Bludné duše/Oddíl první/XV

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Lesy se stišily, větry ukryly se ve hlubokých roklích (lidé si povídali, že prý v propastech Svatogothardského dolíku), a nad zimním, zasněženým krajem vzneslo se poprvé po několika dnech slunce.

Ale v Podlesí zasvítilo do tváří zasmušilejších, než byla čela černých hvozdů vinoucích se do nedohledna.

Vichr zanesl ze širého světa do zdejších tichých, zdá se, že zapomenutých dědin divné, nepokojné zvěsti. Po kraji prý se začínají ozývati hlasové nespokojenců směleji, tu a tam vypovídají sedláci milostivé vrchnosti poslušnosť, rotí se do hromad, na Litoměřicku musili proti nim poslat „kumpanii“ granatýrův… a od Litoměřic minulé větry, vlály nejprudčeji.

„Což v kraji! — Tam s nimi bývali hotovi brzy. Poslali na ně kavalerii, vytáhli proti nim s kanony a za každou kumpanií vozili šibenici. To u nás mívali trochu pernější práci. Podlešák dlouho mlčí, dlouho trpí; ale když zdvihne hlavu, když si ji postaví, potom ji dovede udržeti ve výšce i před — císařem!“

Nebožtík Potluka z Milého, jenž tato slova svá uvykl si provázeti prudkým zamávnutím pravice, pamatoval selskou bitvu u Kamejka. Byli v ní sedláci z polovice kraje Rakovnického a z Kouřimska, přišli s vojskem tváří ve tvář a s očima do očí; ale po bitvě nestačili v Rakovnicku a Kouřimsku stavět šibenic. Klecanským tam tenkráte roztrhal císařský komisař královský dekret, jímž povýšena byla někdejší ves Klecany na městečko, na kusy, rozhodil papíry do čtyř úhlů světa a poručil pověsit rychtáře i s konšely …

Nebožtík Potluka v té bitvě také byl a když se o ní rozhovořil, udeřil se pěstí do prsou a propověděl jen tak jako by mimochodem: „To když se u nás začali ve vesnicích hýbati, celý rok trvávalo a někdy ještě déle, než se zase usadili a než si navykli chodit na robotu den za dnem pořádně!“

Zdálo se, jako by nedávné větry zase byly pohnuly dušemi Podlešákův a jako by je byly probudily z těžkých, smrtelných mdlob.

Když se minulou neděli vraceli z ranní, trvalo dobrou hodinu než došli do domovů. Hned na hřbitovech skupili se ve hromady, a dle výrazů ve tvářích bylo lze souditi, že tihle mužové, tihle Podlešáci, kterýchž každé slovo bývalo jindy odměřené, vždycky úsečné, mnohdy nevlídné, dnes své řeči neváží a nade slovem hlavy nesklánějí. A byla to řeč a byla to slova! Staré dřevěné kříže na hrobech, polozapadlé ve sněhu, zdálo se, že se hýbají, že chtějí nebožtíky v černé zemi probuditi, aby vstali a přišli na chvilku své vnuky poslechnout.

Pan farář v Okrouhlíně měl tentokrát ranní zase sám. Musil ze zákristie do fary kolem jednoho takového zástupu. Zaslechnuv však z hovoru jejich několik slov, jen se kolem nich kmitl, vtáhl si koženou čepici hluboko na uši, aby neslyšel. Jindy to trvávalo také dobrou čtvrt hodiny, než se dostal do fary. Ze sousedův uměl každému něco pověděti, pro každého, kdo se mu namátl do cesty, měl pohotově otázku a ještě na chodbě ve faře pohrával mu kolem rtův úsměv, kterýž na mírně zčervenalém obličeji pana faráře ani ve snách nezmizel.

