Bludné duše/Oddíl druhý/XV

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Rok s rokem podávaly si a tiskly ruce nad černými lesy, jaro za jarem sypalo nad zdejším krajem všecku krásu svou, jeseň za jesení opět tu krásu stírala, až jednou za letních dnů zdálo se, že klidné, tiché vesničky na Podlesí rázem se změnily. Přihnalo se tam tenkráte vojska jako mraku. Jaktěživi takových vojáků neviděli. Byli z daleka, a Podlešáci jim přec rozuměli, z prvu trochu z těžka, ale potom jako by všickni rodnými bratry byli.

„Máme kamennou matičku, bílou Moskvu — máme dobrého baťušku, bílého cara, a na nebi mocného patrona, svatého Mikuláše,“ říkali vojáci. A těm dětem bílé Moskvy a synům bílého cara byli by Podlešáci poslední sousto snesli. Ještě dnes na ně vzpomínají, po sedmdesáti letech. A když začali sborem své dumky, jako by byli na rodných rovinách, Podlešákům slzy do očí vstupovaly. Komu by se také zrak nezarosil, když molodec zazpíval touhu po domovině!

Rusové táhli Podlesím na Lipsko. Šli zaplatit Francouzům, že jejich bílá matička návštěvou Napoleonovou na smrť zčernala. A když se potom za krátký čas v dědinách třásla okna a lesy chvěly se až v kořenech, Podlešáci vzpomínali na Rusy, kudy chodili, aby je Pánbůh na přímluvu mocného patrona svatého Mikuláše ode všeho zlého zachoval. Tušili, že hřímání děl platí ruské krvi, věrným molodcům. A opravdu: tři skvělí plukové carské gardy dokrváceli u Chlumu až na nepatrné zbytky. Ale Napoleonovi zaplatili!

A potom se rozhučely na Podlesí všecky hvozdy ve slavné hlaholné Te Deum, a když se ještě k tomu rozhoupaly v Področově veliké zvony klášterské, všude se těšili blahou nadějí, že tato francouzská vojna byla na světě poslední.

Mniši řehole sv. Augustina v Področově odložili slavnost míru ke dni nanebevzetí panny Marie, kdy se na okolních stráních všecko jen červená korouhvemi poutnickými a všecky cesty bělají šaty družiček, a čistý lesní vzduch zachvívá hlučnou hudbou a zvučnými písněmi. Patnáctého srpna každého roku bývá v Področově celé Podlesí: od dětí, jichž bujnou krev matky po celý rok chlácholí, že je vezmou s sebou na pouť, od hochův a dívek, jež přicházejí si do prostorné hospody zarejdovat, až do mužův a žen, kteříž uchylují se sem se svými starostmi a kříži, až do starcův a stařen, již si sem rok co rok chodívají na matičce Boží šťastnou hodinku smrti vyprosit.

Štíhlé, bělavé věže klášterské dívají se do nebe tak směle a tak po domácku, jako by z jejich pozlacených makovic byl do sídel věčné radosti jen jediný krok. V nádherném chrámě neví poutník ani, na čem má dříve spočinouti očima; — všecko se tu leskne a svítí, všecko tu člověka vítá tak přátelsky, tak lahodně. Andělům na oltářích div že se buclaté tváře věčným usmíváním nerozplynou, i ti svatí Boží dívají se na člověka jako staří dobří druhové. Údolina se vyprázdní až teprv, když zlaté hlavy věží zardívají se večerními červánky.

A letos zvláště vyrojilo se sem lidu jako mravenců, když věští za letních dnů déšť. Od božího rána byla v kostele hlava vedle hlavy, a davy začínaly řídnouti teprve ke třetí po polednách. Ale kolem hlavního oltáře tvořily zástupy dosud živou hradbu. Chvílemi ozvaly se i tlumené výkřiky, jako stenání, a živá hradba se celou šířkou pohnula; ale přece necouvl nikdo.

Poutníci dotýkali se skleněné skříně, v níž umístěna socha Bohorodičky, oslňujíc perlami a drahými kameny, jimiž byl těžký, atlasový šat její jako posetý. Dobré čtyři pětiny musily se spokojiti toliko dotýkáním mešních tabulek; a kdo se dotkl křišťálového skla, potřel si třemi kříži zrak, aby se uchránil všech očních neduhů.

Na klášterské věži zahučela již pátá. Obrovské varhany doznívaly posledním akordem; ale kolem oltáře dlel dosud v polokruhu dosti četný zástup poutníků. Byli to ponejvíce tací, již se nemohli do dřívější tlačenice odvážiti, anebo které ostatní předešli či odstrčili.

Po straně epištolní klečel chuďas na obě oči osleplý a bez pravé ruky. Zdálí podobal se sedmdesátiletému kmetu, teprv pokročil-li kdo blíže, mohl pozorovati, že tenhle ubožák jest obrazem života v mužné síle zdrceného. Hrubý plášť prozrazoval vojína Rusa, jakých v nedávno minulých dnech viděli na Podlesí celé roje, oči měl obrácené ku křišťálové skříni a okoralé rty jeho se zvolna pohybovaly. Zdálo se, že chce milosrdenství na nebi dnes vynutiti. Klečel tu tak od samého poledne, — lidé přes něho padali, ale on ani nezašeptal; bystřeji všiml si ho málo kdo, o pouti tu bývá takových ubožáků ze všech končin Podlesí: lidskou bídu vábívá za sebou i slabounký paprsek naděje.

