Bludné duše/Oddíl první/VII

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Jiřicemi šla od statku ke statku palička. — Palička bývala obyčejně z dubového dřeva a válcovitého tvaru; kolem byl ovinut papír přitažený ku dřevu stužkou, na němž napsáno bylo vyhlášení rychtářovo. — Palička měla jíti od stavení ku stavení rychle; ale často se stávalo, že na ni někde zapomněli a k rychtářovi že došla zpět až druhý den.

V Jiřících chodila dnes palička také pomalu; ale ne proto, že by snad neuměli čísti. Dnes ji v každém statku četli třikrát i čtyřikrát. Každý, kdo písmu rozuměl, vzal ji do ruky, na všecky strany obrátil a potom ji teprve dali dál.

Nad Jiřicemi táhly těžké podzimní mraky, a fičelo z nich, jako by už přicházel sníh. Bylo arciť po svatém Martině, a ten přijíždívá na bílé brůně velmi rád. Snopkář Skůra stál ve své chatě u okiia, měl na sobě bílý vojenský plášť, chystal se do Okrouhliny na požehnání a prozpěvoval si starodávnou píseň, jak jeden mládenec si vybíral nevěstu za nevěstou, jak jezdil až do kraje a tam jednou potkal pannu, která se mu zalíbila na první pohled; zastavil ji a řekl, že si hledá nevěstu, a ptal se, nechtěla-li by s ním, že má statek jako zemanský dvůr; a panna přikývla. Stiskli si ruce; ale nevěsta měla prsty studené jako led. A když se jí podíval blíže do tváří, měla je bílé jako zeď, a když se ho pan farář ptal, chce-li s ní býti živ až do smrti, neodpověděl, zavrávoral a v tu chvíli bylo po něm; nevěstě svatební šat svezl se s těla a před oltářem stála smrť — kostlivec. Skůra dozpěvoval poslední sloku: „A tak si z toho, vy mládenci vejběrační, příklad dobrý vezměte!“ Ale nedozpíval, někdo zaklepal prudce na dvířka; přinášeli mu také paličku. Byla už nějak celá pošmourána, papír kolem potrhán a stužka polo rozvázána. Skůra ji také několikrát obrátil; ale mohli mu dáti tolik dukátů, kolik snopků ve svém životě nadělal, a byli by se přece od něho nedověděli, co tam napsáno.

„Co pak nám tu chtějí, Martine? Dnes se mi nějak kalí oči. Až budeš tak starý jako já, tak se ti ty litery taky v hlavě popletou.“

Klučík, kterýž mu paličku přinesl, vzal ji do ruky a četl dosti plynně: „Vědomosť se dává všem sousedům i zdejším usedlíkům, aby dnes odpoledne po požehnání do jednoho dostavili se na rychtu!“

„Dej to, Martine, dál!“ řekl Skůra, zakýval hlavou, vrátil se do světnice a shodil se sebe bílý plášť; ale neuložil ho. Nechal jej na stole.

„Bude to zase nějaké panské nadělení,“ zahučel a tváří jeho přeletěl úšklebek. Měl na pány svrchu i jal se na ně nv-ní hlasitě hartusiti. Žena jeho dřímala u kamen.

Růženec se jí svezl do klína; mužův hovor ji probudili.

„Starý blázne, kdybys raději šel do kostela!“ prohodila nevrle; dřímala u teplých kamen tak milounce a zdálo se jí, že je mladá, že je na Tuřanech pouť a že si ji mládenci o muzice podávají z ruky do ruky. - - Ký div, že procitnuvši, byla na staříka mrzuta.

„Buď ráda, že jsem zůstal doma; když jsi začala „klimbat“, otevřely se náhle dvéře, na prahu objevil se černý mužík s koňským kopýtkem, zrovna když se ti růženec z ruky pomalounku vysmekával, až ti padl do klína. Černý mužík, nebýt tu mne, byl by tě odnesl; já mu ukázal dvéře."

