Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XVII. Paběrky o pavoukovi

Dva pavouci František Hrnčíř
XVI. Kavčí boj	XVII. Paběrky o pavoukovi	XVIII. Kapitola kratinká a známá, ale hodná zapamatování

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 68–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednoho dne dostala Anička psaní. To bylo divení, odkud ten dopis jest. Když jej rozpečetila, tu viděla, že to od sestry Slavojovy. Miroslava psala jí tak upřímně, tak dojemně, že div se dobrá dívka nedala do pláče. Sdělovala s ní, jak všickni se modlí za pobloudilého Slavoje, aby se polepšil, aby panu učiteli dělal radosti. Prosila Andulku i Karlíka, aby s bratrem jejím měli útrpnosť, aby se na něj nehněvali, kdyby jim někdy ublížil. Rozumí se samo sebou, že nezapomněla se zmíniti také o pavoukovi.

To vzbudilo zájem dětí učitelových k pavoukovi, že prosily tatínka, aby jim něco o něm vypravoval. Slavoj byl také při tom.

Pan učitel počal takto:

Kdo by řekl, že zvíře tak nepatrné, jako jest pavouk, mohlo by i v dějepise míti místo? A přece tomu tak. Ovšem, často tak bývá v životě, že události i věci na pohled pranepatrné mívají v budoucnosti následky i účinky dalekosáhlé. Proto nikdy a nic nemáme podceňovati, nýbrž na vše hleděti zdravým okem, a kde rozum vlastní nestačí, cizího a zkušeného se doptati. Hodné a snaživé děti činí tak vždy ve věcech, kterým nerozumějí; vždyť přirozené rádce mají ve svých dobrých rodičích i učitelích, kteří vždy ochotně miláčkům svým okáží cestu nejlepší. —

V moři Atlantickém je veliký ostrov. Na ostrově tom jsou dvě království: Skotské a Anglické. Před pěti sty lety zvolili si Skotové za krále šlechtice z domácího rodu, jménem Roberta Bruce. Protože však Angličané domnívali se míti právo nad Skotskem, neuznali Roberta za krále.

Dlouhé a kruté boje bylo podstoupiti Robertovi, aby práva svoje a svého lidu uchoval neporušeny. Někdy vítězil nad Angličany, ale někdy opustilo jej štěstí válečné, a udatné vojsko jeho bylo přesilou nepřátel udoláno.

Po jedné takové porážce prchal Robert s něco málo druhy věrnými ku břehu mořskému. V pustých horách připadla na ně noc. Poněvadž koně jejich nemohli již ku předu, bylo jim odpočinouti v bídné rybářské chatrči. Na chatrném lůžku odpočíval nešťastný, pronásledovaný král, bez vlasti, bez vojska, bez pomoci. Opustila jej jeho odhodlanosť a zmužilosť a pokoušela se oň zoufalosť. Vzpomínal i na rodinu svou, malé dítky své, které touží po nešťastném svém tatíčkovi… V němé bolesti pohlížel král vzhůru, ku střeše, neboť rybářská chata ani stropu neměla. Tam na dlouhé pavučině, na trámě upevněné, visel křížový pavouk a hleděl se dostati ku blízkému trámu. Marně však sebou zmítal. Šestkrát se mu jeho namáhání nepodařilo; šestkráte také marně vytasil král Robert meč na osvobození své vlasti a vydobytí svého trůnu… Konečně po sedmém pokusu uchytil se pavouk druhého trámu.

Srdce Robertovo v nepatrném tomto snažení nepatrného tvora nalezlo nové síly. Ihned vzchopil se s lůžka, opásal se svým těžkým válečným mečem, probudil své spolubojovníky, jimž vypravoval, co byl viděl.

„Pokládám to za výstrahu,“ pravil ku svým udiveným soudruhům, „abych nezoufal. Naše drahá vlasť, naše Skotsko bude zase svobodno! Vzhůru přátelé! Navrátíme se zpět k novému boji!“

Důvěra vůdcova nadchla i vojíny. Se všech stran spěchali pak k němu synové studeného Skotska, aby učinili svou vlasť svobodnou. A také v hrozné bitvě u Bannokburnu vybojovali si svobodu a volnosť na dlouhé věky.

