Bitva pod Cressy

Údaje o textu
Titulek:	Bitva pod Cressy
Podtitulek:	Z francouzských pramenů a vlastního ohledání místního sestavil Dr. Ferdinand Chotomski
Autor:	Ferdynand Chotomski
Zdroj:	Lumír, roč. I. č. 20. s. 470 (1. část) a č. 21. s. 491 (dokončení)
Vydáno:	1851-06-26
Licence:	PD old 70
Překlad:	neuveden
Licence překlad:	PD old 140
Související články ve Wikipedii: Bitva u Kresčaku

Od přibytí krále anglického do Colentina až k jeho odchodu pod hradby Calaiské uplynulo 60 dní, leč tento jeho nájezd na Francii zůstavil po sobě stopy nezahladitelné; od toho času totiž počíná se onen znamenitý boj Francie s Anglickem. Oba tito národové podléhající stejným zákonům byli velikými lény, jež králové angličtí ve Francii měli, mezi sebou v mnohonásobných poměrech ve styku, neméně jakož i angličtí panovníci četnými rodinnými svazky s králi francouskými spojeni byli. Národové tito nechovali k sobě před tím žádné nenávisti, právo Eduarda ke koruně francouské rozšířilo se pokojně po různých provinciích, z kterých se tehdejší Francie skládala, čili raději, které staly se závislými od Francie dle obyčeje feudalního. Kdyby byl Eduard býval šťastnější nebo obezřetnější nežli jeho soupeř, bylby byl uznán za krále bez uražení onoho citu, který odtud nazván jest národní pýchou, citu to, kterého nestávalo v čase rozdělení Francie na léna. Byliť dva dědicové koruny Filipa IV., jeden z nich jeho vnuk, druhý jeho sestřenec. V očích lidu považováni jsou oba za oprávněné ke trůnu francouskému. Dějepiscové posuzující ohromné následky válek roku 1346 opominuli blíže naznačiti tehdejšího stavu státních poměrů, ačtě nevyhnutelně zapotřebí, majíli se pravdivě oceniti činy politických osob, ponořiti se v duchu do věku, v kterémž ony žily.

Eduard anglický vida po zpustošení Normandie a okolí Pařížského zmáhati se každodenně vojsko Filipa Valoisského přešel Sekvánu u Poissy, protáhl l’Ile de France, Bovinskou zemi, Pikardii a obrátil se do svého hrabství de Ponthicu, jehožto hlavní město Abbeville bylo v rukou Filipa Valoisského, kterému na pomoc byl přitáhl Jan slepý, král český s 500 českých rytířů, aby pomohl příteli svému a hájil práva dětí dcery své.^[1] Eduard hledaje brodu k přejití řeky la Somme mezi Abbevillem a mořem, dal k sobě přivesti dva vesničany u pobřeží bydlící a slíbil tomu, který mu brod ukáže, darovati svobodu jakož i dvaceti jeho soudruhům. Nuzný jeden rybář, chlap pana de Mons-boubers, příjmením Gobin (přezdíván Agache, což znamená straku v nářečí Pikardském) zjevil králi, že mezi Pert-em a Noyelles-em v čase opadnutí vody dvě stě pěších v jedné řadě může přejíti řeku, při čemž vody toliko po pas míti budou. „Jestliže pravdu mluvíš,“ dí Eduard, „dám tobě i soudruhům tvým svobodu a spolu za odměnu dvě stě tolarů.“ O půlnoci dáno znamení k dalšímu pochodu a k ránu táhlo veškeré vojsko anglické přes oudolí Vimeux-ské na určité místo, kamž je vedl Gobin Agache. Při tomto brodu se mu lépe dařilo než u Remy, kde rytíři čeští a něco vojska Jana z Byaumontu vojsko anglické strašným krveprolitím byli nazpět hnali.