„Pro tebe už si měl dávno přijít ten nejčernější! Jde do kostela jen pro pohoršení, každé slovo potom přetřepává, desáté mu není vhod. Nezná ani slabiky a péro neumí vzíti do ruky. A pak aby se chodili učit k němu! Můj nebožtík otec říkával, že není horšího člověka, než když do žebrácké hlavy vleze furie.“

To býval obyčejně její poslední trumf, jenž také působíval; bývalo po něm chvíli v chalupě hodně hlučno, až se lidé zastavovali — a když byl potom v Lounech nejbližší jarmark, Skůrka kupovala nové hrnce. Ale dnes se po něm stařík obrátil se smíchem.

„Mlč, stará, mlč a modli se; musíme na rychtu. Kraják Ouřada stojí už před vraty, má podepřené boky, pravou nohu vykročenou, klobouk k levému uchu, má kmentovou košili, dýmku jako podávky — podívej se, Doroto — jsou přece jen v tom kraji chlapíci! A tamhle vykukuje Kočárková, dukáty se jí pod krkem blýští, až člověk nevidí, na sukni samé krajky a samý záhyb. Jste vy to holky z kraje, jste vy to ženušky, z těch vesnic, kde prý rostou místo bramborů samé stříbrné tolary! — Šla by nejraději na rychtu sama, aby tam byla rychtářkou.“

Skůra byl pravý Podlešák, jeho žena pocházela od Velvar; s panímámou Kočárkovou byly krajanky. Stařena políbivši nábožně mosazný křížek, položila růženec na lavici, pokročila do středu světnice, podepřela si boky a žlutýma tvářema hýbala se jí i ta nejmenší vráska.

„Víš-li, ty jestřábe, žes přišel k nám otrhán, žes měl záplatu na záplatě? — Víš-li, ty jezevče, žes k nám přišel bos a že ti byly dobré dřeváky? - - I v těch hadrech chodil jsi jako furiant. Již se to tak s tebou narodilo. Víš-li, že já za tebe ve Kmetňovsi musila zaplatit muzikantům? — Čis už to zapomněl?“

Skůra vzav plášť, vyšel před chalupu a jen se těmhle titulům usmíval.

„Neměl na sobě ani dobré nitě, když k nám přišel; byl jako Adam! I za ohlášky jsem musila zaplatit, celou svatbu jsem vychodila, a všecko jsem nakoupila. Už jsi to zapomněl, ty Podlešáku?“

Ale Skůra už neslyšel; kráčel volným krokem na rychtu, kamž se ponenáhlu sousedé již scházeli.

Kolem dubového stolu usedli sousedé podle stáří, konšel Jiras po levici a jen po pravé straně rychtářově zbylo ještě jedno místo prázdné. Scházel Ouřada; stál dosud před vraty. Chvílemi šlehl okem ku Květovic statku a na tváři se mu zakmitl škodolibý úsměv.

Hodiny u dveří ukazovaly již ke třetí. Rychtář vzal režný papír, zahleděl se do něho, a bystrým očím neušlo, jak se mu ruce třásly. Ve světnici panovalo ticho; sousedům bylo dnes nějak úzko. Chodívali do hromady málokdy, hlavně při sv. Martině, když u rychtáře pekli husy.

Květ náhle vstal, rozhlédl se shromážděnou obcí a začal: „Poslali nám ze zámku tuhle list. Máme se zítra všickni dostavit na honbu. Přijela milostivá vrchnosť. Honby budou trvati několik dní. Máme si vzít všickni sváteční oblek. Máme si vyleštit boty ….“

Rychtář na okamžik přestal. Světnicí zavládl nepokoj; Skůrovi se bílý plášť svezl s ramenou, Adamec si odkašlal, soused Hruška nahnul se k chalupníku Tučkovi a něco mu našeptal do ucha.

„Stojí tu tak psáno,“ pokračoval rychtář. „Máme se vymejt, vyčesat….“ opět na okamžik utichl a zraky jeho zaletěly ke dveřím, jež se hřmotně otevřely a na jichž prahu objevil se konšel Ouřada s kloboukem k levému uchu pošoupnutým; baráčníkův a chalupníkův si ani nevšiml, sedlákům jen zakývl hlavou. V pravici držel vyhaslou dýmku; byla opravdu jako podávky, ale kování měla z ryzího stříbra a třapce u troubele byly spleteny ze zlatých a stříbrných nitek. Zasedl si po pravici rychtářově; ale oba dělali, jako by se neznali.