A všeho toho příčinou byl — nepatrný pavouk, nástroj řízení božího. —

Zakladatelem víry mohamedanské, jak víte, byl jistý arabský kupec, jménem Mohamed. Pocházel ze vznešené, ale chudé rodiny. Jsa sirotkem, byl na vychování u svého strýce, který byl obchodníkem. Když Mohamed dospěl, konal časté obchodní cesty za svého strýce, a tu poznal víru křesťanskou i židovskou, neboť sám byl pohanem. Brzy stal se bohatým kupcem. Maje tudy více času, přemýšlel, kterak by náboženství opravil. Sama sebe pokládal za proroka božího. Avšak měl málo přátel a za to tím více nepřátel.

Roku 622. po Kristu byl nucen před nimi utíkati z města Mekky do Mediny. Prchaje, pozoroval jednou, že svým pronásledovníkům utéci nemůže, neboť slyšel na blízku dusot jejich koní. Byl již tak velice unaven, že nemohl již s místa. Domníval se, že jest již ztracen. Tu najednou spatřil na blízku jeskyni. Vešel rychle do ní a schoval se za veliký kámen. Avšak jeskyně neposkytovala mu dostatečného úkrytu, neboť nepřátelé mohli toliko vejíti do jeskyně a byli by jej ihned nalezli a zabili. V tom však veliký křížový pavouk počal na otvoru jeskyně soukati ze sebe niti tak rychle, že v malém okamžiku celý otvor sítí jeho byl uzavřen. Již také tu byli nepřátelé Mohamedovi. Zpozorovali také jeskyni a ubírali se k ní; ale když uzřeli, že otvor její zakryt je pavučinou, a uprostřed ní že klidně odpočívá pavouk, odešli.

Tímto způsobem ovšem pavouk zachránil život proroku Mohamedovi. Od té doby požívá křížový pavouk u všech vyznavačů mohamedanského náboženství veliké úcty a vážnosti, že nikdo neodváží se pavoukovi zničiti jeho předivo, tím méně pak snad jej zabiti. —

Nikdo z vás by nevěřil, že mohlo by se vláken, které ze sebe vypouští pavouk, užiti ku dělání látek, tak jako se užívá hedvábí nebo příze. A přece je tomu tak. Zejména francouzský král Ludvík XIV., — který panoval před dvěma sty lety — zajímal se velice o to, nebylo-li by možno z pavučiny plésti látku na oděv. O tom dověděl se pařížský rukavičkář Bon, a aby zavděčil se svému králi, přemýšlel, jak by se to dalo udělati. A skutečně se mu to podařilo. Po čase přinesl králi Ludvíkovi rukavičky a punčochy, upletené — z pavučiny. Král měl z toho ovšem nesmírnou radost a rukavičkářovi štědře odměnil.

Jiný punčochář zhotovil pár punčoch z pavučiny, do které křížoví pavouci svá vajíčka zaobalují. Živilť k tomu cíli v jedné světnici dvacet tisíc pavouků, jimž každodenně několik talířů much přinášel. Pavouci ti stali se tak krotkými, že počali hned ze sebe soukati niti, aby se dostali se stropu ku talíři; jakmile chopil každý mouchu, vyšplhal se zase vzhůru.

Daly se potom další pokusy, nešlo-li by tohoto objevu užiti k novému, „pavučinovému“ průmyslu, ale shledalo se, že je to nemožné. Neboť niť ku tkaní musila býti složena ze dvaceti nitek pavučinových, ačkoliv i takto složená měla teprve objem vlasu. Aby mohl jeden kilogram niti pavučinové býti vyroben, bylo by k tomu třeba asi 612.000 pavoukův a mnoho set lidí, kteří by je sbírali, nečítaje ani tu ohromnou práci, již stojí spracování pavučiny. Byla by tudy látka z pavučiny nesmírně drahá a při tom vetchá, a to tím spíše, poněvadž podobné jemné látky dosíci lze i z hedvábí mnohem lacinějšího. Mimo to mají pavouci tu ošklivou vlastnosť, že v nedostatku jeden druhého požírá, což bylo by také velkou překážkou.