Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/IV. Jaroslav píše o původu pavoukově
Dva pavouci František Hrnčíř | ||
III. Miroslava píše o dvou pavoucích | IV. Jaroslav píše o původu pavoukově | V. Pavouk v jiné pavučině |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dva pavouci |
Autor: | František Hrnčíř |
Zdroj: | Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 42–44. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Moje drahá sestřičko!
Tvé milounké psaníčko jsem obdržel a jím se potěšil. Prostinká Tvoje slova učinila na mne, věř mi to, hluboký dojem. V mých těžkých pracích, jako jsou namáhavá studia, občerstvila mě, jako vlahá rosička vzpružuje k novému životu vyprahlou stráň. Těším se srdečně z Tebe. Vzpomínka na Tvou čistou mysl vždy mi bude jasnou hvězdičkou v těžkém mém učení.
Máš tedy hodně ráda toho svého pavouka. Celé kroniky mi o něm píšeš! Škoda, že jsem tak daleko od vás: přišel bych se také na něj podívat! Dá Pán Bůh, že to bude o prázdninách. Pak se budeme teprve veseliti!
Ze již o tom pavouku mluvím, tedy si na něco vzpomínám. Četli jsme nedávno ve škole řeckou pověsť a v ní jsme se dověděli — hádej, o čem? O původu pavoukově. Vzpomínal jsem si při tom čtení na Tebe, jakou bys z toho měla radosť, kdybys to slyšela, a málem by to bylo pro mne bývalo osudné. Přeslechl jsem některé výklady našeho pana professora, a když se mne na to zeptal, neuměl jsem dáti odpověď. Pan professor se na mne trochu rozhněval, a já, nevěda kudy kam, vypravoval jsem mu, která je toho příčina, totiž o Tobě a Tvém pavouku. Pana professora to velice dojalo, ba, musil jsem mu na žádosť jeho přečísti i Tvoje psaníčko, které nosím stále u sebe; i odpustil mi. Vidíš tedy, milá moje malá čarodějko, jak mě zachránila Tvoje čistá dušička.
Ale zase musím se vrátiti k tomu Tvému pavoukovi. Tedy v té řecké pověsti jsme se dočetli, odkud má svůj původ pavouk. O Řecku jsi již snad něco slyšela. V této zemi před dávnými věky bydlil národ, jeden z nejvzdělanějších starého věku. Náboženství byli pohanského. Měli mnoho bohů. Mezi nimi první byl Zeus, bůh bouře a blesku. Ten prý měl dceru, Pallas Athénu, bohyni moudrosti, věd a umění, kterou Řekové představovali si jako modré nebe. Pallas ze všech bohů nejraději jednala s lidmi, pozorovala skutky jejich, dobré podporovala a zlé trestala. Znala všecky práce, které konali mužové i ženy. Vynalezla mnoho nových nástrojů, pomocí kterých naučila lidi mnohým řemeslům, jako jest sochařství, lodnictví, zlatnictví. Ženy učila přísti a tkáti.
Nejmilejší ze všech lidí byla Athéně žákyně její Arachné. Ta naučila se od Athény tak krásným věcem, že se všech stran přicházely ženy i nižší bohyně, aby ručním pracem jejím se divily. Tímto vyznamenáním zpyšněla Arachné velice a veřejně se vychloubala, že ani božská učitelka její, Pallas Athéna, takových tkanin dělati by nedovedla. Toho ovšem dověděla se bohyně. Rmoutil ji velice nevděk její žákyně. Ráda by ji byla přivedla na dobrou cestu, a proto přišla k ní v podobě staré, milé babičky, a radila jí, aby svou učitelku prosila za odpuštění. Ale Arachné neuposlechla dobré rady babiččiny, nýbrž ještě více se chlubila svou dovedností a uštěpačně dodala, že třeba ihned je hotova s Pallas Athénou o závod pracovati. Tu bohyně vzala na sebe pravou podobu, a obě počaly tkáti. Arachné zhotovila šat, na kterém byl obraz na posměch bohům. Práce ta byla sice krásná, že na ní bohyně nenalezla vady; že však zobrazovala poklesky bohů, rozhněvala se Athéna a ve svém hněvu šat roztrhala. Teprve nyní poznala Arachné svou chybu, ale již bylo pozdě. Sice nechtěla Pallas Athéna, aby Arachné zemřela, ale proměnila ji v pavouka, který až podnes přede jemné a tenounké tkaniny. Odtud tedy má pavouk svůj původ.
Nuže, jak se Ti líbí, milá sestřičko, tato pověsť?
Jest zajisté pěkná, pěknější, nežli Tvoje zvěsť o tom druhém pavouku, která mne nehrubě potěšila. Dej mu čísti toto moje psaní a řekni mu, že se budu modliti za něj, aby se polepšil a našim milým rodičům již zármutku nepůsobil.
Dnes však již ukončuji. Mám ještě mnoho práce před sebou. Objímám Tě v duchu srdečně, oba pavouky pak napomínám upřímně, aby se dobře chovali.
Drahým rodičům polib ruce za mne.
Tvůj Jaroslav.
V Praze, dne 25. května 1880.