Po kázání, ve kterém podle starých latinských, někde ve Španělsku tištěných knih vykládal o království Božím na zemi, vzal do ruky arch papíru, na němž z daleka červenala se pečeť úřední, a četl zvučným hlasem obnovení nařízení císařského, podle kterého mrtvoly nebožtíků nemají uzavírány býti do rakví, ale pochovány do plátna zaobalené, což prý se tímto důtklivě všem obyvatelům tohoto českého království, nechť přidržují se té či oné víry, opětně připomíná.

Kež pan farář těchto několik řádek přečetl, musil si dvakráte z hluboka oddechnouti. Ke konci se mu papír v rukou nějak chvěl a před očima tvořily se mu mžitky. Chrámem rozlehl se nezvyklý šumot; bylo lze slyšeti i tlumený polohlasitý hovor. A tohle se panu faráři nepřihodilo od těch dob, co ho vysvětili, nikdy. Když kázával, kdykoliv něco ohlašoval, bývalo vždycky ticho — opravdu jako v kostele. Ozvalo-li se někdy z některé lavice poněkud silnější chrápání, pan farář se zlehounka pousmál, nahnul se na kazatelně trochu nad obrubu, rozkřikl se o poznání, dole sebou několik hlav zatrhlo a ve chrámě nebylo slyšeti opět ničeho jiného, leda uvolněný, jednotvárný hlas kazatelův.

Pan farář se na několik okamžiků rozhlédl kostelem. Zraky jeho zavadily o zachmuřený obličej Jiřického snopkáře, na chvilku spočinuly na nějak příliš zvážnělém obličeji Květově a potom se svezly po usměvavé tváři rychtáře Ouřady.

Pan farář si oddechl — už po třetí; nějak náhle se mu ulehčilo. Pak dopověděl pevným, zdálo se, že přitvrdlým hlasem: „A spolu se podotýká, že ustanovení toto v čase potřeby provede se i mocí a násilím!“

Pan farář pronesl poslední slova hněvivě a opět se tak rozhlédl chrámem po osadnících. Ale tentokráte spočívalo v tomto pohledu jeho ostré pokárání, pirotože pod kruchtou začali hovořiti už hezky hlasitě.

Druhý den večer přivezli do Jiřic přes připomenutí pana faráře Adamcovi rakev. Byla dubová, světle natřená, s blýskavým Pánemkristem. Na rakvi seděl Refunda s rukama sepjatýma a hlavou skloněnou. Co Adamec zavřel oči, z Jiřic se nehnul. Chtěl ho vyprovoditi do Okrouhliny. Včera ráno byl taktéž v kostele; ale cestou zpáteční šel nejposlednější a s nikým ani slova nepromluvil. A když si usedl u Květů za stůl, upřel oči na sedláka a řekl: „Byl jsi už ve Lstiboři?“

„Zrovna na to myslím!“

„Půjdu tam sám!“

„Dej dělat pěknou!“

„Buď bez starosti!“

Refunda se za chvilku zdvihl, zašel do chaloupky, v níž na posteli ležel v čistém, bílém rubáši nebožtík, vzal na něho míru podle své holi, chvilku postál vedle a potom se pustil do Lstiboře k truhláři.

Z Jiřic do Lstiboře nebyla ani cesta ražena; nešla tudy ode týdnu živá duše. V navátém sněhu jevily se tu a tam pouze stopy zajíce, jejž ostrá zima vehnala až k lidským příbytkům. Ale Refunda vykračoval si v závějích, jako když si vyjde na luka kníže Švarcenberk.

Lstibořský truhlář byl široko daleko rozhlášen. O svých rakvích říkával, že se to v nich odpočívá lépe než ve svatebních postelích. A pannám i mládencům je uměl zvláště vyzdobiti. Lidé si povídali, že je zrovna radosť na takovou truhlu se podívat.

V úterý k deváté hodině, když slunce utvářilo se k nejsvůdnějšímu úsměvu nad zběleným krajem, rozklinkat se Jiřicemi opět zvoneček, zavěšený v novém trámci před Ouřadovým statkem. Lidé vycházeli ze statkův a z chaloupek ve svátečním obleku, pozdravovali se a všickni zaměřili k chaloupce na konci dědiny. Šli Adamcovi na svatbu, ale na takovou, na které se lidé nesmějí, na které nevýskají a o které komůrka nevěstina je v zemi šest střevíců hluboko.