Filip Valoisský zaujímal se svými čelnými pluky město Abbeville a jeho předměstí, jsa pouze asi tři hodiny cesty vzdálen od brodu Blanquetaque, nad kterým byl Eduard. Zatím, když vojsko anglické mělo vejíti do řeky, nastoupilo silnější proudění vody nežli se bylo očekávalo, a to sice tak veliké, že se už voda začala rozlévati po břehách. Na pravém břehu rozestavilo se množství francouského vojska, aby zamezilo Angličanům přechod, a tu musel důmyslný Eduard stav nynějšího položení svého jak náleží dobře si rozvážiti. Vojska francouská mohla jej obejíti na zad i přikvačili na sílu mnohem četnější nežli byl jeho voj, takořka zavřený hlubokou a prudkou řekou, a na protějším břehu očekávalo jej v bitevním šiku devět až do desíti tisícův nepřátelských. Čas bázně a nejistoty trval po čtyry trapné hodiny, jedině Eduard co vůdce v boji dobře zběhlý zachoval pokojnost mysli; na jeho čele obrážela se hrdost, mluvil směle a pevně a toliko jeho zrak přijímal čilejší a ohnivější výraz, kdykoliv pohlédnul na syna svého, prince de Galles, mladistvého bojovníka, který pod skromným jménem Černého prince (nazván tak od černé zbraně) byl povšechně znám. V krátkém čase měla býti cela Evropa jeho slávou naplněna. Valois mohl se považovati za nejbojovnějšího vůdce svého věku, leč syn Eduard, vyšší nad jiné vysokosti ducha svého, poučil druhé panovníky, že stává ještě jiné vznešenější slávy nežli vítězství! Jeho neobyčejné schopnosti předešly mladému věku a příroda obdařila ho dary přiměřenými a dokonalými. Byl krásné těla postavy, šlechetný a pln zpanilosti, skromný ale s důstojností, válečný ale bez syrovosti, bodrý, dobrého srdce a litoval často bídy, která na lid byla uvalena nejapností a tvrdošíjností dvou králů, jichžto v boji přemohl, slovem, tento princ soustřeďoval v sobě vše, čeho si národové přejou, aby jejich panovník a vůdce ve své osobě spojoval. Avšak on se skvěl toliko u podnoži trůnu, jeho blesk byl silný ale prchavý, a tak se zdá, že se pouze narodil, aby odhalil současníkům cnosti jiného věku, a žil jenom proto, aby byl veleben, bez pozůstavení po sobě následovníkův. Anglický král maje na vše, co jej obkličovalo, dobrý zřetel, projel řady svého vojska, posilňujíc je v důvěře a činil přípravy k přejití brodu v pořádku, jak mile toho připustí odpadnutí vody. Odliv vody nebyl ještě úplný, když dal rozkaz dvoum maršálkům, Warwickovi a d’Harcourtovi, aby se pokusili o přejiti řeky s vybranou jízdou a s rozvinutými prápory ve jménu boha a sv. Jiří. Král se vrhl první a hned za ním jeho syn, s mečem v ruce, na koni do proudu, za nimi táhlo celé vojsko v úplném pořádku a sražených šikách přes řeku, ačkoliv tato pěším ještě až k ramenoum dosahovala. Francouské vojsko bylo na protějším břehu sešikováno, stojíc pod velením jednoho starého vojína, jenž byl vynikl při oblezeni Tournay, Godemara Dufay, statečného to veterána. Ten nečekal, až ho nepřítel dostihne, nýbrž udeřil naň s celou svou silou, popošed s pluky až ku středu řeky, kde se krutý boj započal. Krev obarvila vodu a bitva se dlouho nerozhodnutě s jedné strany na druhou klonila. Už harcovníci přední stráže Filipa Valoisského se blížili k levému břehu řeky, což spatřivše Angličané, zdvojnásobili úsilu, odtiskli a rozrazili šik nepřátelský, načež d’Harcourt a Warwick opanovali stanovisko u paty pahorku, na němž se po přejití řeky anglické vojsko seřadilo. Poražení Francouzové dali se na útěk, do něhož také svého vůdce strhli, a starý ten rytíř byl obviněn ze zrady. Král francouský chtěl ho jíti pověsili. Bojovný duch a přílišná horlivost jej zničily, ačkoliv byl jenom nešťastný, však jest to blud, který veřejné mínění nejméně odpouští.

Šťastný Eduard a jeho syn ukázali se býti vděčnými. Král zavolav Gobina Agacha daroval jemu i dvadceti soudruhům svobodu i dal mu více zlata, nežli byl připověděl. Aby jej uchránil před pomstou nepřítele, daroval mu, jak se kronikáři vyjadřují, kaštanového koně (roussin) a to pro urychlení jeho úleku. Dějepiscové novějšího věku, poddávajíce se blouznění klamné obrazivosti, odsoudili tohoto nevolníka čtrnáctého století a holdovnika krále Eduarda jako nyní žijícího Francouze, a uneseni jsouce horlivým patriotismem vydali jméno jeho (Agache) co zrádcovo na potupu potomkům.

Anglický král upevnil se v důvěře, jakou měl ve své štěstí, to vsak ho ani dost málo rozvážlivosti neomámilo; nižádný prospěch nezměnil jelio zámysly, on nezanechal pražádného prostředku, který byl při ruce, a usiloval jedině ty prostředky zničiti a zmařiti, jichž nepřítel ke svým záměrům použíti chlěl. Obrátiv se s vojskem na sever a východ ke straně Artois, protáhl les Cantat, údolí du Titre, rozsáhle lesiny Cressy a sestoupil do údolí, v kterém řeka Maya vzniká, obsadil pak návrší položené na východ bliže Cressy i zadržel se v pochodu u tohoto městečka, jsa pevné odhodlán, na tomto místě dočekati útoku svých četných nepřátel. Jako zkušený vůdce vyhledal sobě místo k boji příhodné a připravil vše rovně na vítězství jako na porážku. Pln činnosti a obeřelosti přehlížeje veškeré pluky svého vojska, počtem slabého ale důvěrou silného a nadějí na vítězství bojechtivého, mluvil s poklidnou tváří a úsměvem na rtech ke svým vojínům, napomínal je na jejich tak slavné a předce rychlé činy, mluvil s nimi o budoucím návratu do Anglicka, od kteréhož byli vzdáleni jenom úzkým mořem lemovaným na západě bílým pásmem, jejž vrcholy písku na pobřeží tvoří. I pravil ku konci, dodávaje jim pevné zmužilosti, že má jistou naději na vítězství, budeli svedena bitva napřátelské půdě v hrabství Ponthieu, které jeho matka, dcera Filipa krásného a králové Alcénory, za věno byla obdržela.

