Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Mraky se rozptylují

Pták, který mluví František Hrnčíř
Mraky	Mraky se rozptylují	Jasno

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 37–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako! Jako! Co se to s tebou dnes stalo? Jindy jsi tak rozumný! O všem mluvíš! A ty jediný víš, jaké nebezpečí hrozí ubohé rodině! Tvoji miláčkové, Josef, Klára, Jeník mají ztratiti dnes svého živitele, svého milovaného otce! Ještě bys je mohl zachrániti! Proč nemluvíš? Jako! Jako! Což nevíš, že se máš svým dobroditelům odměniti? Dej jim výstrahu, zachraň je, milý papoušku!

Ale Jako je dnes jaksi zamlklý. Nemluví nic. Bručí cosi pro sebe. Není mu skoro nic rozuměti. Jakoby najednou zapomněl svou řeč.

„Co je to dnes s Jakem?“ divil se pan Březina. „Jindy toho večer nejvíce napovídá. A dnes mlčí!“

Jako uslyšel své jméno, zdvihl hlavu, ale neřekl ničeho.

„Promluv na něj ty, Klárinko!“ přimlouval sestře Jeník. „Tebe má ze všech nejradči!“

„Smím, tatínku?“ ptala se Klára.

„Jen na něj mluv! Jsem zvědav, odpoví-li tobě!“ svoloval otec.

„Jako, dnes nám nebudeš ani přáti dobrou noc?“ řekla Klárka ku ptákovi.

„Dobrou noc? Hahaha!“ zasmál se Jako a odmlčel se. Po chvíli najednou řekl zdlouha, jakoby si vzpomínal: „Píchni! Píchni! Do srdce!“

Všickni uleknuti dívali se na ptáka, který mluvil takové divné věci.

„Co to povídá Jako?“ ptala se paní Březinová.

„Píchni! Píchni! Do srdce!“ zvolal opět papoušek jako sám k sobě.

„To je divné!“ zvolal pan Březina. „Věru nepochopuji, kde ta slova Jako sebral! Neřekl toho dnes nikdo před ním?“

„Já ne! Já také ne!“ volaly děti.

V tom připadlo panu Březinovi na mysl, co mu řekla Julie. Zbledl trochu, ale neříkal ničeho.

„Co je ti, tatínku?“ ptala se paní Březinová, spozorovavši mužovo náhlé mlčení a zblednutí.

„Nic! Nic!“ řekl pan Březina, aby ji upokojil.

Najednou se mu zdálo, jakoby se v zadním pokoji cosi hnulo. Jindy byl by si toho nepovšiml, ale teď se skoro uleknul. Rychle skočil a zavřel dvéře u pokoje toho na klíč.

„Děti a ty, milá ženo, jděte ihned dolů do kuchyně. Zavolejte sem oba čeledíny a všecky psy!“ řekl lesní a vzal do ruky se stěny zbraň.

„Pro Bůh, co se stalo?“ ulekla se paní Březinová a všecka se třásla.

„Dosud nevím nic,“ šeptal lesní, aby se děti nepolekaly, „ale tuším cosi hrozného. Neváhej déle, aby se nestalo neštěstí. Zdá se mi, že v zadním pokoji je někdo ukryt…“

„Můj Bože!“ vzkřikla paní a byla by klesla k zemi, kdyby jí lesní nezachytil do svého náručí.

Vzpamatovala se ihned. Vzpomněla na své děti, kterým hrozilo nebezpečí. Mdloby ji přešly. Hned na to ubírali se všickni dolů.

„Drahý Josefe!“ šeptala matka cestou: „Buď opatrný, aby se ti nic nestalo!“

„Buď bez starosti! Avšak — teď nemařme času!“

Byli již dole v kuchyni. Čeledínové na rozkaz pánův rychle se vzchopili. Psi byli odvázáni. Všickni se ozbrojili. Na to šli rychle nahoru.

Pes lesního, Nero, jenž svého pána vždy provázíval, byl veliký a velice rozumný i silný. Byl by zajisté oba lupiče ucítil, kdyby nebyl býval při večeři v kuchyni. Sotva přišli do pokoje, vrhl se zuřivě štěkaje celým tělem na dvéře. Bystrý jeho čich mu pověděl, že je tam někdo cizí ukryt.

Zloději viděli, že je s nimi zle. Nebylo pochyby, že byli prozrazeni. Kdo však je prozradil? Nikdo jich přece neviděl! Avšak na takové věci mysleti nebylo času. Rychle vylezli oba ze svého úkrytu. Jeden z nich vyňal malou lucernu z kapsy, rozžal svíčku a přiblíživ se k oknu, dával světlem umluvené znamení soudruhům, kteří byli v lese ukryti.

Avšak ani pan Březina nelenil. Tušil, že v pokoji bude jeden nebo nejvýše dva lupiči. Ostatní zajisté jsou připraveni. Nezbývalo tedy mnoho času k rozmýšlení. Přikročil k oknu a vypálil do vzduchu za sebou tři rány. Na blízku bydleli dva hajní a třetí pan Janský a mimo to trochu dále pálili uhlíři milíře. Zajisté, že přijdou přesvědčit se, co se stalo.

