Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/V. Pavouk v jiné pavučině

Dva pavouci František Hrnčíř
IV. Jaroslav píše o původu pavoukově	V. Pavouk v jiné pavučině	VI. Pavouk pod drobnohledem

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 44–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po prázdninách udala se s oběma dětma Hlinkovýma velká změna. Slavoj, kterému šlo na dvanáctý rok, měl odejíti do latinských škol.

S velikou obavou čekali jeho rodiče na den, kdy měl dělati zkoušku do prvé latinské či do primy gymnasia. Zkouška tato jest velmi přísná, a pilní žáci mnohdy nejsou uznáni za způsobilé, nemohou-li dostáti všem podmínkám. A jak to tedy bude se Slavojem, kterému dosud prospívalo toliko jeho nepopíratelné nadání, a jemuž scházela první vlastnosť každého žáka a studenta — neúmorná pilnosť?!

Nastal den zkoušky. Avšak — mimo nadání — Slavoj obstál. Z toho ovšem měli rodiče velkou radosť. Pan Hlinka šel k panu řediteli latinské školy, aby se laskavého pána zeptal na průběh zkoušky a na jeho soud o svém synovi.

Ale zprávy, kterých se mu dostalo, nehrubě jej potěšily. Pan ředitel mu řekl: „Všichni páni professoři jednomyslně poznali, že váš syn má veliké nadání a pěkné vlohy, a jen za tou příčinou uznali jej za způsobilého ku vstoupení do prvé latinské školy, ač neodpovídal k otázkám mu daným lépe nežli dostatečně. Bude-li nyní pilně se učiti, doufám, že vy, milý pane, jakož i my všickni učitelé jeho, dočkáme se velikých radostí na něm. Nebude-li se však učiti, pak ovšem nebude ho nikdo podporovati.“

Pan Hlinka srdečně poděkoval panu řediteli za jeho laskavé upozornění, ač se zármutkem hleděl vstříc budoucnosti svého syna, o němž dalo se pochybovati, že bude pilen a pozoren.

Také ve škole, do které chodila Miroslava se svými spolužačkami, stala se změna. Ku konci roku rozloučily se s panem učitelem, který odcházel kamsi na nové místo svého povolání. Na počátku školního roku přišla k nim slečna učitelka, která je dále měla vyučovati. Miroslava na prvý pohled zamilovala se do své učitelky, která, když poznala své žákyně, měla je všecky ráda, a zejména dobrou a vtipnou Miroslavu. Celé kroniky vypravovala doma o tom hodná dívka. A což teprve, když jednoho dne přišla do bytu milé své učitelky! Nesla jí tam ze školy úlohy. Všeho bedlivě si všimla, zejména velké skříně s knihami, kterých slečna měla hezkou řadu, sličně vázaných a cenného obsahu. Jak tu hrdě vykračovala si cestou vedle slečny po náměstí! Ba, zdá se, ač to byla dívčina tichá a skromná, že dnes malou pýchu chovala v srdci svém. Ohlížela se kolem, jako by chtěla říci: „Aj, pohleďte, jak jsem vyznamenána! Jdu k naší slečně! Je nás tolik ve škole, a žádné si slečna nevyvolila, jediné mne!“ Tvářičky jí hořely a oči zářily štěstím. Vykračovala si hrdě, jako vůdce před vojskem, tak že byla by se jí stala málem zlá nehoda. Brkla o kámen a div se jí úlohy do bláta nerozházely. Zbledla trochu, a hned se jí uvnitř ozval hlas: „Vidíš, pýcha předchází pád.“ Rmoutilo ji to tak, že se až doma mamince s pláčem vyzpovídala, že se dopustila hříchu pýchy…

Od té doby chodívala často ke slečně, která ji pro její chování měla čím dále tím radši. A když jednou pozvala matinka slečnu do domu, tu Miroslava div neskákala radostí. Ukazovala učitelce všecko po domě, a zejména dlouho pozorovaly spolu pavouka, ovšem, toho skutečného, neboť druhý pavouk — Slavoj — jakmile viděl slečnu vcházeti do domu, odešel do zahrady, kde tak dlouho byl, dokud neodešla, čímž ovšem všecky zarmoutil.

Mnohých zajímavých věcí od slečny dověděla se Miroslava o pavouku. Nosily mu spolu mouchy a komáry, které pavoukovi nejvíce chutnaly.

„Jak to může býti,“ tázala se jednou Miroslava slečny, „že moucha, která je skoro tak veliká jako pavouk, tak brzy zahyne, když ji pavouk chytí?“

„Kdo bedlivě si povšimne předního kraje hlavy pavoukovy,“ vysvětlovala slečna, „uvidí na ní dvě horní čelisti, kterým se říká kusadla. A tato kusadla jest ona smrtící zbraň, kterou pavouk své oběti vraždí. V těchto kusadlech jest dirka, kudy přichází jed ze žlázy. Kousne-li pavouk mouchu, usmrtí ji jedem svým.“

To bylo divné Miroslavě, neboť nevěděla, že by pavouk měl jedovatou šťávu. „Což, kdyby ji tak kousl, zemřela by také?“ obávala se dívka.

„Nikoli,“ odpovídala slečna, „člověku jed pavoučí uškoditi nemůže.“

Také nemohla dívka pochopiti, ač jí to již vysvětlovali, jak může pavouk tak velikou pavučinu udělati.

Slečna jí to pověděla. „Pavouk křížový má v těle svém tekutou šťávu, která má tu zvláštní vlastnosť, že na vzduchu ihned tuhne a spojuje se v jediné vlákno pavučinové. Šťávu tuto může pavouk dle své vůle vytlačiti bradavičkami, které jsou na spodní straně zadní části těla jeho a jsou velikým množstvím drobných direk — jako síto, kterým se prosívá obilí — opatřeny.“

To byly ovšem zajímavé novinky pro Miroslavu.

Když se přibližoval den jmenin Slavojových, radila se Miroslava, co by mu měla dáti k svátku. Zavolán i tatínek na radu, a tu jednomyslně usneseno, dáti mu — vyšívaného pavouka. Miroslava hned běžela k milé učitelce své, kde porady domácí skutečného měly dojíti provedení. Slečna nakreslila vzorek a počala práce, která stkvěle se Miroslavě povedla. Na velkém čtverci kanavy, látky to k vyšívání, byla pěkně provedená pavučina z bilé vlny a uprostřed seděl na číhané pavouk, který vypadal jako živý. Pod tím obrázkem bylo jméno: Slavoj Hlinka a nápis:

Byl jednou čas —
ach, kéž by ten čas minul.

Doufali všichni, že to bude malý prostředek k osvěžení chlapcově, ale mimo nepatrný projev překvapení nebylo pozorovati na něm žádné změny. Ba, trochu jej to pohněvalo.