdo se k nám dobývá! — Půjdu mu otevrít!“

„Snad Refunda!“

„Vždyť tu byl nedávno. Řekl ovšem, že daleko nepůjde a že se opět brzy vrátí. Ale psi jsou nějak podrážděni!“

Temné rány na vrata zaduněly potřetí a opět ozvalo se několik mužských hlasů, také hřmotněji.

„Ve jménu císaře pána a milostivé vrchnosti otevřete!“ zahřímal kdosi do okna.

Květ poznal mušketýra, zarazil se a zbělel jako venku sníh; ale jen na okamžik. Za vteřinu přišel opět k sobě.

„Co ode mne žádáte ve jménu císaře a milostivé vrchnosti dnes o štědrý večer?“

„Abys nám otevřel! — Sice ti vrata rozsekáme!“

Halapartna mušketýrova zaryla se za téhle výhrůžky hezky hluboko do zvětralých prken ve vratech vedoucích do Květovic statku.

„Ježíši Kriste! — Jdou pro tebe, utec humny, ukryj se jim; není to nic dobrého. Můžeš ke strýci do Kročehlav… Pro všecky svaté, muži, poslechni mne!“

„Jářku, ve jménu císaře pána a milostivé vrchnosti! — Neposlechnete-li, užijeme násilí!“

Květ dvě, tři minuty přemýšlel, položil pravici na čelo a nahmátl krůpěje studeného potu. —

„Uprchněte, tatíčku! — My za vámi kraj světa půjdeme, my vás všude najdeme…“

Venku před vraty duněly rány jedna za druhou a prkna pod nimi praskala.

Chasa ve světnici trnula úzkostí.

Květ vymkl se zlehka Světlušce a ani na ni nepohlédnuv, vyšel na dvůr otevřít.

„Lehněte si! — Zpátky!“ zakřikl psy, již vrhli se obrovským skokem ku vratům.

„Nebojte se! — Máte volný vstup! - Neudělají vám ničeho! Ani se vás netknou! — Čeho si ode mne žádáte ?“

„Půjdete s námi!“

Tři svítilny zaplanuly oslňujícím jasem; září zaleskly se na ručnicích bodáky a zabělely vojenské pláště.

„Kam?“

„Však s námi trefíte. — Budeme vám na cestu svítit; a tak nezabloudíme!“

„Ani nás nezve dál?“

Mušketýr byl by se samým smíchem zalkl.

„Jen dál, páni vojáci! — Druhý ptáček by nám mohl uletět, a na tom nám záleží nejvíce! -- Nečekejte, až vás pozve! — Jářku: dál — dál!“

Osm mužů vrazilo do statku s napřaženými bodáky, mušketýr šel v čele a vedle něho rychtář Ouřada.

Květ ustoupil před nimi bezděky až do světnice.

„Kde máš noclehníka? — Kdes ho ukryl?“

Mušketýr stál před Květem s oběma rukama pozdviženýma. Halapartnu nechal u dveří.

„Přicházíte-li pro mne, zde jsem! Ukryl-li jsem koho, do toho vám není nic, a pravím vám: kdybych tu i koho měl, tak vám o něm nepovím!“

„Nepovíš? — Však povíš, jezevče!“

Mušketýr se po Květoví rozpřáhl.

Sedlák zahlryzl se do rtův a sevřel křečovitě pěsti.

Mušketýr se zarazil.

„Rychtáři — zapomínáte na svou povinnosť! - Tomuhle železa, dva vojáci při něm, zůstanou a vy s ostatními prohledáte statek!“

„Hledali bychom marně! -- Už jsem vám řekl, že odešel před týdnem.“

Rychtář Ouřada mluvil poněkud nesmělým, rozpučilým hlasem. A přece se těšil na dnešek, co se stal rychtářem. Květoví dnešek připravoval už dávno — mohu skoro říci, už dlouhá léta. Oko jeho zavadilo jen tak jako by letmo o ztrnulou tvář Květovy manželky a ke hlavě mu přilctěla na okamžik myšlénka, tahle žena že je jeho švagrovou, že v životě ani stébla na kříž před ním nepoložila, že před ním ani vody nezkalila; ale Ouřada zapudil ji levicí, kterouž si přejel zarudlý obličej, a srdce jeho už bylo opět jako ledy, když jsou na zdejším rybníce nejsilnější.

„Ručíte nám za to, rychtáři, svým úřadem! — Pamatujte, že jste přísahal! — Železa sem!“

Mušketýr si poroučel, jako kdyby byl na zdejším panství direktorem.

Dva vojáci pokročili s řetězy až do prostřed světnice. Byli to obrovští mužové. Pruský král nemusíl by se za ně styděti ani ve své Postupímské gardě.