Před Ouřadovym statkem zaskřípal pod saněmi sníh. Přijížděl pan farář s kantorem. Ale sotva že se octíi na dvoře, už tu byly zase jiné saně. V těchto seděloi několik mužů v bílých pláštích. Slunečními paprsky zaleskla se vedle každého ručnice s nasazeným bodákem. Byli to vojáci.

„Jedete, páni, zrovna v čas! Bude vás tu potřeba!“ hovořil rychtář uváděje císařské muže do světnice, kdež jim uchystala — totiž musila uchystati — panímáma něco pro „ohřátí“.

„Těmhle zdejším kohoutům musíte ukázati hezky z ostra, co to zákon, co je nejvyšší nařízeni. — Už jsem skoro myslil, že vás tu dnes neuvidíme! Ale jak jsem řekl: zrovna v čas!“

Pan farář se u okna oblékal v obřadní roucha. Vzal také pluvial. Ouřada si toho všiml; nebylo mu to vhod. Ale neřekl ničeho. U nich v kraji brali pluvialy jen sedlákům, a tady i ponornému — i žebrákovi.

„Je už tam celá ves; a jsou tu i z okolí. A sami skoro muži. — Bojím se, aby mi neuřkli statek. Podívejte se, jak se sem zadívali!“

„Půjdeme!“

Panu faráři vydralo se toto jediné slovo nějak těžce z hrudi, na níž se skvěla stříbrná spona pluvialová.

„Nevím, nevím, velebný pane!“

Kantor zašeptal ještě něco panu faráři do ucha.

Pan farář pokrčil ramenoma.

„Už jdou!“ ozvalo se z několika hrdel před chaloupkou.

Refunda se Skůrem chystali se právě zatlouci nad Adamcem víko. Ale nechali toho a přikročili k okénku.

Opravdu! — Už šli. Napřed kantor s několika kluky-zpěváky, za ním ministranti s pauom farářem, po jehož levici vykračoval si rychtář Ouřada a po obou stranách čtyři vojáci s ručnicemi na ramenou.

Mezi lidem zavládlo hrobové ticho.

Rychtář Ouřada se posměšně ušklebil.

„Hřebínky jim spadávají,“ prohodil nakloniv se k panu faráři.

Refunda se Skůrem se obrátili, vzali víko, přiklopili je nad nebožtíkem, světnicí rozlehlo se šest temných ran a Adamcovi přestalo svítit slunce, jež vnikalo mu okénkem přímo do uvadlé, ztrnulé tváře, na věčné časy.

Ouřada vešel do světnice.

Pan farář zůstal s kantorem a vojáky před chaloupkou. Vojáci stáli „k noze zbraň!“

„Byli jste v neděli v kostele?“

Rychtář Ouřada vypjal prsa, vzpřímil hlavu a vykročil si, pravici podepřev v bok.

„Co vám po tom, Ouřado!“ odsekl Skůra.

„Jářku, slyšeli jste nařízení, že…?“

„Co vám po tom, Ouřado?“

„Já rychtář, ustanovený — —“ …

„Věříme vám, Ouřado! A nepleťte se nám do cesty, ať můžeme nebožtíka vynésti na máry. Venku je zima a pan farář — stařičký pán. Slyšíto, Ouřado? — Z cesty!“

„Vy rakev odbedníte, nebožtíka zaobalíte do plátna, naložíte ho na vůz, půjčím vám koně sám,…“

„My vám, Ouřado, děkujeme. -- Slyšíte-li? Vartě z cesty!“

„Páni vojáci!“

Venku mezi lidem rozlehlo se reptání. Do světnice vstoupili dva vojáci s napřaženými bodáky.

„Vy rakev odbedníte - —!“

„Že nedáš ani nebožtíku pokoje?“

Refunda pokročil před rakev, jako by chtěl Adamce i po smrti obhájiti proti rukoum bezbožným.