„A je bezruký! Jen se podívejte, matičko!“ zahlaholil náhle nedaleko chuďasa zvonkový hlásek dívčí.

„Tamhle, babičko! A je slepý na obě oči!“ zašveholilo druhé děvčátko a zatáhlo shrbenou stařenku za vyschlou pravici.

Zdálo se, že obě děti lidské bídy v takovémto rouše ještě nikdy neviděly. Očka jejich spočinula na osmahlé tváři slepcově s nevýslovně soustrastným pohledem. Byly to děti učinění andělíčkové. Člověk by myslil, že přiletěli, aby se vystřídali s těma dvěma, co nad pannou Marií drží obrovskou korunu. A zatím je sem přivedla dnes poprvé odkudsi z klidné dědiny na Podlesí.

Selka Podlešačka upřela zrak svůj také v tu stranu, kam děvčátko. — Na první pohled patrno, žeť obou dítek matkou. Stařenka hleděla k matce Boži, jako by lpěla na jejích rtech, jež, zdálo se, že se pootvírají, jako by jí chtěly pošeptati divnou, netušenou novinu. Selka Podlešačka octla se až u samého slepce, naklonila se nad ním, vzala ho za ruku a zavolala tiše: „Vavřino!“ A kolem matky zakmitly se jako pěničky obě dívenky.

Byla to Světluška se svými dceruškami. Před několika lety vložil jí otec na smrtelné posteli na srdce, až ho pochová, aby se vdala a aby tak jejich statek zůstal Květově krvi. Světluška poslechla.

„Zná mě tu někdo?“ zahovořil chuďas temným hlasem, jako by se byl z dřímot probudil. „Což jsem se ještě dosti nezměnil?“

„Vavřino, jak se tu shledáváme!“

Slepec pozdvihl náhle hlavu, vztáhl ruku na ženu a i dítky její.

„Možno-li? Neklamu-li se? Ty jsi to — Světluško? - A ta děvčátka?“

„Já jsem to, Vavřino, to jsou mé děti — a tamhle tvá matička!“

Takového výjevu, jaký nyní následoval, tu ještě nikdo nikdy nespatřil, ačkoliv zdejší klášter stojí pět set let na místě dřívější Kolovratské zahrady.

„Hrob jeho jako by s veškerou tou hlinou mi ležel na prsou do dneška, a pořád ta rakev jako by mi duněla do uší: věčné věkův bludnou duší, věčně věkův proklatcem! Abych se té tíže zbavil, co jsem jen vytrpěl! Abych zdejšího kraje už nikdy neviděl, pustil jsem se do zemí, kde věčný led a sníh, daleko odtud, na sta mil… Pak jsem se octl až u Lipska, tam jsem přišel o zrak a ruku — a je tomu několik dní, co mne pustili z Prahy zmrzačeného.“

Bylo na něm nemocnici ještě příliš zřetelně viděti.

„Požehnejte mi, má stará, věrná matičko: udělejte mi na čele kříž, jako jste někdy chlapci činívala.“

Vetchá stařenka oběma rukama objala hlavu synovu a po dlouhých, těžkých letech hrozného zkušení přitiskla ji na ňadra tak vřele, jako když vinula k sobě dítá Vavřinu ponejprv. A chrámem rozlehl se vzlykot i těch, kteří dříve o Vavřinovi slova nikdy nebyli slyšeli.

Když potom chtěli slepce z kostela vyvésti, upřely mu nohy službu: klesal — klesal, zbledl jako stěna a oněměl. Musili jej vynésti, k čemuž se ovšem mnoho ochotných rukou propůjčilo. Venku jej hleděli usaditi na nejbližší trávník, ale hlava mu klesla na hruď a celé tělo pozbylo vlády.

„Omdlévá!“ volali diváci, jichž se kolem množství nahrnulo. A jali se jej křísiti, — ale když se zdálo, že k sobě přichází, trhl sebou, vydechl několikrát hlasitě a pak utichnul jako pěna — na věky. Málo kdo tušil, jaké staré i nové rány tahle hodina v duši jeho tak zjitřila, že niť života jeho přetrhnuta na věky.

„Synu můj! Nešťastné dítě mé! Sotva tě shledávám, už opět mě opouštíš! Matičko Boží, oroduj za něj! — Přimluv se za nešťastného!“

Staruška klesla na mrtvolu polo bez sebe.

A touže chvílí děti Světluščiny s matkou úpěnlivě zaplakaly — pro strýčka, jehož jaktěživy neviděly, aniž o něm kdy slyšely, a jemuž by tak rády bylý nevinnýma ručkama setřely všecku tu bolest, jež tak čitelným písmem vryta byla v jeho pochmurném obličeji.

Poutnici kolem jedva dýchali; po několika okamžicích oni poklekše, modlili se s očima k nebi upřenýma: „Odpočinutí lehké dejž mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí!“

A od té chvíle prý ve Svatogothardském dolíku uhasla světélka naproto. Ale bludné duše žijí v památce vděčné na Podlesí do dneška.