„Ve jménu císaře pána a milostivé vrchnosti!“

Mušketýr měl ještě sto chutí, k těmto slovům přidati pádné zaklení. Nemohl se již dívati na to věčné otálení.

„Toť nebudeme doma do rána. Slyšíte, vojáci!“

„Vy švagře, ani slova pro mého muže nemáte ? — Vy je sem dnes — o štědrý večer -- přivádíte!“

Květova žena teprve nyní probrala se z uleknutí. Nebyla a nebyla s to, aby jediného slova dříve byla pronesla.

„Což jste se, strýčku, proti nám tak zatvrdil? — Čím jsme vám kdy ublížili?“

Světluška zaúpěla, jako by jí sáhala studená ruka po mladém srdci a strhlou octla se u otce, jemuž pravou ruku a levou nohu svazovali těžkými řetězy a na klíč pouta uzamykali.

Květ stál dosud se rtoma křečovitě sevřenýma a s rukama ve pěsti zaťatýma, jako by ani nevěděl, že už mu na noze a na ruce visí železa, že se mu zarývají až do kostí a že mu mladá dívka ruku s těmi okovy vine k horkým rtům, že ji líbá, že ji tiskne prudce k rozpálené tváři…

„A co vám udělal můj muž, že mu nedáváte pokoje ani dnes?“

„Uslyšíte, co nám udělal. — Jenom několik týdnů počkejte!“

Mušketýr se rozesmál z plného hrdla už -podruhé.

„A vy to všecko, švakře, trpíte? — Kdo by si to byl pomyslil, vy že takhle budete proti nám, že vy nás budete chtít dočista zkaziti!“

„Za nic nemohu! Tohle všecko si připravil váš muž sám! Jen na sebe může naříkati!“

Onřadovi se k poslední větě už nedostávalo dechu. Cítil se tu přece, nějak nevolným^ Bylo mu také teplo, krůpěje potu řinuly se jeho tváří!

A vy strýčku, ještě na něho žalujete? — Vždyť vám ani jediného vlasu na hlavě nezkřivil!"

Ouřada odvrátil obličej k oknu.

„Dělejte! — Dělejte! Do zámku hezky daleko. — My budeme musit zvolna. Venku tma jako v pytli!“

„Tatíčku! — Tatíčku!“

Květ sevřel rty ještě těsněji; potom se nahnul ku Světlušce, vtiskl jí políbení na čelo a ženě podal pravici mlčky. Řetězy při tom podivně zarachotily.

„Půjdu s vámi! — Matička také půjde. Jaké bychom tu měli svátky bez vás — samotny!“

Mladistvá dívka oběma rukama zachytila se levice otcovy a hlavu položila na jeho hruď.

Obrovský voják měl co dělati, než ji od Květa odtrhl.

„Kdo pak by lu vedl hospodářství, kdo pak by chodil na robotu. Milostivá vrchnost by potom musila váš statek dát v nájem!“

Mušketýr se jizlivě ušklebil.

„Utiš se! — Neplač, Světluško! dokaž, že jsi mou dcerou. A ty, ženo, měj rozum! Za každou slzu, kterou jim ukážeš, dostane se ti jen výsměchu! A ty, Ouřado, si dnešek zapiš dobře do hlavy!“

„U všech pekel! - - Půjdeš-li, selská hazuko!“

Světnicí zařinčely řetězy, vojáci obstoupili Květa a za několik minut octli se už na návsí. Na cestě k Okrouhlině stál vůz. Vojáci pomohli do něho Květoví, usadili se vedle a naproti němu, vozka práskl do koní, a už bylo slyšeti jen vrzání kol v břednoucím sněhu. —

Ve světnici u Květů dohořívala na krbu louč. Selka seděla na lávce u kamen s rukama sepjatýma a očima upřenýma do shasínajících plamenův. Oči měla zčervenalé jako krev, tvář nějak podivně zsinalou, šátek s hlavy na zemi a vlasy přes čelo rozcuchány.

V jizbě bylo ticho jako před chvílí, když se probudila z polodřímot a když prohodila, že tu sedí všickni jako zařezáni.

Hodiny u dveří odhrkovaly jedenáctou.

„Vstávejte! — Slyšíte? Což jste tak tvrdě usnuli? — Vzhůru, chaso — Světluško - - tatíku — už jedenáctá pryč! V Okrouhlině zvoní na půlnoční — do kostela! — Slyšíte-li?“

Selka vstala, urovnala si na čele vlasy a rozhlédla se po světnici. Nebylo tu živé duše; o Světlušce, o sedláku ani pohádky.

„Což by už byli odešli? — A. mne nechali doma samotnou! - - Bude tomu tak! - - Inu — Inu!“

Louč na krbu už jen doutnala.

