Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XVI. Kavčí boj

Dva pavouci František Hrnčíř
XV. Stéblo	XVI. Kavčí boj	XVII. Paběrky o pavoukovi

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 65–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V květnu vyhlížela objemná třešně ve školní zahradě jako veliká kytice. Když pak bílé květy její opadaly, pokryly půdu kolem, tak že Karlík radostně hlásal, že se venku chumelí. Jen že letní ten sníh neměl dlouhého trvání: vítr ho roznesl, déšť spláchl, a země jej pozřela.

Za to radostné naděje vzbuzovaly v dětech zapalující se hlavičky mladých třešní. Těšily se na to, až jednoho krásného rána otec jim řekne: „Děti, půjdeme na třešně!“ Pamatovaly se na to od loňska. Tehdy Karlík s velikým košem napřed jechal do zahrady, Anička přinesla malý žebřík, na který potom Karlík vystoupil; načež tatínek podal mu koš, který hoch upevnil si na větev a utrhnuté třešně do něho vkládal. Ovšem, svěřena mu byla tato práce, poněvadž si při ní rozumně vedl, a nebylo obavy, že by mohl spadnouti a sobě ublížiti.

Jak těšily se děti, až budou míti ty krásné, veliké třešně; červené od nich rty a prsty, až budou dávati si za uši dvojité třešně jako náušnice…

Juchej!

Konečně přiblížil se čas, kdy většina třešní byla uzrála. Karlík škemral na tatínkovi, „aby již začali“. Na zejtří konečně mu to bylo slíbeno.

V našich horách jsou nebezpečnými nepřátely třešní kavky. Celá hejna jich druhdy slétají na jednotlivé stromy a obyčejně spustoší je úplně. Při tom jsou tak drzé, že se s těží dají zastrašiti, a toliko střelná rána může jich na dobro odehnati. Obyčejně jedna kavka, které říká se vyzvědačka, vyhlédne příhodný strom a pak ostatní k němu přivede.

A takový zlý osud připraven byl třešni Karlíkově, kterou jmenovali amorelí.

Druhého dne z rána najednou přilétla s hlasitým křikem na třešni kavka-vyzvědačka. Zobla do jedné, do dvou třešní, a dle všeho seznala, že jsou jakosti výborné. Jak by ne, když to byly pravé amorelky! Pan učitel hned vyběhl ven, svolal celou rodinu, opatřili se všickni dlouhými bidly — ale bylo pozdě. Kavka-vyzvědačka již přiváděla s sebou veliké hejno kavek. Ty vrhly se bleskem na třešni. Krásné amorelky v okamžiku téměř zmizely, ačkoli celá rodina bidly kavky odháněla. Nejhorlivější byl Karlík, který plačky stál tu s dlouhým bidlem, jako s píkou nešťastný kozák, jemuž kůň padl. Krásné, veliké, chřupavé třešně ty tam! Již nebude od nich míti červené rty a prsty, již nebude si dávati za uši třešňové náušnice!

Tu najednou šel kolem pan lesní, známý rodiny učitelovy. Ten vida, co se děje, rychle sňal pušku s ramen a do drzého hejna ptačího vypálil dvě rány. Teprve nyní s hlasitým křikem vznesli se mlsní ptáci do povětří, ale nikoli všickni, neboť as deset jich zůstalo mrtvých pod stromem.

Kdyby byl přišel lesní o několik okamžiků dříve, byl by zajisté ovoce zachránil. Ubohý strom, jehož větve před chvílí skláněly se k zemi, obtíženy jsouce těžkými třešněmi, stál tu holý a zničen. Ba, i mnohé větve byly polámány, což nejvíce měl na svědomí rozhněvaný Karlík, který nemyslil na nic jiného, než aby chutné ovoce pro sebe zachránil.

Bylo po „kavčím boji“, jak žertovně to nazval šprýmovný pan lesní. Přehlížel „své vojsko“ s uspokojením, neboť vzdor „kruté půtce“ nestalo se nikomu nic; toliko deset nepřátel pod stromem ležících svědčilo o tom, co se zde stalo. Lesníkovi dosud kouřilo se z pušky, a Karlíkovi tekly slzy jako hrachy veliké po tváři.

„Proč pláčeš, Karlíku? Snad ne pro těch několik třešní?“ ptal se lesní. A když Karlík s pláčem přisvědčil, těšil jej lesní: „Nu, neplač. Mám v zahradě několik pěkných amorelek. Přijďte zejtra na ně všickni ke mně!“

Pozvání toto hrubě potěšilo Karlíka. Odhodil svou zbraň a útrpně zadíval se na padlé kavky. Všickni se mu smáli, a Anička žertovně prohodila, že vypadal, „jakoby mu kočky mléko snědly“.

Pan lesní byl pozván dále a nezdráhal se. Děti těšily se na zejtřek, neboť tatínek k tomu svolil, že mohou laskavosti páně lesního užiti.

Na Slavoje málem bychom byli zapomněli, neboť i on účastnil se kavčího boje. V prvé chvíli chopil se též zbraně, ale neužil jí. —

Druhého dne na to byli všickni u pana lesního. Karlíka musili odtrhnouti od koše s třešněmi, neboť snědl jich příliš mnoho. Proto přece však podotknul, že se třešně pana lesního nevyrovnají nezapomenutelným jeho amorelím.

Slavoj byl také u pana lesního na třešních. Vylezl i na jeden strom, ovšem na vybídnutí všech. Líbilo se mu nahoře, odkud daleko bylo viděti. Nedal toho ovšem na sobě znáti, „aby neřeklo se o něm, že jest jako ti druzí“.

Probouzela se v něm svěží a slušná dětská veselosť a jarosť…