Bludné duše/Oddíl první/VIII

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Druhý den dostavil se konšel Ouřada na honbu se svým čeledínem z Jiřic samojediný. Nejdříve se do třel k panu správci a potom si ho dal zavolati pan vrchní; potleskal mu bělounkou rukou na rameno, a Ouřada myslil, že se octl v nebi.

Na honbu nedostavili se ještě ze čtyř vesnic. Pan vrchní dupnul si častěji nohou, mušketýři si povídali, že šatlavy v zámku ani nestačí, a na výprask selských hřbetů že bude nutno zavolati k výpomoci panské skotáky.

Pánů přijela na lov celá řada a honců přišlo dobré dvě stě. Byli opravdu oblečeni jako na Boží hod, vymyti a učesáni jak o svatbě, a žádný se neodvážil hlasitě promluviti; mušketýři jimi postrkovali a tvořili z nich špalír. Lokajové se těm „trdlům“ smáli do očí a scdláci pořád mlčeli jako pěny. A když se v průjezdu objevilo několik vysokých, vychrtlých postav, v šedivých kabátech se zeleným lemem a šedivými klobouky s péry, ve vysokých botách, na ušlechtilých ořích, plnokrevných anglikánech, sedláci klonili se hluboce a teprve se neodvážili ani dýchati. Kavalíři pošlehovali sobě bičíky, a leckterému sedláku zasvištěly řeménky kolem tváří, až se mu v očích zajiskřilo.

Mezi těmi jasnými a osvícenými pány bylo mnohé ryze české jméno: upomínalo na leckterého bohatýra dávných let, který se dovedl i panovníkům dívati do očí s levicí na rukojeti meče a pravicí na srdci věrném svému národu až do posledního zabušení. Ale ptejte se na to těchhle pánův, a oni vás za takovou otázku šlehnou bičíkem do tváře, až by vám vystřikla krev a zčervenila jejich čistý, sněhobílý límec, vyhlídající okrajem loveckého kabátu.

Po lesích rozlehlo se troubení jako o soudném dni; páni rozjeli se na vysokou. Ve zdejších hvozdech bylo prý několik jelenů padesátníků; hajní a polesní uměli ve vesských hospodách o paroháčích vyprávěti až neuvěřitelné kousky.

Když se tak ty rohy ozývaly jednou táhle, po druhé zas jako do skoku a po třetí opět třepetavě jako k útěku, sedláci-honci zapomínali, že mají doma doškové statky, že jsou ty jejich vesnice obrazem pravé otročiny, a zapomínali i to, že měli nechať doma jazyky na hřebících. Vždyť byli v lesích, kleréž tu rostly od tisíců let, ve tmavé jejich zeleni se jim ústa rozvázala a černé lesy hučely hlaholem, že až lovecké trubky byly přehlušovány. Už po druhé troubili ku stažení léče.

Kníže pán už po třetí zaklel, protože dva rozkošní chlapíci ukázali vysokým hostem paty svých bleskných běhů. Vrchní lovčí hněvem zmodral a kníže pán přiložil ku tváři brokovnici nenabitou, ale okamžitě jí mrštil o půdu a prudce myslivci jinou vytrhl. U nedalekého kmene stál mladík, obrácen ku knížeti pánu zády, opíraje se o silnou sukovitou dřínkovku, a vyzpěvoval si z plného hrdla. Asi dvacet krokův odtud ozval se opět třepetavý zvuk lovči trubky a zároveň pronikavý štěkot ohařů; kníže pán zaklel po francouzsku poznovu. Hoch si ho nevšiml, také ho neznal; právě dozpěvoval:

„Seděla jsem na jedličce,
volala jsem na myslivce.
Kuku! kuku! kuku!“

Panu knížeti žlutá tvář sezelenala, tmavé oči mu povystouply — a rozlehla se rána. Když pak se zdvihl kouř, ležel mladý hoch v kaluži vlastní krve. Týmže mžikem vrazil do mýtiny vidlák a za ním chrtů celá smečka; deset kulí jedním rázem octlo se ve plecích paroháčových; kníže pán a hosté jeho vrhli se na kořisť, prohlížejíce ji znaleckýma očima. Ale že leží několik kroků dále mladý hoch s prostřelenou hrudí, že dodychává, že se svého otce dovolává, že volá po Haničce, po sestře či po nevěstě, neslyšeli a neviděli.

Slunce už stálo nad lesy, když se páni z lovu vraceli. Za nimi vezli vysoké zvěřě plné tři vozy, ověnčené chvojím až po nápravy. Ze zámku vyšla jim vstříc muzika, hrajíc veselý pochod. Sedláři šli nozadu. Opodál za všemi potácel se starý muž v chatrném oděvu, zakrýval si tvář oběma rukama a rtoma jeho křečovitě se chvějícíma prodíral se chvílemi výkřik, po kterémž vraník pana knížete obyčejně zařehotal.

A když se octli u zámku, přišla jim vstříc kněžna s mladými princi. Měli na sobě taktéž šedavé kabátky se zeleným lemem a na hlavách úhledné kloboučky se sokolími péry.

Kavalíři seskákali s koní a jeden přes druhého obsypával nejvybranějšími výrazy obdivu a dvornosti kněžnu hostitelku.