Ubohý Jako, který nevěděl, co se děje, uslyšev střelné rány, skrčil se na nejvyšším oblíbeném svém bidélku a strachy ani nedýchal.

Předem bylo třeba zmocniti se lupičů v pokoji ukrytých. Věděli nyní zcela zřejmě, že tam jsou. Slyšeli, kterak přistavují nábytek na dvéře, které marně snažili se čeledínové i pan Březina otevříti. Psi děsně vrčeli a byli připraveni ku skoku. Zvláště Nero byl jako posedlý. Měl vyceněné zuby a hleděl stále na svého pána, jakoby čekal od něho rozkazy.

Šlechetný lesní byl bledý jako křída. Vzpomínal, jak asi ubohá žena jeho se chvěje, jak děti naříkají. Modlil se v duchu a prosil Boha, aby od něho neodtáhl pomocné své ruky.

Dole v kuchyni klečela paní Březinová před obrazem umučeného Krista. Chvěla se na všech údech. Ruce její byly sepiaty, a rty šeptaly vroucí modlitbu. Děti kolem ní tiskly se jako kuřata ku kvočně, když vzduchem krouží dravý jestřáb.

Když uslyšeli tři rány, vzkřikli všickni. Služka hrůzou div neomdlela. Oba hoši třásli se jako osyka. Vzpomněli na tatínka. Bylo jim najednou tak velice smutno. Báli se o něho.

„Maminko!“ šeptal Josef, „dovol mi, abych šel tatínkovi pomoc.“ A zcela opravdově vzal svou dřevěnou pušku do ruky, kterou chtěl tatínka brániti.

Jeník nechtěl za bratrem zůstati pozadu. Našel v kuchyni plechovou svou šavli, kterou tam odpoledne při hře byl zapomněl. Zdvihl ji a ačkoli se strachy všecek třásl, postavil se vedle bratra a pravil plačky: „Maminko, já půjdu s Josefem. Věř, nebudeme se pranic báti!“

Matka se smutným úsměvem tiskla oba synáčky ku svému srdci. Klárka úzkostí nemohla ani mluviti.

Avšak dobrotivý Pán Bůh neopustil šlechetných těch lidí.

Dvéře nahoře v pokoji konečně povolily. Psi vrhli se na lupiče. Nero skočil na jednoho právě v tom okamžiku, když chystal se zastřeliti pana lesního. Rána sice vyšla, ale vedle. Oba zločinci byli svázáni, a zbraň jim vzata. Na to ponecháni byli v pokoji a u nich na stráži dva psi. Že by lupiči oknem uprchnouti mohli, o to nebylo obavy, protože bylo vysoko a mimo to bylo železnými mřížemi opatřeno.

Když uzamkli ještě dobře pokoj, brali se všickni dolů, aby upokojili ubohou rodinu.

Paní Březinová zaslechla kroky po schodech. „Můj Bože, kdo to jde? Snad to nejsou lupiči?“ zvolala s úzkostí.

Josef postavil se před maminku se svou puškou, a Jeník před Kláru se šavlí.

„Budeme vás brániti, třebas by nás loupežníci zabili!“ zvolali oba hrdinové, při čemž slzy jako hrachy veliké padaly jim po bledých tvářičkách.

„Otevřte! Otevřte!“ zvolal venku pan lesní. Všickni radostně vyskočili. O, jak líbali všickni vroucně milovaného otce. Zdálo se jim všem, jakoby ho již Bůh ví kolik let neviděli. A lesnímu dělo se podobně.

Spatřiv oba ozbrojené synky své, řekl: „Proč pak jste si vzali tyto hračky?“

Matka tisknouc vřele jeho ruku, pravila: „Chtěli tě jíti bránit!“

Otec se usmál a poceloval oba synáčky. V tom slyšeli několik střelných ran od pokraje lesa.

Ulekli se. Ale pan Březina pravil: „Upokojte se. Nemáme se teď již čeho obávati. Sem se lupiči nedostanou. Vrata jsou pevně uzavřena. Pustím psy do dvora. Ostatně budeme se brániti.“

Bylo slyšeti hlahol hlasů. Ale jak se všickni zaradovali, když uslyšeli u vrat známé volání. Byl to Janský s druhýma dvěma hajnýma a několika uhlíři, které sem přivolaly rány, jež vystřelil pan Březina. Na cestě zahlédli několik lupičů, kteří se plížili k Bukovině. Zavolali na ně, a když se dali na útěk, vystřelili za nimi. Lupiči pak uprchli.

Vrata byla otevřena, a všickni vešli do vnitř. Jen pan Janský šel rychle domů. Obávalť se o Julinku.

Zbytek noci stráven byl ve bdění. Děti sice šly spat, ale ostatním se do spaní nechtělo. Časně z rána byli oba lupiči odvezeni do města k soudu. Vina jejich byla zřejma. Byli vypátráni i druzí. Stihl je všecky přísný sice, avšak spravedlivý trest.