Dne 26. srpna léta 1346 vytáhl Valois, který noc strávil v opatství Svato-Petrském (de St. Pierre) v čele svého vojska z hradeb Abbevilleských i prodlel ranní dobou v pobožnosti dle tehdejšího obyčeje. Vezdy nejistý u volení zaměrův, táhl pak více než dvě hodiny k severu cestou vedoucí do Calais, a přibyv mezi ves du Titre a Nourion dověděl se, že Eduard leží táborem u Cressy, od kterého jej dělil toliko les, mající to samé jméno. Ačkoliv průchody obsazeny nebyly neodvážil se předce projíti skrze les, nýbrž uzavřel raději na zad couvnouti a taklo přišel rychle až na rozbíhající se cesty u Gesdin na blízku Abbeville, odkudž postupoval po cestě přes Diucat, Heuilly, Cauchy, Toyelles a Fontaines. Týmž způsobem protáhl křížem krajinu za 6 hodin v jednom dni a to v nejpalčivějším horku. Četný jeho voj jsa zemdlený zastavoval se v nepořádku, nejistota cesty přivedla jej ve zmatek a nadarmo usilováno postavili se do bojovních šiků. Při blížení se k Angličanům na bídných zpátečních pochodech vyslal Filip Valois 6 mužů, aby stav nepřítele vypátrali. Byliť to: praporečník oriflammy, des Noyers, pak Jindřich almužník českého krále (tak nazvaný mnich z Basileje), páni d’Aubigny, de Beaujeu a de Montrnorency. Tito vyzvěděvše stanovisko Angličanův s návrší, rozloženého u vsi d’Estrées, přiblížili se až k řadám nepřátelským a byli překvapeni jejich pokojností a pořádkem, a poněvadž jim žádné překážky nečiněno, ani jaký rozkaz k jich zatknutí vydán byl, osmělili se ještě dále přistoupiti. Angličan zdál se býti tomu rád a ochotně jim povolil, upokojiti zvědavost, z kteréhožto uzpůsobení svých nepřátel oni kořisťujíce spokojili se povšechným jich přehledem. Eduardovo vojsko dělilo se na čtyry hlavní hluky, tvořící na obou koncích zoužený polokruh, pravé křidlo opíralo se o náspy navezené z hlíny na samém návrší, schýleném k straně jižní do údolí des Cléres, tu kde teče řeka la Maye, která zde počátek svůj béře. Levé křídlo klonilo se za ves Vadicourt i nebylo nepodobné půlměsíci, ležíc v rovném směru s měsícem pravého křídla. Obě ta křidla na koncích zakřivená chráněna jsou zákopy, takže postavení jich bylo dobře ohrazeno a nepřístupno k útoku. Střed vojska rozbíhal se po vyvýšeném návrší na západ a poněkud i na půlnoc v podobě půlkola, které jej spojovalo s oběma kruhoma. Za středem bitevního šiku byl hájík vedle dvoru Cressy Grange. V háj ten kázal Eduard, co bylo nejdražšího, zabezpečiti; sem dal odstraniti koně a zavazadla, neboť poručil jízdním válčiti způsobem pěších, ne snad jakoby prostranství se bylo ukázalo nepříhodné k jezdeckým obratům, nýbrž učinil to z přesvědčení, že jízda nemůže se vyrovnati dobré pěchotě ve valné bitvě. A od toho času zanikla moc jízdního rytířsiva; obmysl a příhodná taktika tohoto krále dala novou podobu vojenskému umění. Zprávu pravého křidla odevzdal svému synovi, princi de Galles, jehožto podporoval Warwick a d’Harcourt; nad levým křídlem ustanovil za vůdce hraběte de Northampton a Arundela; velení pak středu ponechav Eduard sobě samotnému, odebral se k větrnímu mlejnu; který stál na temenu pahorku, aby mohl pozorovati nepřátelské pohyby.

Ke každému oddílu vojska byl stejný počet jízdy připojen. Celé vojsko počítalo asi 20.000 mužův. Dějepiscové spoléhajíce se na svědectví Froissarda (ne vždycky pravdivě sílu vojska udávajícího) měli za to, že voj Angličanův 30.000 mužův obnášel. Snad měli onino dějepiscové záměr, zmenšiti slávu vítězův rozmnožujíce jejich počet, klam to naskrze zbytečný. Velkáť vítězství neposuzují se dle prostredkův. A právě všichni ti, kteří nám vypravují o záhubné bitvě u Cressy, zdá se, že měli úmysl představiti ji mylně, neboť nečerpajíce vědomosti své u zřídla věci samé přeměnili a přetvořili je podle vidění své vlastní obraznosti, uvádějíce zprávy sobě odporující a nezasluhujici tudíž pražádné víry. Žádný z nich nehleděl seznati ani pole bitvy ani změny a polohu země, kde se boj svedl. Dějepiscové však, kteří na místě samém nebyli, a neposoudili bitvu dle známek, které ona zůstavila, nemohou sobě utvořiti důkladný o ní pojem. Země, výšiny a úklonky její, zbytky pozůstalých náspů a hradeb a nahromaděné kosti pobitých jsou zde otevřenou knihou pro zpytujícího dějepisce. Nic se nezměnilo u Cressy od toho času, v kterém se bitva stala, žádné budovy, ani jakékoliv jiné dílo lidského ducha, ani nová cesty nepřetvořily značně krajinu oné smutné události. Půda země, skládající se z křídy bílé a suché, dokonale zachovala na tom samém místě pozůstatky zahynulých bojovníkův a jich zbraní, i lehko sobě může pozorný skoumatel na stopách vražedného boje vzkřísiti v mysli ony čelné pluky, které tu do záhuby, onde k vítězství spěchaly.

Když se oněch pět rytířův vyslaných od Filipa Valoisského navrátilo s kleslou zmužilostí a s přesvědčením, že vojsko Eduardovo, místo co by z přestrachu před útokem nepřátelským couvati mělo, směle jej v bojovním šiku očekává, radili jsou francouskému králi, aby nezačínal boj toho dne, alebrž oddechu popřál zemdlenému vojsku, dříve nežli se bitva svede. Valois vyslechl této jejich rady, kterouž podporoval svou velkou zkušenosti král český a mnoho jiných baronův zvláště českých, leč v té chvíli buď následkem netrpělivosli některých vůdcův, buď omylem u vyplňování rozkazův postoupil přední voj a linul se ku předu. Král rozkázal pro boha a svatého Diviše, aby v pochodu se zastavili, což se také stalo, ale hrabe d’Alencon, bratr Filipův, bral se tvrdošíjně dále. Přední hluky jsouce zadrženy domnívaly se, že byl rozkaz změněn a ve strachu, aby neporušily bojový šik, úprkem se hnaly na svá prvotní místa v pochodě. Na novo vydané rozkazy královy nebyly slyšány; vůdcové ješitností a chvatavostí na vzájem se převyšujíce dokázali toho, že třetí část vojska přitáhnuvší před obličej nepřítele toliko nespořádané hromady představovala.