„A nejpřísnější rozkaz je tenhle,“ pokračoval Květ: „svou řeč si máme nechat doma, své jazyky máme prý si pověsit na hřebík v komoře. Milostivá vrchnosť i na psy prý mluví německy. Rozumíte-li? Potřebují prý jen našich rukou, našich nohou a našeho těla. Kníže pán slyší prý raději skuhrání kulicha než české slovo; milostivá kněžna prý omdlévá, když na ni někdo po česku promluví.“

Rychtář při těchto slovech těžce oddychoval; chtěl mluvit hodně hlasitě, ale hlas se mu třásl ještě nápadněji než v ruce režný papír.

„Rozkaz milostivé vrchnosti jste slyšeli. Zítra tedy nezaspěte! Kdo omešká, čeká jej deset ran holí; kdo nepřijde, dostane šatlavu o plesnivém chlebě a smrduté vodě.“

Rychtář se posadil.

Ale po světnici panovalo chvíli ticho, jako by tu nebylo živé duše.

„A proto jste nás sem, rychtáři, zavolal? K takovým věcem že palička? O vrchnostenských rozkazech nemáte co rokovati vy, já a žádný z nás!“

Ouřada si při této řeči podepřel pravý bok a vypjal prsa, aby mu bylo hezky viděti lesklé knoflíky u vesty. Jizbou rozléhalo se pouze ťukání starých dřevěných hodin. Rychtářovi vyvstávali na čele horké krůpěje potu. Nyní zase vstal; ale tentokrát se již nechvěl. Sivé oči mu svítily, jako když se nade zdejšími lesy blýská.

„Slyšeli jste mne, sousedé a všickni zdejší usedlíci ?“ Jeho hlas nyní ani za mák nebyl podoben k tomu, kterým dříve byl hovořil. „Ptám se vás po druhé: Slyšeli jste, sousedé Jiřičtí, svého rychtáře?“

„Slyšeli.“

„Rozuměli jste svému rychtáři ?“

„Rozuměli.“

„Půjdete?“

Na tuhle otázku neodpověděl žádný.

„Svou řeč si máte nechati doma! — Tak, jako vy mluvíte na své děti, tak, jako na vás mluvily nebožky vaše matky, tak jako vy se modlíváte k Bohu, tak nemluví kníže pán ani na své psy. Jazyky své máte pověsit doma v komoře; potřebujíť tam jen vašich nohou, vašich rukou a vašeho těla. Já řku: půjdete?“

„Nepůjdeme!“

Touhle odpovědí zatřásla se ve světnici okna. Ouřada se usmíval.

„Budete seděti v šatlavě o plesnivém chlebě, o smrduté vodě a dostanete každý po dvaceti! - - Já řku, půjdete?“

„Nepůjdeme!“

A tahle odpověď letěla celou vsí, protože selky vyběhly před vrata a úzkostlivě pohlížely ku Květovic statku.

„Já také nepůjdu! Dobře, že ještě máte v těle česť, že máte ještě duši, která platí tolik, jako těch pánův, a žo ještě na svůj jazyk držíte.“

„Rychtáři, vy se zapomínáte, vy proti milostivé vrchnosti popuzujete. Sousedé, neposlouchejte ho! Budete za to pykati! Kníže pán je učiněný dobrák, paní kněžna jako anděl.“

„A vy jako ďábel,“ zvolal kdosi z hromady na Ouřadu.

„Já konšel — —!“

„A já rychtář, kterémuž dosud práva nevzali, stojím za zdejší ves i hlavou svou.“

„Dejte pozor, abyste ji neztratil,“ prohodil uštepačně Ouřada, vstal, posadil si ještě ve světnici klobouk na hlavu a hrdě odešel.

Mezi sedláky zavládlo opět ticho; zaslechli slova, po kterýchž se jim prsa zoužila. Tenkrát bývalo vždycky povážlivé zahrávati sobě s hlavou a v záruku dávati život. Tenkrát trhli pérem a kat zatrhl oprátkou. Všude u krajských měst, ano i u menších trčel na vršku trám nahoře s přepažením, rozvětralý, oviklaný, a když táhly krajem větry a ty dva trámy skřípaly, povídali si lidé, že už se šibenici stýská po člověčím. Byly to opravdu časy šibeničné! Rychtář Květ změřil konšela Ouřadu okem, v němž se zrcadlilo nejhlubší opovržení, potom se rozhlédl po sousedech a kolem rtů zakmitl se mu úsměv, ale jen tak, jako když větřík ovane tvář a potom letí dále, nesa Bůh ví komu políbení.