„Jděte, vojáci, s Pánembohem! Tihle všichni jsou věrní poddaní vašeho císaře! - - A ty raději si klekni a pomodli se ‚otče náš‘!“

„Že se mi opovažuješ tykati? Ty poběhlíku -- ty tuláku - - ty světoběžníku!“

Refunda sevřel těsně rty a odvrátil se; ale v očích mu to svítilo, až strach se podívat. Dnes dostalo se mu poprvé pohanění od sedláka, ponejprv od muže z lidu, a to mu rozpěnilo krev, v očích rozžehlo žár, jakýž bývá uhašen jen násilím a utlumen nesmírným sebepřemáháníni. Dostalo-li se mu takových příjmení od panských služebníků, jen si vždycky z prudka odplivl a nevšímal si toho. Pravice Refundova sáhla po těžké holi, stiskla ji pevně v pěsť, ale jen na okamžik. Refunda se uměl ovládati.

Venku rozléhal se lomoz vždy hlučněji a vždy prudčeji. Smířlivého, chlácholivého hlasu páně farářova nebylo ani slyšeti. Zdálo se, že o zápraží řinčí zbraň a že cvakají kohoutky. Vojáci nabíjeli před očima lidu, nabalovali hubky a natahovali ručnice.

Lomoz na několik okamžiků utichl.

Pan farář této chvilky rychlo použil.

„Či nečtete ve svatých evanděliích, žo i Pána Ježíše zaobalili do čistého plátna bílého, tělo jeho pomazavše mastmi drahými a také tak pochovali? — A když Kristus Pán mohl ležeti bez rakve —“

„Kristus Pán byl v hrobě jen tři dny a Adamec tam musí býti až do soudného dne!“ odpověděl kdosi ze zástupu panu faráři. „Krista Pána také trním korunovali, bičovali a potom ho ukřižovali. A když nás s ním už porovnáváte, velebný pane, povím vam já, že korunu trnovou nosíme my všickni už dávno, že nám ji naši dědkové odkázali a že nás bičují už také dávno. Hned naše dědky bičovali. — Schází k tomu ku všemu jen křižování. Kříže už také máme a neseme je na ramenou každý — jářku, velebný pane, každý, co je nás tu — i vy!“

„Máte pravdu, sousede Květe, svatou pravdu! My pod těmi kříži klesáme každý den — každinký, velebný pane, vy to nevíte, vy ten život náš neznáte, schází nám opravdu, jen aby nás už taky křižovali jako Krista Pána — —“

„Toho nechtě s pokojem a jméno jeho neberte nadarmo!“

Všechen lid náhle umlkl, jako by se tu byl z čista jasna objevil sám Spasitel, a veškeré zraky utkvěly na vysoké postavě, jež s rukou pozdviženou objevila se na zápraží. Pan farář ustoupil o dva kroky zpět a vojákům se v rukou ručnice zachvěly.

„Ale na tohle ať mi někdo odpoví! — Proč pak páni nepochovávají své nebožtíky v plátně jako v pytli zašité! A nejsou jejich těla o grešli lepší než tuhle Adamcovo. Pročpak stavějí knížata a hrabata svým nebožtíkům nádherné krytby a proč jim toho nikdo nezapovídá? — Proč pak oni mrtvoly zavírají v rakve křišťálové, potom cínové a potom dubové? — Jářku, může-li někdo, ať mi na to odpoví! A já potom víko nad Adamcem odbedním sám, já zaobalím nebožtíka do plátna také sám — já Refunda. Ale neodpoví-li mi nikdo na mé otázky, potom jděte, vojáci, odkud vás poslali! Nejste tu pranic platní! — Lidem je zima; vy, pane faráři, mohl byste se zastuditi, pane kantore, začněte!“