Byla právě hodina třetí s poledne: dusné a těžké povětří tížilo ten dav nesčíslného a od úsvitu ve zbrani stojícího lidstva. Jízda pokryta železem, lučníci, pěchota utrmácená a žízní trápená, všechno se hrnulo a tlačilo po prostoru těsném a nerovném; darmo usilováno rozestaviti se v šiky, dokud k tomu místa zbývalo. Vřesk a hluk přehlušil zvuky trub, jeden tiskl druhého, prach vystupoval v celých mračnách do výše, různí rozkazové se křižovali a ztráceli v hluboké směsici lidí, koní a zavazadel, kam ani zrak ani hlas nepronikal.

Naproti tomu vojsko anglické pokojně a tiše rozestavovalo se v šikách za svými zákopy: pěchota a lučníci sedíce na zemi se zbraní na pohotově končili své obědy a jako klidní ženci čekali okamžiku, aby se uchopili svých zbraní, i pohlíželi z nepatrné odlehlosti na zmatek svých čelných odpůrcův. Tato obezřelá a neustrašená spokojenost označovala už onu stranu, na kterou se vítězství skloní. — Často malé okolnosti působí na velké události a zasluhují poznamenánu býti. Nesčíslná hejna krkavcův opustivších lesy, které tu krajinu pokrývaly, zatemnila povětří a kroužíce okolo i nad vojskem, tak jak se toto pohybovalo, krákali žalostně. Vojín byl omráčen zjevením se těchto ptákův smutečni barvy — připisujeť se jim totiž od lidu tušení výsledku bitvy — a zajisté měl předsudek ten nemalý vliv na mysl v oněch časech předsudkův a pověr.

Rozkaz k boji byl vydán na rozličných stranách zároveň. V tu chvíli povstala prudká bouře od strany mořské i spustil se náramný lijavec s krupobitím. Když bouře přestala, hotovili se k započetí boje. Lučníci Janovští obdrželi nejprve rozkaz k udeření na nepřítele, leč ti cizozemci umdleni jsouce a zmoření hladem i žízni žádali o chvilku odpočinku; déšť rovněž promočil tětivy jejich lukův, kteréž drželi nepokrytě v rukou nezi bouří podle obyčeje vlaského, anto zatím Angličané trampotám obvyklí, měli své luky opatřené přikrývkami v toulech. Nepovoleno však Janovským nižádného odpočinku; jsouce tedy od vlastních vůdcův donucení rozpočali hoj s nechutí a nevrlostí, kterou hasitým klením na jevo dávali. Tu najednou chmurami zakryto slunce zasvítilo, oslepujíc svými paprsky jejich oči. Angličané, kteří na stanovišti v každém ohledu výhodném sešikováni byli, pokryli krupobitím střel tyto nespokojené bojovníky a sice tak hustě jako sníh, praví kronikáři onoho oasu.

Když Janovští k couvání donuceni byli, vrhl se na ně hrabě d’Alenco, který v této chvíli všeobecné hrůzy zradu spatřovati se domníval, i začal na ne dotírati volaje: ‚K čemu se ostouzet s takovouto zběří, která nás v nouzi zrazuje." Zmatek a seč množily se napořád, nadarmo hrabě Doria a Karel Grimaldi usilovali vrátit do boje své Janovany — oba tito vůdcové padli. Filip, jemuž vědomost dána byla o tomto prvním nešťastnén utkání, řekl hněvivě: ,Aj, k ďáblu s tou proklatou rotou, která nám jenom v česle stojí." Sotva došla slova ta k uším hraběte d‘Alencon, ihned se vrhl se svou jízdou na Janovany, potíral je kopími a tlumil koňmi. Ubozí ti vojínové jsouce od jízdy na zem povaleni, zdvihali se v pomatenosti ze země, párali ostřím svých mečův koním břicha a přetínali jim žiliny. U prostřed té hrozné zmalenice vysílali Angličané liják střel, hubících jedním rázem katy a oběti. Jakub de Bourbon postoupil ku předu v čele oddílu vojska, s kterým se byl vzdálil od hlavní síly, i dovedl toho, že se skrze potoky krve a hromady pobitých těl až k řadám anglickým prodral, kde že zuřivá bitva započala, leč v králce byl zahnán až k úpatí pahorku, právě když druhá část francouských vojsk se přibližovala. Prvé však, nežli cos rozhodného podnikla, ustanovila se na tom, že dočká příchodu krále a jeho družstva.

