Bludné duše/Oddíl druhý/XIV
Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský | ||
XIII | XIV | XV |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIV. |
Autor: | Václav Beneš Třebízský |
Zdroj: | BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
Licence: | PD old 70 |
Nad Podlesím kroužily už druhé vlašťovičky s pěnicemi. Hlavy Podlešáků byly letos o celé centy lehčí a kolem srdce jim bylo volno jako těm ptáčkům vysoko v jasně modrém vzduchu. Na vrchnostenských úřadech začali páni mluviti po česku; ano mezi lidem si vyprávěli, že prý nebožtík kníže v poslední vůli kladl svým synům na srdce, aby se naučili řeči lidu poddaného důkladně a nikdy jí neopovrhovali.
V Jiřících plynul život zase tak tichounce, jako potok kolem dědiny za májových večerů, když po březích ve vrboví štěhotají slavíci. U Květů šlo také všecko po starém. Žena mužovi a matka dceři tam ovšem scházely. Světluška chtěla vší mocí, aby u nich zůstala matka pana pátera, ale krajačce se mezi zdejšími lesy stará hruď svírala úzkostí. — Neměla na tom světě arciť už nikoho; ale přála si umříti ve své chaloupce a odpočívati vedle svého muže.
Hrob mladého kněze na Okrouhelském hřbitově od jara do jeseně krášlívaly věnce z nejhezčích květin, jež nasbírala Světluška na lukách a po lesích. Zelenal se svěží, bujnou travou, jako by byl zakryt drahým aksamitem.
Květ stal se málomluvnějším, často sedával zamyšlen sám a sám v zahradě pod starými štěpy, upíraje zraky v tu stranu, kudy přicházíval Refunda. A na čelo mu leckdy přiletěl stesk, jako by se z černých lesů vynořil — či z Okrouhliny ode dvou čerstvých rovů? — Světluška uviděvši otce zadumaného, přiskočila a políbila starého muže ve tvář, jako jiřička, když se dotkne křidélkoma obličeje zasmušilého a chce s něho zapuditi téžkomyslnost. Květ se pokaždé dceři zlehounka vymkl, utkvěl na ní na okamžik očima a potom se odvrátil ke tmavým černým lesům za Jiřicemi. Zdálo se mu vždycky, že i v jaře nad rozkošným krajem zdejším visí mlhy listopadové, a v těch chvílích nikdy se nemohl ubrániti vzpomínce na proroctví o bludných duších, jež za dětských let slýchával od pohádkářů.
„Až z keře jednoho v zimě v létě budou kvésti růže s liliemi, až nejhezčí nevěsta na Podlesí z nich věnec víti a místo svému ženichu je bludným duším obětovati bude, potom teprve budou míti věčně věkův pokoj!“
Světluška byla na Podlesí nejhezčí a růže jí na lících kvetly s liliemi v zimě v létě. — Byla tou nevěstou? Ženiši odcházeli ze zdejšího statku jeden za druhým s nepořízenou; a byla jich za jediný rok celá řada. Mezi lidem si povídali, že se opravdu od nějakého času bludné duše ztrácejí, že se v Svatogothardském dolíku kmitají už toliko dvě…
Jen jednoho postrádali ve svém uvolnění: aby nynější život jejich sdílel s nimi Refunda. Co jej vyprovodil Květ tenkrát za Jiřice, nikdo ho více neviděl. Rozhoda, jenž se svým zbožím opět jezdil od dědiny k dědině, roztrousil novinu, že prý loni v máji pochovali u Augustiniánů v Področově člověka, jenž byl na vlas Refundovi podoben. Podlešáci se proto nemohli ani dočkati Področovské pouti, až budou moci pokleknouti na hrob svého největšího dobroditele.
I s Ouřadova statku setřel minulý rok příšerný ráz. Skůrčina věštba se tedy přec nevyplnila. Ostatně již zde stařice nebyla. Odešla brzy za snopkářem. Když slunce jasně svítilo, zdálo se, že střecha jeho je zlatem pošita, a ony to byly zatím z brusu nové snopky ze žitné slámy. Statek zase oživl. Hospodařila tu vdova po Ouřadoví. Když ji byl muž z domu vypudil, uchýlila se k příbuzným až někam za Oharku. A když se po čase vrátila, nemohli ji u Květů ani poznati; — vlasy měla bílé jako mléko a obličej sestárlý jako sedmdesátiletá. Květ byl jí pak opravdovým bratrem. — Myslila na syna vstávajíc lehajíc. Která pak matka mohla by zapomenouti na dítě, o němž tuší, že je nešťastno, že nemá v tom světě široširém nikde stání, nikde pokoje, nikde útulku? Někdy zasteskla si bratrovi: „Můj Bože! Pro koho tak hospodařím ? Zdali pak si vzpomene,“ — jméno synovo uvázlo jí na jazyku — „že má matku, že má svůj statek? Matičko Področovská! Zdaž mi přišlo kdy do hlavy i ve spaní, když jsem ho kolébala, že někdy sám zničí svou kolébku!“
A potom se minulých dnů zase dlouho ani slovem nedotkli.