„Koho že tu budete poslouchat, mne rychtáře, anebo jakéhos …“

„Mlčíš, ty hlavo psí! Zalezeš, ty štěkale!“

„Páni vojáci…!“

„Vezměte si své flinty na ramena! Nedokážete proti nám nic! Dáte do nás osm ran, ale více ani jednu. Je nás tu ke stu a my byli skorem všichni vojáky, když vy jste byli ještě na houbách. My se brániti dovedeme; vy nás k tomu přinutíte. Poteče tu krev, ale bude jí škoda! — Poslechněte, vojáci!“

Sedlák Květ postoupil až k samým granátníkům. Kantor s kluky začal píseň: „Čas můj vyšel z světa toho — —“

Ale vypadalo to, jako by zpěváci byli ohluchli, jako by jeden druhého neslyšel.

Skůra ještě s dvěma vynesl rakev na máry na dvorek.

Zpěváci přezpívali sotva dvě sloky a umlkli.

Pan farář spustil: „De profundis clamavi ad te domine…“

V desíti minutách byly obřady pohřební vykonány, rakev vykropena, okouřena a Květ a Skůra s Refundou chystali se ji naložiti na sáně čtyřmi koňmi tažené.

„Ve jménu císaře! — Ve jménu milostivé vrchnosti! Vojáci, konejte svou povinnosť!“

Vojáci přepažili cestu ku saním ručnicemi.

Rychtář Ouřada postavil se mezi dvířka.

„Či došlo už v Čechách tak daleko, že si ani své nebožtíky nesmíme pochovat podle vůle své? — Za živa nám nedají pokoje a po smrti také nám ho nepřejou: co nám tu tedy zbývá, sousedé? — Vy pro nás, velebný pane, jediného slova nemáte?“

Pan farář pokrčil pouze ramenoma, ale nějak prudce, protože by se mu byla stříbrná sponka u pluvialu rozepla.

„Co mohu učiniti jiného, než upomenouti vás, abyste poslechli, zvláště vás, sousede Květe!“

„A neposlechneme-li?“

Pan farář pokrčil ramenoma poznavu, ale tentokráte zvolna a vážně.

„Zpátky, vojáci! - Ohlédněte se! Jak jsem řekl, vystřelíte jen jednou, ale potom z Jiřic živi neodejdete!“

Vojáci se ohlédli opravdu. Stálo kolem nich mužů jako tmavý les. Podlešáci svírali v pravicích těžké sukovky. A s tváíí mohl jim vyčísti každý: „nebojíme se“.

Květ ucítil bodák nasazený zrovna nad srdcem; ale postačilo pouhé hnutí jeho pravice, aby se zbavil studené oceli.

Nyní pokročil ku předu Refunda. Oko jeho pod hustým bílým řasovím spočinulo na obličejích vojáků s tak podivným pohledem, že bezděky sklonili ručnice ke sněhu, jako by jini ruce byly náhle ochromly, a že se rozestoupili, aby mohli pronésti rakev s Adamcem bez překážky. Sami Podlešáci ustupovali před ním, jako by to nebyl ani člověk z kostí a masa, očím jeho se vyhýbali a své zraky klopili před ním do sněhu, protože v těch jeho to šlehalo, jako když se louč rozhoří nejprudčeji a pro prudkosť plamenu ani svého slova není, slyšeti.

„Nevíte, co jste přísahali císaři pánu, vojáci? — Světoběžníka se bojíte? — Na svou povinnost zapomínáte! - Přičtěte to sobě samým!“

Rychtář Ouřada div že si jazyk vzteky nerozhryzal.

Vojáci stěží slyšeli jeho výčitky. A kdyby byli zaslechli jeho slov, možná, že zle by se mu bylo povedlo. Stáli ďosud s bodáky zabodnutými do sněhu, jako by byli opravdu zapomněli naprosto, proč že dnes ráno do Jiřic přijeli, že měli stůj co stůj zameziti pohřeb Adamce, když by ho chtěli v rakvi pochovati.

„Přimrazil je!“ pomyslili si Podlešáci, a jen některý tak se strany zavadil okem o vysokou vzpřímenou postavu Refundovu.