Filip z Valois, kléry pozůstal v údolí de Fontaines, sbíral s tíží pluky třetího sboru, jenž po polích na zad táhl, pro odpočinek se zastavoval, anebo, jsa rozptýlen, ve vzdálenosti od bojiště v strašném nepořádku se kolísal. Hrabe d’Alencon, jejž první blud ještě více hněvem podněcoval, nemoha snésti takového opozdění-se poručil svému praporečníku, Jakubovi d’Estracelles, jíti na nepřítele. Také rytíř ten, který měl slávu válečného muže, soudil, že chvíle odpočinku všem potřebná jest, i sňal s hlavy přilbu, aby při nesnesitelném vedru volněji oddychovati mohl. Obdržev rozkaz osvědčil se zřejmě hraběti, že usilujíce jízdou vytisknouti Angličany z jich zákopu, v očividnou ztrátu a záhubu upadnouti by musili. „Vsaď přilbu na hlavu,-' odpověděl jemu hrabě, „a pokročme ku předu.' — „Pane, ty kážeš,“ řekl zmužilý d’Estracelles, „kladu tedy na hlavu svou přilbici, kterouž už více s hlavy nesejmu.- To pověděv vrhl se na nepřítele; vojsko hnulo se za ním a vpadlo do prázdného prostranství mezi dvěma křídloma nepřátelskými, a dostalo se až ke druhé řadě uneseno jsouc slepou a bezúčelnou vásnivostí.

Syn Eduardův, princ de Galles, přibyl do boje se svými barony tu samu chvíli i započal zuřivou půtku se zápalem mladého člověka, který se učí vojenskému umění a práhne po slávě bohatýra. Spatřivši jej vojsko francouské zdvojnásobilo své doléhání, rozehnalo stráž a družstvo princovo, tak že skoro už sám bojoval. Rychle donesena jest Eduardovi zpráva, že jeho synu hrozí nebezpečenství; on se ale tázal: „Leží syn můj na zemi? Je bez pomoci aneb už zahynul?“ — „Nikoliv, nejjasnější pane,“ odpověděl vyslaný, „aspoň posud ne.“ — „Jdi tedy,“ pravil král, „a pověz těm, co tě vyslali, aby dovolili jinochu získati ostruhy, neboť je to vůle má, aby čest a sláva tohoto dne byla jeho vlastnictvím’“ — Mladý kníže, vyvržen jsa po krutém boji ze třemenu, upadl na zem a s tíží by smrti aneb zajetí byl ušel; tu ale rytíř jeden původu Normandského, Richard de Beaumont, strážce práporu gallického, obrátil se k svému pánu, ssedl s koně i zaclonil prince svou korouhví, kterou rozvinul a rozvinutou držel, stoupnuv rozkročenýma nohama na její konce, pak uchopil oběma rukama dlouhý svůj meč a máchaje jím křížem, udržel nepřátelský dav, tisknoucí se na mladého knížete, v jisté vzdálenosti. V tom d’Harcourt i Arundel přispíšili s čerstvým vojskem, uvolnili a pozdvilili se země mladého prince: ten pak v jejich čele odolal útoku naň dorážejících, až konečně zahnal je k patě pahorku, který svými mrtvolami pokryli. Hrabě d’Alencon a de Lamarche zahanbeni jsouce a pokoušejíce se obejíti slanoviště, kterého dobyti nemohli, vešli v hlubokou a širokou rokli, obíhající zevnitř levé křídlo anglické, a o překot se do ní vtlačili. Byl pak prosmyk té rokle zavalen a když usilovali tuto nepředvídanou závadu prolomiti, jsouce tam ve značném počtu ztěsnáni, tu Angličané změnivše bitevní šik, postavili se jim v čelo a chráněni táborem jakož i palisádami s hůry, pokryli deštěm šípů vzteklý ten houf, který nemohl ani couvali ani postupovati, jsa neschopen jakéhokoliv druhu obrany, a tak za nedlouho v hromadu pobitých těl se změnil. Mezi rytíři, kteří z tohoto sboru tam byli padli, nalezena též mrtvola hraběte d’Alenron, zabitého jako za pokutu jeho ješitnosti a udatnosti, pak knížete Lotharinského, Ludvíka de Chatillon, hraběte d’Estracelles, který smrtelní střelou jsa raněn, sklesl na korouhev a „nesejmul už více s hlavy své přílbici.“ Pozůstalé mužstvo prvních dvou sborů zmužile avšak slepě jsouc vedeno, usilovalo ustavičně postupovati ku předu, ač se to dálo beze všeho bojovného plánu a bez spořádaných pohybů. Každý vrhal se jenom tam, kde se mu náhodou jakés místo otvíralo. V tu chvíli změnil se boj v seč vražednou. Angličané jen zabíjeli a zdáli se míti často útrpnost nad tou tlupou, do které záhubu a smrt metali.

Tak málo bylo jednoty u vojsk francouských, že král a jeho bojovníci v tu chvíli teprv přitáhli do údolí Leclercského proti nepříteli. Stáltě posud král Filip v dolině blíže Fontainu a nevěděl naskrze ničeho o tom, co se v bitvě dálo, ano domýšlel se, že vítězství na jeho stranu se schyluje. Hněv a podivení tohoto monarchy byly veliké, když se dověděl, že dva sbory jeho vojska jsou dílem zničeny, dílem v úplné zmalátnělosti, neboť mu nyní zbývalo pouze vojsko pod jeho vlastním vůdcovstvím. Ve své rozhorienosti vrhl se na nepřítele, volaje; „Dále, dítky, dále ve jménu Boha a sv. Diviše!“ Vojsko potkávající krok za krokem zabité aneb umírající pojalo bylo hrůzou a šlo za králem s prorockým pokřikem: „Pro smrt! pro smrt jdeme!“ kterýžto křik se dlouho mísil se břinkotem zbraní. Úsilí prvního sražení přinutilo Angličany k couváni až za ohrazeni, z kterého se mezi bojem velmi nepatrně byli vzdálili.