Selka již zase seděla na lávce s rukama sepjatýma, s očima upřenýma do popele, z něhož chvilkami vytryskly ještě jiskřičky. Tmavé vlasy opět se jí svezly na čelo a červenavý šátek s hlavy svinul se jí zase na šíji.

Náhle ozvaly se na zápraží prudké kroky. Dvéře do světnice zhurta se otevřely. Dvě ženštiny vběhly do světnice se svítilnami.

„Není po ní nikde ani stopy! — Všecko za vsí jsme zběhaly! — Odběhla asi za nimi! — Panímámo!“

Staršinka pokročila se svítilnou až k samé selce.

Panímáma, zdálo se, že dřímala.

„Byly jsme až u Okrouhliny! — Ani vůz jsme nedohonily!“

Selka pozdvihla hlavu. Děvčata ustoupila nazpět. Pro okamžik nemohla panímámu poznati.

„To vy jste? — Rozka s Frantinou. — A samy? — Kde jste mé dítě nechaly?“

„Po Světlušce nikde ani stopy!“

„Půjdu ji hledat sama… Oko matčino prý vidí nejbystřeji, proniká i čirou tmou!“

„Já vám, teto, pomohu! — Kdybych si měl nohy uchodit, oči vykoukat.“

Staršinka posvítila do obličeje mladému hochu se zarudlou, uhřitou tváří, jenž sotva dechu popadaje, veběhl do staťku a potom se vplížil do jizby.

„Ty?“

Selka pronesla toto jediné slůvko tak prodlouženým hlasem, tak nezvykle znějícím zvukem, že v mladém hochu pro okamžik zarazila se všecka krev.

„Ty? — Víš, že všecko tohle neštěstí na nás přišlo skrze vás? Víš, tohle všecko tvůj tatík že na nás nalíčil? — Víš, tohohle všeho že je vinen on? — A tys jeho syn! Hadí plemeno jsou zas jen hadi, štíři mají zas jen štíry a krkavci krkavčata. Pryč, táhni; sice tě prokleju, celý váš rod do nejposlednějších kolen…“

„My nikdo za otce nemůžeme; ani já, ani matka. Co my se do něho namluvili! Co se jen chudák matka napláče, naběduje …“

„Vy že u vás pláčete, vy že u vás bědujete? — Hahaha!“

Selka vyhlrkla ve smích, že skorem až osípěla.

Potom vytrhla děvečce svítilnu, šátek přehodila si přes hlavu a pustila se ven do tmy, do smutné noci štědrovečerní hledat Světlušku. Teprve nyní přišla k úplnému sebevědomí. Dřív se jí kolem očí všecko jen míhalo a před nimi tvořila se jí obrovská kola. Připadalo jí, že klesá do bezedné hloubky… Zdálo se, jako by na chvíli byla úplně otupěla… Viděla jen tak jako by v polodřímotách, že Světluška vybíhá ven prostovlasá v lehounkých šatech a polobosa; a opět jako ve spaní volala na chasu, aby jí neopouštěla. Chtěla se zdvihnouti sama; ale nemohla. Měla nohy jako zdřevěnělé, bez vlády.

Jindy v tuhle chvíli chodili na půlnoční. Bývalo to světel kmitajících se odevšad k Okrouhelskému kostelíku! A když chvěly se, na tmavomodré obloze hvězdy samou radostí z té půlnoční chvíle, vinuly se stezkami tmavé proudy na výšinu, s níž hlaholily zvony daleko do lesů libozvukým souladem. Lidé se chvilkami zastavovali, poslouchali a potom si povídali: „zvoní v Kornouze, zvoní v Srbči, zvoní v Pozdní, zvoní v Panenské Tejnici…“ Se všech stran se zvony pozdravovaly, se všech stran křesťany slovem Božím vítávaly, se všech stran hlaholilo vší silou, plným hlasem, tak opravdu z útrob kovových srdcí:

Goliáš obloupen,
Člověk jest vykoupen,
Radujme se.

A lidem se dmula uhnětená hruď, kroky se rychlily, tváře se jasnily, oči se třpytily jajto hvězdy nahoře, a ku hlavám z těch lesů přiletěla jim myšlénka: „Nám také musí — musí přijíti vykoupení!“

…A dnes o půlnoci bylo v kostelích jako ve hrobkách, v dědinách na Podlesí jako na hřbitovech, a těžké, tmavé mlhy už až na zemi. Tu a tom rozlehlo se dusným tichem zavytí psa, jako by miarně slídil po stopě svého živitele. Někdy pronikl hustými mlhami srdcelomný pláč, jako by dcera otce hledaia, jako by žena volala po muži. -

Takovýhle štědrý večer nebyl v Podlesí ještě nikdy.

Radosť vánoční ležela hluboko pod sněhem; jasná vánoční mysl lidu byla zastřena umrlčím příkrovem a veselá píseň zaletěla Bůh ví až kam do černých hvozdů.