Panu faráři bylo samotnému nějak úzko, když utkvěly zraky jeho na vyschlé, nesmírně vyzáblé tváři starého muže, o němž od mnoha let slýchal nejpodivnější pověsti a s nímž setkal se dnes tak nenadále.

Jiřicemi rozklinkal se opět zvoneček. Vyzváněl Adamcovi na poslední cestu. Pohřební průvod vinul se skorem celou dědinou. Ze zdejší vsi zůstal doma málokdo, a co sešlo se jich přese všecku nepohodu z okolí. Mužové seřadili se za saněmi dva a dva. V čele všem kráčel Refunda a Květ. Snopkář Skůra postavil se v saních za rakví.

Vojáci stáli pred chaloupkou jako přimrazeni, s hlavou sklopenou ke hrudi a s bodáky zabodnutými do sněhu. Průvod již byl daleko za vsí, když zahoukl desátník cosi po německu. Ručnice octly se rázem vojákům na ramenou, zase německé zahouknutí a vojáci kráčeli odměřeným krokem k rychtě.

Saně čekaly ještě na dvoře. Ale vojáci už si nesedli a za několik okamžiků octli se také za Jiřicemi. Ouřada jim nepodal ani sousta, nepobídl jich, aby se posadili a nedal jim ani s Pánembohem. Seděl za stolem zamračen a rozdurděn více než krocan, když ho červeným šátkem rozškádli. V ruce držel péro a před sebou měl rozložený arch režného papíru; psal bezpochyby na úřad zrávu, jak vypadal dnes pohřeb Adamcův a že vojáci zachovali se proti vší kázni a že by se byli hnedle postavili na stranu buřičů. -

Po pohřbu zavolal si pan farář do fary Květa. Sedlák se u něho zdržel hezkou chvíli, a když odcházel, stály na hřbitově ještě zástupy, rokujíce nad míru živě o dnešní události.

„Mohlo by je jednou napadnouti, abyste ty své nebožtíky topili ve struhách, abyste je pochovávali teprv, až když slunce zapadne, abyste je ze svých domovů krom té drahé duše odvlékali jako ‚padlinu‘!“

Refunda, kterýž tato slova mluvil k četnému davu Podlešákův, opřel se o vysoký, dubový kříž vztyčený uprostřed hřbitova, pod nímž na dušičky a v pondělí o pěknou hodinku po černé mši se pan farář modlívá za všecky ví Pánu zesnulé osadníky, chudé i bohaté, hodné i nehodné …

„A co vám ti páni dají na rakev? — Ani grešle, ani haléře! — Vy na nich nechcete ničeho, vy se jich o nic neprosíte! A proto, kdybyste si ty truhly zlatem a stříbrem dali vyložit, kdybyste měli tolik peněz, že byste si mohli koupiti křišťálové, nic jim není do toho! — Tak daleko poddanská práva nesáhají; v tomhle neplatí rozkazy ani císaře… Ale budete-li se vzpírati, nepo- slechnete-li, poteče krev, mnoho krve, páni svou vůli budou chtít provésti …“

„My se, Refundo, nedáme, my tu svou krev nasadíme už k vůli nám samým, aby nás jednou z našich statkův a našich chat nevyváželi jako zdechlinu, aby nás pochovali, jak se patří a sluší na člověka a křesťana!“

A Podlešáci svírali pevně v pěstech těžké sukovky a z plných hrdel přizvukovali sedláku Šťovíkoví ze Lstiboře, že se nedají, a aby je jednou vyváželi z jejich statkův a chat jako padlinu, tomu že předejdou!

V kraji prováděli páni svou choutku se vším důrazem. V leckteré dědině přišla na funus celá setnina a na mnohém hřbitově došlo mezi lidem a mezi vojskem ku srážce krvavé.