V tom počal se den schylovati. Eduard sestoupil s pahorku, na kterém stál větrní mlýn, jejžto ani na chvíli neopustil, a přiblížil se rychle, rozkázav zároveň páliti ze čtyř malých děl, která na konci pravého křídla postavena a kulemi nabita byla. Blesk, dým a rachot těchto děl přestrašil koně Francouzův a nepořádek z toho povstalý porážku jich ještě více zveličil. Že děl bylo použito, nemožno zapírati. Villani mluví o této události beze všeho podivení jako o zcela obyčejné věci.

Umřelť on dvě léta po svedení bitvy a nemohl tedy v popisování těchto příběhů blouditi. Tím způsobem byla tedy pole Krešťacká prvními svědky prvního pokusu s tou zbraní, jenž poskytla ukrutný prostředek umění, zakládajícímu se na záhubě lidi. Děla ta měla ostatně malé působení na dopadek boje, neboť všichni kronikáři v tom se naprosto shodují: „že ta děla, čili jak jim tehdáž říkali, bombardy, postavená na pravém křídle anglickém, teprv pod večer stříleli začala.“

Zbytky vojska francouského chtěly učiniti poslední pokus o obnovení boje. Slepý král český postavil se v jich čelo. Starý tento a věrný přítel Valašských priváděl svému spojenci ostatky zmužilých vojínů, posvěcených výhradně službám šlechetným: neboť ač byl narozen ku panování, hledal předce slávu toliko ve slouženi druhým. „Sloužím“ bylo heslo jeho erbu. Když mu přinesli zprávu, že syn jeho Karel Lucemburský, zvolený král Římský a markrabě Moravské, na šiky nepřátelské dotírá a udatně bojuje, zaklínal ctihodný stařec knížete Savojského, aby mu rychle ku pomoci přispěl. „A já,“ pravil ke svým, „půjdu tam, kde syn můj válčí, abych ho chránil svým tělem. Ku předu! chrabří přátelé! v jedné zemi, pod jedním nebem narozeni, bojujme také a hyňme pospolu.“ Pak dal rozkaz, aby jej vedli k jeho synu, kteréhožto jméno ustavičné cestou opakoval. A družstvo následovalo svého krále, aby ho v tísni bitvy neztratilo s očí. Uzda králova koně, jakož i třemeny přivázány jsou k uzdám jeho dvou podkoní, Jindřicha mnicha Basilejského a mladého pana Jindřicha Klimberského, a v takovýto způsob vrhl se chrabrý král český v nejhustší rady nepřátelské, porážeje kopím všechno před sebou. „Praha! Praha!“ znělo heslo Čechů.

Filip Valois nebyl dobrým vůdcem, on měl toliku vlastnosti dobrého bojovníka, neboť ačkoliv už dva koně pod ním zabiti byli, ačkoliv sám byl na šíji těžce poraněn, předce bojoval posud neohroženě a statečně. Řady vojska jeho řídly rychle a pod večer nebylo více možná, rozeznati hlavního směru bitvy; pří svitu záře večerní měl už jen malý počet lidu svého, ale ani tu od boje ještě neustál. Aby ho z tísně vytrhl a před možným nebezpečenstvím zachránil, viděl se Jan de Hainaut přinucena, užili malého násilí. I uchopil udidlo králova koně. Hrabata d’Aubigny, de Montfort, pán de Ceaujeu a Karel z Montmorency doprovázeli ho na zpátečním tažení. Též pozůstatky hrdinského vojska, které před bitvou 120.000 mužů obnášelo, couvly pod záštitou tmavé a strastiplné noci až k řece d’Aulhie, kde se octly pod branami pevného hradu de la Braie. Pán hradu toho, králi francouskému nakloněný, jménem Jan l’Esiopier, maje se za příčinou tehdejších událostí na pozoru, nechtěl spustiti zdvihací most, pokud se mu Filip Valois poznati nedal, pak ho teprv do hradu uvedl, z něhož se on po jednohodinném pobytu dále do Amiensu odebral. Jediný Jan, slepý král hrdinských Čechů, nedal se pohnouti, by opustil bojiště. „Zachraňte syna mého!“ zvolal, „onť jest dědicem české koruny! Mne však puste v hlomoz válečný, neb tohoť bohdá nebude, aby král český z bitvy utíkal.“ Řekl na to a vrhl se do nejhustšího davu nepřátelského, kde spolu s většinou rytířů českých padl.

Tím časem se tichost a tma po bojišti rozprostřela. Eduard, hrd jsa na úplné vílězství svoje, nemohl pochopiti, jak vojsko tak ohromné v běhu několika hodin úplnému zničení podlehnouti a rozprášeno býti mohlo. Obezřelý tento vítěz nedovolil ještě svému vojsku opouštěti šiky, boje se nějakého obelstění; on sám vyjel před stanoviska stráží a naslouchal velmi bedlivě na všechny strany, zdali nezaslechne nějakého pohybování; avšak hluboké ticho noční nebylo ničím rušeno, toliko po dlouhých chvílích zaznívalo povětřím temné stenaní skonávajících anebo poraněných, kterými oudolí poseto bylo. I rozkázal tedy udělali ohně po celé řadě, a tu se objevilo pole prázdné — nebylo zde více válčících. Zavolav svého syna, kázal mu patřiti při bledém světle kmitajících se pochodní na ty tisíce mrtvol, ležících tam v potocích krve. „Co se ti zdá?“ tázal se ho Eduard, „myslíš, že je ta hra zábavná?“ - Potom jej políbiv pravil: „Milý synu, bojovals čestně a jsi hoden panovati!“ (Beau fils, vous avez loyaltement. cembattu, si étés digne de terre tenire!)