„Doufám, že to až na hlavu nepřijde. A kdyby přišlo?“ rychtář Květ so opět rozhlédl shromážděnou obcí; sedlákům se zase tajil dech. Takových slov na zdejší rychtě ještě nikdy neslyšeli. — „Dám jim ji.“

Rychtář Květ pronesl tato slova hlasem, jako když v Okrouhlině sezvánějí ten večer před dušičkami.

„A kdyby vám ji, rychtáři, chtěli brát, musili by do naší vsi pro ni poslat celý regiment granatýruv. A neradil bych potom ani knížeti pána, aby šel mezi nás! — Vy zdejší sourostlíci! Je nás tu padesát, z těch padesáti nás dvacet sloužilo Marii Terezii, chránilo její korunu, bojovalo za jejího syna, císaře Josefa, z těch padesáti nás stálo dvacet u Čáslavi, dvacet u Lovosic, dvacet u Kolína, a když jsme všecky ty vojny přestáli a ve svých domovech se usadili, za to že si nyní nechceme dát šlapat na své šíje, plvat do svých tváří, že si nechceme své jazyky věšet v komorách na hřebíky, za to že bychom měli hlavy dát ? — Vy zdejší sourostlíci! — Ať to zkusí a přijdou si na nás! — Ať pošlou do Jiřic třebas celý regiment té nejhorší psoty! — My se zítra ani nehneme!“

Skůrovi se bílý plášť svezl s rnamenou a popelavé licousy pod oběma čelistmi se mu třásly jako vousy na skále sv. Ivana, když je rozčechrávají prudké vichry.

A když se potom rozcházeli domů z rychty, šli sedláci tiše, krokem volným, s očima upřenýma do země, jako by ty jejich hlavy byly tak příliš těžké a jako by je ku zemi shýbali padesátiliberky.

Večerem kmitala se v oknech Jiřických statků v a chat světla jako bludičky. Na krbech se každou chvíli plameny kalily. Vybírali tu nejpěknější louč, několik okamžiků hořela jasně, ale potom jajko by uřízl, jen dodoutnávala a do světnic valil se čpavý dým, jako by otvory v komínech byly nadobro zacpány. A přece bylo v oblacích ticho, v lesích jako ve hrobech a na střechách nepohnulo se ani stebélko. Začal-li kdo nějakou řeč, brzy umlkl; jen i Kočárků vypravovala stará Skůrka, že onehdy „u zabitého“ vyl černý pes až k ohluchnutí, že hrabal do země na půl sáhu hluboko, a to že vždycky bývá zlé znamení.

„U zabitého“ říkali asi půl hodiny za Jiřicemi. Letos tam vysekali les, ale staletého dubu se netkli. Nechali ho tam stát na památku. Na dubě visel obrázek Bohorodičky. Stala prý se tu někdy vražda; ale ze současníků již to nepamatoval žádný, a hroznou událosť vypravovali všude jinak. V tom se shodovali všichni, že občas objeví se u dubu na zeleném mechu černý obrovský pes, že hrabe, a čeho se chce dohrabati, to že prý duše vrahova. A když zaslechli v okolních vsích z lesa psí skučení, pronikající až do kostí, tušili vždycky nehodu. A ještě do nedávna dávaly pobožné matky na Tuřanech, v Področově, či na Svaté Hoře za dvě nešťastné duše na světlo. Stala prý se ta vražda pro dívku, která potom vstoupila ke klariskám do Tejneckého kláštera.

„A co z toho budou sedláci mít; uvidíte!“ Stará žena si povzdychla. „Za mých mladých let si také vzpomněli, že nepůjdou, kam je pošlou páni, a víte, co se jim stalo? Přišli pro ně s řetězy, vzali vlastní jejich vozy, naložili je na ně a odvezli je do krajského města. A vrátilo se jich pramalounko. Potom schytali jejich syny na vojnu, a ti všichni chudáci vzali někde v cizích zemích za své; domova z nich žádný více nespatřil.“

Skůrka dala se do křečovitého kašle, neboť se z opět do světnice vyvalil plným proudem dým.