„Nemají tam ve Vídni co dělat!“ říkal lid. „A proto si vymýšlejí, jak by nás snížili až k dobytčeti!“

A mnohá hlava se smutně svěsila, mnohé staré oko se zkalilo, mnohá, bezpočetnými vráskami rozrytá tvář zavlhla, mnohý jazyk pronesl strašlivé klnutí, mnohá pravice pozdvihla se k nebi k děsné výhrůžce a mnohé rty otevřely se ku hrozné žalobě!

„Jaktěživo to prý v Čechách nebývalo!“

„Inu arciť že nebývalo! — Ale přijdou horší věci a nastanou horší časy!“

A bílé, stříbrovlasé hlavy klonily se ještě níže, ještě smutněji, staré oči kalily se ještě temněji a rozbrázděnými obličeji kanula horká slza za slzou!

Od pohřbu Adamcova byl Ouřada už dvakrát na zámku a mušketýr přinesl onehdy do Okrouhliny novinu, že zle, tuze zle povede se vojákům za to, proč nejednali po vůli Jiřického rychtáře. Budou prý musit každý nejméně pětkrát běhat ulicí, a kdo ví, jestli desátníka i nezastřelí!

Mušketýr se postavil do prostřed šenkovny, rozhlédl se vůkol po stolech, udeřil pěstí na stůl a zavolal:

„Provazník nám dodal tři z brusu nové provazy. —- Potom poručil pan vrchní porazit tři borovice. Už je mají v rukou tesaři! — Stará šibenice za zámkem je celá rozviklaná!“

Mušketýr zapil tuhle novinu notným douškem.

„A nač provazy a nač borovice?“

„Provazy na krky a borovice na šibenice!“

„ A na čí krky provazy a pro koho šibenice?“

„Všecko na Podlešáky!“

„Tu máš za svou novinu, ty panský otrapo!“

Mušketýr zavrávoral; ale štěstí pro něho, že se zachytil o roh dubového, zeleně natřeného stolu.

„Tu máš za Podlešáky, ty scvrklý žalude!“

Mušketýrovi zablejsklo se kolem očí podruhé.

Šenkovnou rozlehl se ohlušující smích.

„Dobře tak, kmotře Rozhodo! — Výborně!“

„Dejte si pozor, mušketýre! — Po podlešáckých pěstech naběhnou tváře na celý týden!“

„Je to horší, než když dá deset včel najednou žihadlo!“

„Já ho jen, braši, pohladil! — Co pak kdybych se byl rozpřáhl! Nebylo by v něm už duše!“

Mušketýr se vytratil ze šenkovny dýmem.

• * *

Ten den seděl v zámku pan direktor nad rozloženými listinami, jsa hluboce ponořen v obsah papírů.

Dvě voskovice ve stříbrných svícnech jasně osvětlovaly pečeti na dvou listinách, pocházejících přímo z ústřední kanceláře knížecí ve Vídni.

Panu direktorovi pohrával při tom kolem rtů škodolibý, až jizlivý smích.

Náhle uchopil se zvonce, jenž leskl se jako zrcadlo pod jeho pravicí, a prudce zazvonil.

„Zavolej pana justiciára!“ rozkřikl se ani se ku dveřím neobrátiv, když se byly otevřely a na prahu objevil se služebník.

Byly to as důležité listiny, že je pan direktor ještě tento večer prohlížel. Přijel s nimi zvláštní posel. Měl koně cele upěněného. Nebylo také divu v takové spoustě sněhu!

Pan justiciár neotálel ani minuty.

„Už to tu máme! — Však jsem myslil, že z toho nebude nic! A oni přece! — Co tomu říkáte ? — A tuto dopis od gubernia! — Všecko, jak jsme chtěli!“

„Však to trvalo uherský měsíc!“ prohodil pan justiciár bera do ruky jednu listinu za druhou a přelétaje řádky bystrým okem.

„Tím lépe! Bude to aspoň hezké nadělení na svátky!“

Pan justiciár posadil se naproti panu direktoru a v pracovně „milostpána“ kmitalo se světlo ještě o jedenácté hodině.