Na to král a syn jeho rychle dali rozkazy, aby do Cressy přeneseni byli rytíři, podkoní a pacholci, na kterých ještě známky života se jevily; také mniši bohatého opatství de Valoires poskytovali ochotně pomoc raněným, přetvořivše náležející jim dvůr Cressy-Grange na nemocnici. Neúnavná horlivost těchto řeholníkův nečinila žádného rozdílu mezi bohatým baronem a ubohým žoldnérem; ranění Francouzové jako Angličané jsou od nich bratrsky přijímáni a opatrováni.

V noci nalezen byl starý král český, který, leže při svých třemenech, připevněných k uzdám svých podkoní, ještě něco síly měl, ano i mluvu na chvíli obdržel, tak že mu možno bylo vyjeviti své poslední přání: žádal sobě viděti syna svého. Tento však syn, který takové oběti ani hoden nebyl, zapomněl docela, že má otce, kterému jest povinen ku pomoci přispěti, i opustil záhy místo bitvy a nacházel se k ránu už daleko od bojiště. „Zpozorovav,“ dí Froissard ve své prostotě, „že se Francouzům zle daří, ujel Lucemburský Karel, leč sám nevím, kterou cestou.“ Mezi českými rytíři, jenž s králem svým hrdinsky padli na poli u Cressy, byli nejčelnější: Jindřich z Rožmberka, Jan Světlohorský a mladý Klimberk.

Velký král český skonal na rukou knížete de Galles, který v jednom dnu udlatností a zpanilostí ducha sebe učinil proslaveným, anoť zpříjemnil starému hrdinovi poslední chvíle života jeho, věnujíc mu péči a obsluhu synovskou. Král Eduard dal pohřbíti s velikou nádherností svého šlechetného nepřítele na tom místě, kde byl nalezen. Hrob ten až podnes viděti jest; popel však tohoto mocnáře přenesen jest odsud v patnáctém století a složen v opatství de Valoires, kdežto se až do revoluce r. 1791 zachoval hrobový kámen, nesoucí čtveroveršový nápis následního obsahu:

„L’an mil quarantc Six trois Cent,
Comme le Chronique temoigne,
Fut inhumé et mis c’eans
Le trés puissant Roi de Bohégme.“

(Roku tisícího třístého čtyřicátého šestého,
jak kronika svědčí,
Byl pohřben a složen tuto
Mocný král Český.)

Druhého dne na úsvitě protáhlo anglické vojsko, vedeno jsouc od nejlepších dvou generálův, Hollanda a Warvicka, celé okolí, aby úplně rozehnalo přemožené nepřátele. Král Eduard byl totiž v noci uvědomen, že baronové Beauvoisienští a Normandští, jakož i ze sousedních zemí, sebrali vojsko a blížili se s ním, aby rozmnožili sílu svého panovníka Filipa Valois-ského. Hustá mhla zastírala oudolí, v kterém Angličané v hustě ztísněných řadách stáli. Utíkající spojili se s pluky nově přibývajícími a nešetříce pražádné opatrnosti vrhali se do středu zástupů vítězných nepřátel svých. Zpráva o včerejší porážce, která jejich odvahu zlomila, jakož i náhlý a neočekávaný nápad Angličanův byly příčinou, že veškery tyto pozdě přicházející posily naprosto zničeny jsou. Marně hledáno původu takového nepochopitelného bludu, s jakým přemožené houfy tak blízko k vítězným Angličanům zabíhaly; někteří vypravovatelé událostí těchto tvrdí, že Angličané, zpozorovavše ze vzdálí za mhlou prchající voje francouské na povýšeném místě dobytou korouhev francouskou poslavili, kteroužto vidouce vojínové francouští pospíchali k ní a tím způsobem do záhuby upadli. Ti, kteří tuto lest smyslili, nepovážili zajisté, že za oněch dob nebylo žádné korouhve národní. Ovšem měl Filip Valois-ský jakožto král francouský prápor červené barvy, ten však byl pouze znakem jeho domu, a touž měrou měl každý kníže, každý pán korouhevni svoje vlastní rodinné barvy. Anebo byla snad oriflamma ona osudná korouhev, jenž použila byla k obelstění Francouzův? Dejme tomu, žeby byla bývala od Angličanův ukořistěna: ptáme se však, zdaliž možno ji bylo viděti skrze hustou mhlu? Vůbec uznati dlužno pravdivost té zásady, že v každé věci náleží hledati pravdy nejjednoduššími prostředky. Pluky ty francouské byly méně četné, nežii se zprvu myslilo; přibývaly od té strany, ku které musilo poražené vojsko utíkati, bezpochyby že se spojovaly s ostatky vojska minulého dne přemoženého. Ty pak řady, klére bojovaly až do večera, jsouce utrmáceny a hladem téměř umírajíce nemohly druhého dne příliš daleko od bojiště vzdáleny býti, byly tedy rovně jako na pomoc jim táhnoucí mužstvo od čerstvého vojska a výborné jízdy anglické, která je všudy stíhala, v brzce dohnány, obklíčeny a pobity. Kázeň a pořádek v pohybech a obratech, občerstvené odpočinkem síly a ziskami novým vítězstvím důvěra daly znamenitou převahu vojsku Eduardovu nad francouským. Ostatně jest věcí pravdě nepodobnou, žeby vojsko jak se tvrdilo s mnoha stran, nebylo vědělo o včerejší porážce, o kteréž zpráva ještě toho samého večera do Abheville-u se dostala, vzdáleného čtyry velké lieus od Cressy. Purkmistr tohoto branného města, Lever, byl společníkem krále, i doprovodil svého vznešeného hosta do bitvy, aniž jej opustil až pod večer (a la vesprée), jak nám vypravuje dějepisec des Mayeurs dc Ponthieu; a krom toho chová se v nadzmíněném městě list velkého královského komořího (Grand-Camerier), datovaný z Amiens-u 27. srpna, v kterémž on o navrácení koně králova žádá, na němžto se Abbevilleský mayeur do města byl navrátil.