„Ty zdejší lesy jsou nejpřirozenější park.“

„Ludvík by za to byl dal jeden drahokam ze své koruny, kdyby byl měl takové ve svém Versaillu.“

„Ale je tu v nich, pánové, smutno, a na tom zdejším zámku smutněji než v klášteře barnabitek. Toužím po Vídni. Zdejší vzduch mi nesvědčí,“ odtušila kněžna přikládajíc si k jemnému nosíku hebounký šáteček, napuštěný zázračnou voňavkou. A kavalíři o překot chválili život ve Vídni.

„Mám sice v Praze nádherný palác. Ale nevkročil jsem do něho od korunovace. Jednopatrový dům však mi ve Vídni milejší než celé to Pražské stavení,“ přisvědčil jeden z potomků starého rodu!

Kníže pán prohlížel si zatím bohatou kořisť. Dnešní lov zdařil se nade všecko pomyšlení.

„Co živ jsem takového kusu nezastřelil,“ obrátil se k hostem s vítězným úsměvem v zažloutlém obličeji. „Jest to dvacaterák — hleďte, pánové!“

Kníže zalomcoval rozvětvenýma parohama padlého jelena.

„Mého syna mi vraťte! — Vy jste mi ho zastřelili! — Mé dítě, mou radosť, mou jedinou podporu!“

S těmi slovy vrazil mezi pány muž v roztrhané kazajce, s rukama křečovitě sepjatýma a s očima divně svítícíma.

„Vy jste mě o něj, pane kníže, připravil! — Leží v lese bez života, studený, v louži krve! — Vy si z toho, pane kníže, neděláte svědomí? — Jsem chudák, mam jen tyhle ruce, na těch rukou tyhle mozoly — kdo mne bude živili, až scstárnu? Vojtěše, můj Vojtěše!“

„Cože chce? — Snad nějaký šílenec?“ optal se kníže pán myslivce. Tento byl však o odpověď v rozpacích. Starý muž prodral se až ku samé kněžně.

„Váš pán mi jediného syna zastřelil. Kdo pak mi oči zatlačí, kdo pak se za mne pomodlí? — To bude souditi Bůh — já jsem chudák, já nemohu, ale Pánbůh na nebi může a ten bude zajisté! On vám může vzíti také vaši radosť, tyhle vaše synáčky. Za tu krev v lese tuhle vaši krev!“

Paní kněžna si přiložila ku tváři hebounký šáteček; ale přece na ni přišly mrákoty. A kavalíři měli ji co zachytiti, aby k zemi neklesla.

„Otec toho nemotory! — Jasnosti, tenhle jelen by byl upláchl,“ podotkl s pesskou pokorou vrchní lesní. „Baráčník z Okrouhliny!“

Starý šedivý muž vyhrkl ve hrozný nářek. „Už omdlévá! — Ale přijdou časy, že se, vy páni, všem vám budou před očima dělati kola, přijdou jistě; my už arciť budeme dávno hnít…“

Náhle jej uchopilo několik mušketýrů pod paždí, odvlekli jej ze vznešené společnosti a v několika okamžicích bouchly za ním dvéře tmavé věznice.

Když se paní kněžna probrala ze mdlob, ještě se kolem ustrašeně dívala, zdali tu někde není ten divný muž, jenž ji svým skuhravým hlasem tolik polekal. Ležela na skvostné pohovce z červeného aksamitu se zlatými třapci; kolem ní stálo několik slečen se starostlivými obličeji. Za malou chvilku však jí upravily šaty, načechraly těžké vlasy, a paní kněžna byla již jen poněkud pribedlá. Jinak na ní všecko jen hrálo.

Na zámku bylo večerem veselo, až se nedaleké černé lesy hýbaly. Muzika hrála nejvýbornější kusy, pozvali si hudebníky až z Prahy; zámek ploval takořka v moři světel. A venku asi dvě hodiny odtud zdvihali čtyři muži na no- sidla mladíka s prostřelenou hrudí a nesli jej do Okrouhelské kostnice. Nad smutným průvodem poletoval starý krahulík. kterému dnes také mladého zastřelili. A když přišli ha hřbitov a položili v kostnici mrtvolu na máry, usedl pták na šindelovou střechu a dal se také do pláče. Na zámku však připíjel jeden hrabě po francouzsku: „Tento pohár, dámy a pánové, do poslední krůpěje mladým princům na zdraví a na štěstí!“ Poháry z ryzího zlata, s knížecími erby, na nichž se leskly drahokameny, hlučně zdvihaly se do výše — a dole v jednopatrovém stavení na vlhké slámě ještě seděl chudý muž; ale jen chvilkami štkal, jako když člověku k nářku schází už i dech.

Týden sešel se s týdnem a v nádherných prostorách zámku bylo zase ticho a pusto jako na hřbitově.

Pan farář v Okrouhlině pochoval v tom týdnu jeden mladý a jeden starý život; ale oba v čas, kdy se lidé hřbitovu vyhýbají. Starý krahulík sedával každý den na šindelové střeše kostnice a krákoral, jako když si starý člověk z hlubin srdce naříká….