Vůdcové oněch na pomoc jdoucích zástupů byli znamenité osoby. Mezi zahynulými nalezen byl velký prior Francie, kníže Lotharinský, arcibiskup Rouenský, a tu se nám mimovolně naskýtá otázka, zdali ti a podobní velmožové mohli do pole táhnouti, anižby se byli drive dali zpraviti o stavu věcí. I nemůže se jejich jednání ničím ospravedlniti, buďsi už nevědomostí, anebo zaslepeností anebo nedověrnvostí vedeni byli. Taktéž pozorováno, že v oněch nešťastných dnech nikdo nebyl do zajetí vzat, ani jakýkoliv rylíř při životě zachráněn. Král Eduard viděl se totiž v osudné bitvě dne 26. srpna přinucena, počet, o který jeho voj byl francouského slabší, opatrností a zmužilostí nahraditi; i rozkázal svému vojsku válčiti na způsob ohrazeného táboru, při čemž mu zároveň přísně nařídil, neopouštěti bojovních šiků, buďsi pro zabíjení raněných aneb jich zjímání, a rozkaz ten, jenž nejvíce přispěl ku šťastnému výsledku hoje, byl od jeho vojska věrně vykonán. Tak když bohatý šlechtic Jan de Fusseles s koně spadl na místě, které velmi na blízku nepřítele bylo, a všemožně se namáhal vydobiti se z pod raněného koně, tu přiskočil mu jeho páže na pomoc, vyzdvihl ho a odvedl před obličejem Angličanův, kteří dopustili pážeti dokonati toho odvážlivého činu.

Co se týče druhého dne, totiž neděle, v kteroužto podle Froissarda i mnoha jiných dějepiscův anglických čtyrykrát více lidí zahynulo nežli za předešlého dne, nemůžeme krále Eduarda ospravedlnili. Předhazuje se mu všeobecně ukrutnost, neboť vypravuji, ze Eduard, když slyšel o smrti tolika znamenitých vůdcův, trpce toho litoval, že nebyli zajati pro výkup. Mnozí snažili se omluviti ho tím, že by pak počet zajatých daleko byl převyšoval silu vítězův. Vítězové si tu předpisují pravidla taková, jaká jenom oni ospravedlniti mohou!

Po takých vražedných bojích pozůstalo pouze osmnácte tisíc mužův anglickému králi: dějepiscové Bretanští jsouce u vytržení nad těmi skvělými vítězstvími Eduardovými úsilně chtí tvrditi, že z anglického vojska jenom tři rytíři a jeden pacholek zhynul: avšak dobře víme, že taková a podobná přehánění v rozličných časích se opakovala. Ptáme se toliko, kdy as bylo to výsadou vítěze, nižádné ztráty neutrpěti? jestliže Angličané nezajímali nikoho, jest to z druhé strany věcí zřejmou a nade vši pochybnost vyvýšenou, že jejich protivníci se jim nechtěli poddávati. Patrno, že nikdo z nich nežádal pro sebe milosti. Francouzové oddávali se vezdy bczmezné a žádných ohledů neznající odvaze, oni ji tak ctili, že tento jich šlechetný fanatismus více mučeníkův učinil nežli sama víra. Na jitře, za kteréhož Angličané úplné zničili vojsko Filipa Valoiského, sešikoval se malý houfec ze sta šlechticův Pikardských, jsa na všech stranách od nepřítele, na tisíce mužův počítajícího, obklopen a opřel se o pahorek mezi vesmi Brailly a Gopennes. Bojovníci ti přísahou se vesměs zavázali, bojovati až do posledního muže a umříti všichni najednou, i vzali sobě za heslo „umřeme“ (moriamur). Tímto slovem, které za každou ranou opakovali, podněcoval jeden druhého k vytrvalosti a srdnatosti; a když už poslední z nich umíraje klesal, vyslovil ještě strašlivé to heslo. Kaple, připomínající tento čin neobyčejné udatnosti a heroického ducha, nachází se až posud na tom samém místě, kde rytířové ti smrt nalezli, a má v průčelí nápis: „Moriamur.“ Ještě následujícího dne sváděly rozptýlené oddíly francouského vojska, jsouce stejnou neohrožeností uchváceny, s ukrutným nepřítelem rozličné půtky, až pak 28. srpna král Eduard poručil ukončiti třídenní boj, aby se pohřbila těla padlých bojovníkův, což okolním vesničanům za povinnost uloženo jest. Dva maršálkové jeho, jeden zbrojnoš (heraut d’arme) a písaři (cleres) obdrželi rozkaz, rozeznali a sčítati pobité. Nalezli mezi zabitými jednoho krále, jedenácte knížat, osmdesát vysokých baronův a více než tisíc dvě stě rytířův. Vítěz dal jim všem čest slavného pohřbu, on sám byl přítomen tomu truchlému obřadu se synem a generály svými.

Na bojišti u Cressy byl králi Janovi Českému postaven kamenný křiž, na tom samém místě, kde byl padl. R. 1850 tento kříž nehodou zkázu vzal, však doslýcháme, že se tam vystaví nový pomník.

(Zasláno z Hardinghenu v departementu Pas de Calais.)

Dr. Ferdinand Chotomski,
oud university Pařížské, tovaryšstva naukového Jagelonské university, a literárního polského tovaryšstva v Paříži.

---

1. Jitka, dcera Jana krále českého byla manželkou Jana, prvorozence krále Filipa z Valois.